Karajanův Brahms (2)

Texty Ivana Medka (41)

Medkovo zamyšlení nad Karajanovou nahrávkou Brahmsových čtyř symfonií vzniklo v půli šedesátých let pro Divadlo hudby. (Karajanův brahmsovský komplet s Berlínskými filharmoniky je z roku 1963.) Medek je ovšem fascinován především Brahmsem, byť pro Karajana má slova nejvyššího uznání, protože se dirigent snaží sloužit hudbě, ne sobě.

Hudební charakter Brahmsových symfonií charakterizuje Ivan Medek jako „bohatství ve vyrovnanosti“. Brahms nebyl – jako mnozí novoromantikové – tvůrcem, který staví na odiv své ideje, nepotřebuje manifestovat své názory, obhajovat svá stanoviska. Má vlastnost, která ho mimochodem hodně přibližovala Dvořákovi: „Hudba je mu darem, se kterým hospodaří, je jí naplněn, a proto může být marnotratný, dává mu ale i moudrost, která jej učí šetřit a vážit každou notu.“

U Třetí symfonie Medek upozorňuje na nesmírně zajímavou stavbu Brahmsových témat „která v symfoniích vlastně nikdy netvoří uzavřené celky. Jsou to nápovědi, které potřebují pokračování. V tom je snad hlavní síla těchto myšlenek, na první pohled neokázalých a neefektních.“ Brahmsovu Čtvrtou vykládá jako symfonii vlastně nejméně osobní. Ale myšleno je to spíš v rovině dávání subjektivních prožitků najevo: „Jako by se všechno odehrávalo jen v nitru. Na povrch se nemá dostat nic z osobní touhy, neklidu a osamělosti tvůrce. Je to těžce a stále znovu dobývaná vyrovnanost, duchovní soustředění, stojící proti hluku a extensitě světa.“ A na jiném místě: „Jako by jen chtěl sdělit v dokonalém tvaru myšlenky platnosti co nejvíce obecné.“
***

Je zvláštní, že jakkoliv tvoří čtyři Brahmsovy symfonie vlastně jeden velký celek, jsou vlastně ve všem samostatnými a výrazně odlišnými útvary. Mohli bychom to však stejně dobře říci obráceně, se zdůrazněním jejich epického rázu. Vyprávění na sebe navazuje a základní postavy procházejí různými osudy. Nic ovšem v tom smyslu, jak toto chápal Berlioz. Jednolitost Brahmsova symfonického díla je dána jednolitostí, stabilitou jeho osobnosti. Brahmsův hudební charakter je bohatství ve vyrovnanosti. Nemusí své ideje manifestovat „fixními idejemi“ nebo příznačnými motivy jako novoromantikové. Nepíše svou hudbu proto, aby obhajoval názory a stanoviska. Hudba je mu darem, se kterým hospodaří, je jí naplněn, a proto může být marnotratný, dává mu ale i moudrost, která jej učí šetřit a vážit každou notu. Je synem své doby, ale nechápe přítomnost jako revoltu proti minulosti. Dovede spojovat, je nejvýraznějším syntetickým zjevem hudební kultury XIX. století. Snad pro toto všechno v něm někteří viděli až do nedávna tradicionalistu. A možná proto je tak moderní dnes.Brahms nebyl filosofem a nepotřeboval literaturu, aby vyjádřil své myšlenky. Jeho myšlení je ryze hudební a plnost a obsažnost jeho hudební invence, volnost jeho fantazie a řád, který ji současně naplňuje, umožňují mu vystavět velké plochy symfonických vět s jistotou zkušeného architekta, který dokonale ovládá hmotu, kterou si zvolil, z pevných základů mu roste stavba vždy funkční a v konstrukci přísně logická, ve výsledném dojmu pak především vznešená a krásná. Zdají se tyto pojmy snad nadnesené? U Brahmsova díla asi nevystačíme s civilismem současné terminologie a musíme hledat slova, kterými bychom se alespoň vzdáleně přiblížili k pocitům, naplňujícím posluchačovo nitro. Je to těžké. Beznadějné. K některým pořadům by vlastně úvodní slovo ani nemělo být dovoleno. Kromě hudby je dnes večer všechno zbytečné. Pokusíme se tedy alespoň o stručnost a posluchače poprosíme o trpělivost.

Známe-li již temnou dramatičnost První a lyrické světlo Druhé Brahmsovy symfonie, jeví se nám Třetí symfonie F dur jako jejich zákonité, patetické nebo chcete-li hrdinské pokračování. Brahms ji psal v létě 1883. Brahmsův životopisec a vášnivý obhájce Max Kalbeck je přesvědčen, že je v ní použito témat z hudby ke Goethově Faustovi, kterou Brahms komponoval dva roky předtím. Má-li však tato symfonie nějaký faustovský podtext, pak jen ve smyslu zobecnění určité myšlenky a nikoliv jako popis konkrétního děje nebo charakteristiku postav. Je v ní neobyčejně mnoho energie, již hlavní myšlenka první věty má dramatický spád, neklid, vyžadující rozvíjení, stupňování. Je mimochodem nesmírně zajímavé sledovat stavbu Brahmsových témat, která v symfoniích vlastně nikdy netvoří uzavřené celky. Jsou to nápovědi, které potřebují pokračování. V tom je snad hlavní síla těchto myšlenek, na první pohled neokázalých a neefektních. Stálý neklid provází toto téma, proti němuž stojí vedlejší klarinetová myšlenka jako důkaz obrovské melodické invence autora. Věta je v celém svém průběhu a zejména v provedení dokladem vrcholného stavebného umění. Melancholická náladovost druhé věty a lyrika scherza, které vlastně ani scherzem v pravém slova smyslu není, připravují půdu podivuhodnému, stavebně neobyčejně složitému a interpretačně obtížnému finále, v němž se střetávají tři mohutná, odvážně klenutá témata v dramatickém souboji až k nástupu smírného Un poco sostenuto, kterým symfonie končí. Hráli ji poprvé v prosinci 1883 Vídeňští filharmonikové pod taktovkou Hanse von Bülowa.

Čtvrtá, poslední symfonie, vznikla o prázdninách 1884 a 1885 v Alpách, které byly Brahmsovi nejmilejším místem letního odpočinku. Po stránce stavebné konstrukce je ze všech čtyř symfonií nejvyváženější a také nejumnější. Forma zde tvoří zákon, který je naplněn hudbou. Nebo hudba sama tento zákon vytváří? Rozhodně je ve Čtvrté symfonii Brahms nejméně osobní. Jako by jen chtěl sdělit v dokonalém tvaru myšlenky platnosti co nejvíce obecné. Jako by se všechno odehrávalo jen v nitru. Na povrch se nemá dostat nic z osobní touhy, neklidu a osamělosti tvůrce. Je to těžce a stále znovu dobývaná vyrovnanost, duchovní soustředění, stojící proti hluku a extensitě světa. Je to zároveň jakési shrnutí symfonického myšlení celého předchozího vývoje hudby a v tom se toto dílo staví po bok posledním symfoniím Mozartovým a velkým dílům Beethovenovým. A v tom také ukazuje cestu do budoucnosti. Zejména v první větě je Brahms i při délce a bohatosti hlavní myšlenky neobyčejně ukázněný, zejména v provedení vrcholně koncisní až úsečný. Po vznešené kráse andante moderata a drsném vstupu třetí věty přichází finále: ciaccona – třicet variací nad neměnným osmitaktovým tématem v basu. Od Bachových dob – téma je inspirováno jednou Bachovou kantátou – nebylo v dějinách hudby vytvořené soustředěnější kontrapunktické dílo takové myšlenkové hloubky a kázně. A současně tak obrovitých proměn, ve kterých se v nejdokonalejším světle ukazuje Brahmsovo variační umění.

Čtvrtá symfonie je souhrnem Brahmsova díla a jeho výrazným uměleckým krédem. Jejího veřejného provedení se autor bál, chtěl si její tvar i zvuk nejdříve ověřit sám. Řídil proto osobně její premiéru 25. října 1884 v Meiningenu a teprve pak ji svěřil k dalšímu provozování.

Herbert von Karajan přistupuje k Brahmsovým symfoniím s porozuměním, smyslem pro specifické požadavky brahmsovského zvuku a slohu, ale bez přehnaně pokorného, zbožšťujícího odstupu. Nachází v Brahmsových symfoniích zdravou, živelnou hudbu, dovede porozumět jeho melancholii a nepřehnat ji v sentimentalitu, má smysl pro grandiózní výstavbu jeho formy a přitom ví, že velikost těchto staveb je v poctivé práci, skladebném využít každého detailu.Srovnáváme-li Karajanova Brahmse s Brahmsem Walterovým, Furtwänglerovým, Kleiberovým, je pro nás logickým pokračováním této linie německé interpretační tradice. Je však jakoby okořeněn jiným Brahmsem, například Brahmsem v pojetí Toscaniniho. Především v tom, že Karajan se mnohde vzdává některých, pro dnešní ucho snad až příliš romantizujících momentů, typických právě pro německou tradici. Jeho Brahms je klasicky uměřený. Ovšem všechna tato srovnání nebo charakteristicky jsou neúplné a nemohou postihnout pravý ráz těchto interpretací. Karajanův Brahms je totiž nejpozoruhodnější snad tím, že na něm není nic mimořádného, nic, co bychom mohli na první pohled poznat a podle toho odlišovat. Je to snaha hrát Brahmsovu hudbu tak, jak je napsána, snaha přesvědčit i posluchače o síle tohoto velkého a moudrého umění, snaha, která opravdu nikde nestaví do popředí osobu dirigentovu, ale ponechává stále zcela volný prostor dílům, která mají najít co nejpřímější cestu k lidem.

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv