Karajan. Pozorný služebník tvůrců

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (23)

Ivanu Medkovi nešlo o vyváženost portrétu Herberta von Karajana, ale o jeho plastičnost a pravdivost. Na Karajanovi bylo a je hodně co obdivovat, ale právě proto nepotřebuje idealizaci. „Karajan se za války nezmohl nikdy na gesto toho druhu jako třeba Bruno Walter, Kleiber, Toscanini a řada dalších. Karajan je přece odborník, dirigent a snažil se vždycky dělat především dobře svou práci. Bohužel bez ohledu na to pro koho.“ Karajanova morálka je podle Medka zcela příkladná v umělecké tvorbě. A jeho interpretace v něčem berou dech: svojí neokázalostí a přirozeností. Medkův pořad pro Divadlo hudby – tedy Karajanův portrét a zároveň úvod k jeho interpretacím Brahmsovy První a Beethovenovy Sedmé symfonie – vznikl nejspíš v roce 1964 nebo 1965. (Zmiňuje se v něm dirigentův odchod z Vídeňské státní opery; Karajan rezignoval 11. 5. 1964.)
***

Herbert von Karajan
Je to dnes nesporně nejslavnější dirigent a nejen to, nejslavnější a obecně nejznámější hudebně reprodukční umělec vůbec. Může si dovolit diktovat své, a často ne malé, požadavky představitelům vlád, ředitelům divadel, orchestrů, gramofonových, rozhlasových a televisních společností. Je doživotním šéfem Berlínských filharmoniků, uměleckým ředitelem Salcburských festivalů, které rozšířil o Velikonoční hry věnované dílu Wagnerovu, o jeho účast zápasí všechny ostatní světové festivaly atd. Jeho honoráře jsou prakticky takřka neomezené a v ročních souhrnech dosahují skutečně milionových částek. Zdá se to všechno až přehnané a může to i vzbuzovat nedůvěru. Zvlášť tam, kde posluchač není zvyklý potkávat skutečné hvězdy a kde navíc každá mimořádnost je trochu podezřelá. Má na to všechno Herbert von Karajan právo, je opravdu tak mimořádným umělcem a jaký je to vlastně člověk?Především nesmírně pilný. Od mládí cílevědomý a soustředěný. Narodil se v roce 1908 v Mozartově městě Salcburku, kde studoval na Mozarteu a odkud odešel do Vídně, kde pokračoval ve svém dalším vzdělávání na katedře hudební vědy na vídeňské univerzitě. Už tehdy bylo jasné, že v něm roste mimořádná osobnost, a tak nebylo vcelku nic mimořádného na jeho jmenování Generalmusikdirektorem v Cáchách – to mu bylo 27 let. Za války se stal šéfem Berliner Staatskapelle, orchestru s dlouhou a významnou tradicí, a po smrti Wilhelma Furtwänglera se stal šéfem – už víme, že doživotním – nejlepšího německého orchestru Berlínské filharmonie. Pak už následovala řada dalších mimořádných úspěchů a uměleckých funkcí, které se v časovém sledu někdy překrývají. Herbert von Karajan byl současně šéfem v Berlíně, šéfem Vídeňských filharmoniků, Generalmusikdirektorem a šéfem Vídeňské státní opery, po tři roky šéfem Milánské opery La scala, uměleckým ředitelem vídeňského Gesellschaft der Musikfreunde, uměleckým ředitelem festivalu v Salcburku atd. Přinesl návrh na vytvoření světové operní společnosti, která by disponovala nejlepšími zpěváky a pracovala současně v několika světových městech, natočil takřka nepřehlednou řadu gramofonových snímků, filmy, televisní snímky atd. Je to skoro příliš mnoho na jednoho člověka, i když je obklopen štábem dokonale pracujících odborníků a organisátorů.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat