Karajan. Pozorný služebník tvůrců

Texty Ivana Medka (23)

Ivanu Medkovi nešlo o vyváženost portrétu Herberta von Karajana, ale o jeho plastičnost a pravdivost. Na Karajanovi bylo a je hodně co obdivovat, ale právě proto nepotřebuje idealizaci. „Karajan se za války nezmohl nikdy na gesto toho druhu jako třeba Bruno Walter, Kleiber, Toscanini a řada dalších. Karajan je přece odborník, dirigent a snažil se vždycky dělat především dobře svou práci. Bohužel bez ohledu na to pro koho.“ Karajanova morálka je podle Medka zcela příkladná v umělecké tvorbě. A jeho interpretace v něčem berou dech: svojí neokázalostí a přirozeností. Medkův pořad pro Divadlo hudby – tedy Karajanův portrét a zároveň úvod k jeho interpretacím Brahmsovy První a Beethovenovy Sedmé symfonie – vznikl nejspíš v roce 1964 nebo 1965. (Zmiňuje se v něm dirigentův odchod z Vídeňské státní opery; Karajan rezignoval 11. 5. 1964.)
***

Herbert von Karajan
Je to dnes nesporně nejslavnější dirigent a nejen to, nejslavnější a obecně nejznámější hudebně reprodukční umělec vůbec. Může si dovolit diktovat své, a často ne malé, požadavky představitelům vlád, ředitelům divadel, orchestrů, gramofonových, rozhlasových a televisních společností. Je doživotním šéfem Berlínských filharmoniků, uměleckým ředitelem Salcburských festivalů, které rozšířil o Velikonoční hry věnované dílu Wagnerovu, o jeho účast zápasí všechny ostatní světové festivaly atd. Jeho honoráře jsou prakticky takřka neomezené a v ročních souhrnech dosahují skutečně milionových částek. Zdá se to všechno až přehnané a může to i vzbuzovat nedůvěru. Zvlášť tam, kde posluchač není zvyklý potkávat skutečné hvězdy a kde navíc každá mimořádnost je trochu podezřelá. Má na to všechno Herbert von Karajan právo, je opravdu tak mimořádným umělcem a jaký je to vlastně člověk?Především nesmírně pilný. Od mládí cílevědomý a soustředěný. Narodil se v roce 1908 v Mozartově městě Salcburku, kde studoval na Mozarteu a odkud odešel do Vídně, kde pokračoval ve svém dalším vzdělávání na katedře hudební vědy na vídeňské univerzitě. Už tehdy bylo jasné, že v něm roste mimořádná osobnost, a tak nebylo vcelku nic mimořádného na jeho jmenování Generalmusikdirektorem v Cáchách – to mu bylo 27 let. Za války se stal šéfem Berliner Staatskapelle, orchestru s dlouhou a významnou tradicí, a po smrti Wilhelma Furtwänglera se stal šéfem – už víme, že doživotním – nejlepšího německého orchestru Berlínské filharmonie. Pak už následovala řada dalších mimořádných úspěchů a uměleckých funkcí, které se v časovém sledu někdy překrývají. Herbert von Karajan byl současně šéfem v Berlíně, šéfem Vídeňských filharmoniků, Generalmusikdirektorem a šéfem Vídeňské státní opery, po tři roky šéfem Milánské opery La scala, uměleckým ředitelem vídeňského Gesellschaft der Musikfreunde, uměleckým ředitelem festivalu v Salcburku atd. Přinesl návrh na vytvoření světové operní společnosti, která by disponovala nejlepšími zpěváky a pracovala současně v několika světových městech, natočil takřka nepřehlednou řadu gramofonových snímků, filmy, televisní snímky atd. Je to skoro příliš mnoho na jednoho člověka, i když je obklopen štábem dokonale pracujících odborníků a organisátorů.

Už jen z tohoto výčtu funkcí je jasné, že před námi stojí zcela mimořádný umělec, ovšem také skvělý organisátor, člověk obrovské pracovní energie, který si nemůže dovolit ztratit ani okamžik svého času. A Herbert von Karajan skutečně vlastně stále spěchá, i když v současné době počet svých mnoha funkcí omezil anebo musel omezit pro nepochopení i pro nemožnost realisování snad až příliš velkolepých ideí, jako například ve Vídni, se kterou se rozešel možná až příliš manifestačně. Zůstala mu však schopnost vykonávat řadu věcí současně, jako by v jeho povaze byl určitý zakořeněný spěch, který bychom neměli zaměňovat s neklidem. Naopak i při práci je velmi klidný a jeho autorita roste z naprosté převahy a ze znalostí a nikoliv z vybuchujícího temperamentu.Herbert von Karajan je typickým umělcem druhé poloviny XX. století, ve kterém hraje reklama tak obrovskou roli. Dovedl se postarat o to, aby světová veřejnost věděla o každém jeho kroku, o každém – třeba úplně bezvýznamném – pokusu o vloupání do některé z jeho vil. Má totiž tři. Jednu v Alpách, jednu v Itálii a třetí ve Francii. Má za ženu jednu z nejkrásnějších pařížských modelek, mimochodem o půl hlavy větší, než je on sám. Obléká se u nejlepších a pochopitelně nejdražších krejčích, má svého osobního holiče – a nejen to – kadeřníka, který mu upravuje vlasy, skrývá pečlivě svou krátkozrakost a jen několik málo lidí zahlédlo jeho utajované brýle. Jezdí v nejrychlejších sportovních automobilech a má své vlastní letadlo, které navíc dokáže sám pilotovat – přináší mu to odpočinek na jeho stálých cestách. Je synem moderní doby i v tom smyslu, jak přesně si je vědom významu specialisace. Je dirigentem, neplete se do filosofie ani politiky. Je ovšem tak dobrým dirigentem – a je si toho vědom – že může klidně ignorovat i taková fakta, jako bylo například předem připravené vypískání jeho koncertů s Berlínskou filharmonií v New Yorku. Totiž ono vlastně v pravém slova smyslu nešlo o vypískání. Obecenstvo bylo nadšeno, koncerty – jednalo se o souborné provedení všech Beethovenových symfonií – byly i s reprízami vyprodány v několika dnech. Jen kritikové nemohli zapomenout na to, že Berlínská filharmonie byla oficiálním orchestrem nacistů a že konečně i Karajan se za války nezmohl nikdy na gesto toho druhu jako třeba Bruno Walter, Kleiber, Toscanini a řada dalších. Karajan je přece odborník, dirigent a snažil se vždycky dělat především dobře svou práci. Bohužel bez ohledu na to pro koho. Američanům to vadilo, což je pochopitelné, ale není správné, že přenesli své pocity i do kritik a nepochopili, že jsou svědky mimořádných výkonů, které v této oblasti nemají se vším ostatním nic společného. To jen pro pravdivý obraz o velkém umělci, kterého je zcela zbytečné idealizovat v ostatních oblastech. Nepotřebuje to.Karajanova morálka je pro nás zajímavá jen v oblasti umění a tam je víc než příkladná. Mohli bychom se o tom přesvědčit v kterékoliv jeho nahrávce, záznamu veřejných koncertů nebo operních představení. Je skvělý ve francouzské opeře, italských mistrech, Mozartovi, Bachovi atd. Je to však německý dirigent a bude proto snad dobře, budeme-li mu dnes věnovat pozornost ve dvou dílech velkých mistrů německé hudby. V dílech, jejichž interpretace je zcela závislá na pochopení intensity a hloubky jejich hudebního obsahu, bez možnosti nahradit cokoliv z této – mohli bychom říct povinnosti – vnějšími efekty a leskem. Je to Brahms a Beethoven. Postavíme se teď do stejné situace jako kterýkoliv posluchač v koncertním sále, na jehož podium vstupuje orchestr Berlínské filharmonie s Herbertem von Karajanem, aby v první části svého koncertu zahráli Brahmsovu I. symfonii c moll. Budeme pozorně poslouchat a po přestávce se před Beethovenovou VII. symfonií pokusíme nalézt vysvětlení tohoto velkého umění.
(Hudba: Brahms / přestávka)

Kdybychom měli charakterizovat nejvýraznější znaky této a ostatně vlastně skoro každé Karajanovy interpretace, jedním slovem, byli bychom asi nuceni užít výrazu, který se v hudebních kritikách neobjevuje často. Je to přirozenost. Pravý opak okázalosti. Karajanův orchestr není brilantnější než jiné světové orchestry, jeho rytmus není výraznější než rytmus jiných dirigentů, jeho koncepce je v podstatě velmi prostá a jednoduchá. V čem je tedy jeho genialita? Snad především ve schopnosti pochopit řeč autora. Karajan studuje každé dílo s předem jasnou představou, která roste z dokonalé analýzy skladby. Neimprovizuje, nehledá. Není si však jist ničím jiným než skladatelovým zápisem a snaží se ne o jeho mechanické aplikování do živého zvuku, nýbrž o jeho pochopení. To znamená, jak tomu rozumí každý, kdo něco ví o hudební interpretaci, že si je vědom svého úkolu dirigenta, který musí přinutit sto členů orchestru k takovému výkonu, jehož výsledkem je Brahmsova nebo Beethovenova hudba, znění jejich myšlenek.V praxi to předpokládá vlastně ustavičné retušování, hledání zvukového balancu, vyrovnanosti v navazování frází, které přechází z nástroje do nástroje, slyšení partitury ne jako vertikálního shluku tónů, ale jako horizontálního sledu myšlenek, stále se prolínajících a doplňujících. U skladeb tak obecně známých by možná snazší cesta byla ve zdůraznění jakéhokoli jednoho prvku, třeba rytmické pregnance nebo dramatického vyvrcholení. Účinek by byl nesporný. Ale bylo by to nepoctivé a Karajan se rozhoduje pro nejobtížnější postup – přesné propracování všech detailů, zvážených na nesmírně jemných vahách a jejich konečné, takřka anonymní skloubení v jednolitý a jednoduchý celek. Laik si těžko dovede představit, jak právě tento způsob je obtížný a riskantní. Jen málokdo si může dovolit tak přesné pointování každé, zejména lyrické fráze u Brahmse, aniž by celek neztratil ono obrovské vnitřní napětí a dramatickou stavbu, jako to umí Karajan. Dokonce obětuje i zvukovou krásu orchestru, jehož jednotliví členové se musí s kázní, pro nás těžko představitelnou, vzdávat i svých charakteristických, třeba tónových vlastností (hoboj, lesní roh), aby celek budil dojem stavby z jednoho kusu kamene.

A pak je zde ještě jedna pro Karajana typická vlastnost. Karajan totiž neexperimentuje v oblasti temp. Přejímá v podstatě klasický německý názor na Brahmse nebo Beethovena, zbavený ovšem nánosů falešné romantiky a stejně tak falešné, rádoby moderní nesentimentality. Hraje Brahmse i Beethovena s úctou k těmto dílům a s úctou k velké interpretační tradici své země. Jenže nic neodpouští a jde nejen sám, ale se všemi hráči svého orchestru jen za velkou myšlenkou této hudby. V tom je největší a zároveň tak těžko napodobitelný.Jako všechny věci ve svém jádru jsou jednoduché a prosté. A takový je i jeho Beethoven, jehož Sedmá symfonie patří k nejlepším z kompletu beethovenských symfonií, které Karajan s Berlínskými filharmoniky před časem nahrál. A my bychom při poslechu těchto interpretací měli zapomenout na všechno, co o tomto dirigentovi víme, co jsme slyšeli a četli v novinách, protože to není pro obraz Herberta von Karajana důležité. Tento umělec se nám nikdy nemůže představit lépe než v hudbě, kterou interpretuje. Lépe a přesněji a úplněji. Porozumíme-li opravdu těmto provedením, bude nám pak jasné, že i Herbert von Karajan je bez ohledu na slávu, reklamu, klepy a pověsti, stejně jako každý opravdu velký reprodukční umělec jen pozorným – možná o mnoho pozornějším než jiní, služebníkem tvůrců.

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv