Verdiho Macbeth v pražské Státní opeře rozhodně neurazí, ale ani nenadchne

Poslední velkou událostí letošní operní sezony se ve čtvrtek 11. června stala v pražské Státní opeře premiéra Verdiho opery Macbeth, jejíž režie se ujal původem slovenský režisér Martin Čičvák. Dílo na motivy Shakespearovy tragédie o zločinu, jeho následcích a především zlu, které se rodí v lidské duši, v němž se skladatel dle svých vlastních slov pokusil o jednotu hudby a dramatu, se tak do Prahy vrátilo po dlouhých třinácti letech.

Scéna (Hans Hoffer), situovaná do velkého a prakticky prázdného prostoru jakési tovární haly, který je v průběhu děje postupně zaplňován „narůstajícím“ balvanem vznášejícím se nad hlavami protagonistů – symbol tíhy Macbethova svědomí? – je laděna do temných barev a je tak ideální plochou pro jednu z dominant celé inscenace, kterou je výrazná práce se světlem.Stejně tak u kostýmů (Marija Havran) převládá černá, bílá a šedá; v případě sboru (vyjma téměř až pohádkově vykreslených čarodějnic, jimž na hlavách nechybí již poněkud zbytečné čertovské rohy) se jedná o usedlé, „kancelářské“ oblečení ze současnosti, hlavní role na sobě mají řekněme „moderní“ podobu dobového oděvu. Díky těmto prvkům je děj zasazen do jakéhosi bezčasí, které však v tomto případě ničemu nevadí a jednotlivé komponenty svou barevnou jednotností v celkovém vyznění v podstatě dávají smysl. Taktéž již zmíněná práce se světlem (a tmou) je velmi jasně koncipována a v některých místech nápaditě využita, jako například při slavnostním banketu ve druhém dějství, při němž se Macbethovi zjeví přízrak zavražděného Banca, v tomto případě znázorněný nečekaně prudkým, fialovým osvětlením.

Jinak ale bohužel nabízený prostor scény zůstal nevyužit, a to jak v případě sborových, tak sólových výstupů. Pohyb je omezen na příchody a odchody jednotlivých protagonistů, kteří posléze stojí staticky ve středu jeviště a při jakémkoliv přecházení a co hůř při interakci mezi sebou působí velmi toporně a mnohdy doslova ztraceně. Nejvíce po této stránce nefungoval soulad mezi ústřední dvojicí, která jako by se nemohla „sehrát“ a zejména Lady Macbeth díky tomu nebyla po herecké stránce dostatečně přesvědčivá. Zcela nepochopitelným se v důsledku toho pak stal například závěr již zmíněného banketu, kdy sbor doslova obklopil ústřední dvojicí, kolem níž všichni máchali krví potřísněnýma rukama do rytmu hudby, což na časové poměrně dlouhé ploše po chvíli působilo téměř až komicky. Této statičnosti potom nepomohlo ani „oživení“ v podobě výstupů tří breakdance tanečníků (a posléze vrahů), kteří se snažili při scéně Bancova zabití upoutat v převlečení za klauny pozornost jeho syna Fleanceho či využití kamery a následného simultánního přiblíženého promítání děje na plochu ze stropu visícího kamene ve třetím dějství, což na mě osobně působilo spíše rušivě. Celková výstavba tak působila velmi nevyrovnaně, ději chyběl potřebný spád a vzhledem k prohlášení režiséra Čičváka v rozhovoru pro Český rohlas, v němž uvedl, že východisko pro svou režii hledal ne v hudbě, ale v textu Shakespearova dramatu (tedy ani ne v libretu?) je otázkou, co se v řadě podobných míst vlastně snažil sdělit.

Výkony všech sólistů byly velmi přesvědčivé. Hostující barytonista Anton Keremidtchiev disponuje pevným a ve všech polohách jistým hlasem a jeho árii Pieta, rispetto, amore – jíž právě mnou zmiňovaná statičnost naopak dodala potřebnou atmosféru – považuji za jeden z nejsilnějších momentů celého večera. Nelehké role Lady Macbeth se Anda-Louise Bogza zhostila velmi dobře. Její průrazný soprán zvládl s velkou pružností všechny výšky, které byly krásně jiskřivé zejména ve vrcholné Vieni! T´affretta!. V některých místech však až příliš široké a ostré vibrato neznělo hezky a v lyričtějších částech chyběla jemnost. Banco Romana Vocela působil ze všech postav nejvíce přirozeně a uvolněně, jeho zpočátku mírně zastřený bas má krásný témbr, který plně využil ve své Come dal ciel preciptia. Tenorista Martin Šrejma jako představitel Macduffa svou árii ve čtvrtém dějství podal s potřebnou energií, Malcolm Václava Sibery nastoupil s potřebným odhodláním. Za zmínku jistě stojí také přesvědčivý výkon Lucie Hájkové jako Dvorní dámy.

Sbor Státní opery je nepochybně jednou z dominant představení. Krásná byla především pianissima ve tklivém Patria Opressa, sboru čarodějnic zase nechyběl zejména v úvodu vtip a následně také – ve třetím dějství – jízlivost a potřebná děsivost.

Orchestr Státní opery pod taktovkou Jiřího Štrunce podal velmi kvalitní výkon, uznání patří zejména dechové sekci. Doprovod byl velmi citlivý po dynamické stránce a to jak v sólových scénách, tak ve sborových výstupech, kdy i při větším forte stále udržoval vyrovnanou zvukovou hladinu.

Macbeth ve Státní opeře tak z celkového pohledu rozhodně neurazí, ale ani nenadchne.

Hodnocení autorky recenze: 60 %

Giuseppe Verdi:
Macbeth
Hudební nastudování: Jiří Štrunc
Dirigenti: Jiří Štrunc (alt. Marek Šedivý)
Režisér: Martin Čičvák
Scéna: Hans Hoffer
Kostýmy: Marija Havran
Pohybová spolupráce: Tomáš Krivošík
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Orchestr Státní opery
Koncertní mistři: Radovan Šandera / Štěpán Kaniak
Sbor Státní opery
Premiéry 11. a 13. června 2015 Státní opera Praha
(psáno z první premiéry 11. 6. 2015)

Macbeth – Anton Keremidtchiev (alt. Martin Bárta / Richard Haan)
Lady Macbeth – Anda-Louise Bogza (alt. Jolana Fogašová)
Banco – Roman Vocel (alt. Miloš Horák)
Macduff – Martin Šrejma (alt. Jaroslav Březina)
Malcolm – Václav Sibera (alt. Ondřej Koplík)
Lékař – Ivo Hrachovec (alt. Lukáš Hynek-Krämer)
Dvorní dáma – Lucie Hájková (alt. Lucie Silkenová)

www.narodni-divadlo.cz

Foto ND Praha / Patrik Borecký

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Macbeth (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="170752" size="small"]

Mohlo by vás zajímat