Verdiho Macbeth na Edinburském festivalu

  1. 1
  2. 2
Vydat se do Edinburghu ve vrcholící turistické sezoně, v době konání mezinárodního festivalu, vyžaduje pevné nervy. Ulice, hotely i hospody praskají ve švech a v centru města se hlučně přebíjí desítky pouličních produkcí, divadelních skupin, bavičů, oživlých soch, provazochodců a rozdávačů letáků. Únik do tiché náruče katedrály s odpoledním koncertem kvarteta byl balzámem pro uši i unavené nohy.
Festival Theatre Edinburgh (zdroj commons.wikimedia.org/Globaltraveller)

Naším cílem se stalo festivalové divadlo, kde hostoval operní soubor Teatro Regio Torino s Verdiho Macbethem. Původní divadlo je od rušné ulice odstíněno moderní skleněnou přístavbou, která slouží jako vzdušné foyer s vyhlídkou na hlavní třídu i jako prostor pro bufety ve všech patrech. S občerstvením si místní návštěvníci hlavu nelámou, klidně si vybalí doma připravenou svačinku v krabičce, do sálu si berou nápoje v plastových kelímcích, nikdo je nevykáže. Stejně neformální je i večerní dress code, vozit si sem oblek, kravatu, šaty a lodičky byla zbytečná zátěž. Domácí i turisté bez rozdílu volí pohodlný sportovní outfit.

Divadelní sál je spíše presbyteriánsky skromný, na zlato a křišťál si tu příliš nepotrpí. Teatro Regio Torino na několika večerech představilo dvě inscenace: Macbetha a Bohému. My jsme si vybrali Macbetha – když jsme ve Skotsku, není lepší téma než krvelačná sága z jedenáctého století o boji o skotský trůn…

Operní orchestr a sbor řídil italský dirigent Gianandrea Noseda, který kdysi v turínské opeře šéfoval, ale byl také v Mariinském divadle či v BBC, nyní působí u London Symphony Orchestra, Izraelské filharmonie a Pittsburského symfonického orchestru. O den dříve či později bychom se v roli Macbetha mohli potkat s Daliborem Jenisem, který zde hostoval. Na představení 19. srpna jsme ale v hlavních rolích viděli italského barytonistu Gabriela Vivianiho a ukrajinskou sopranistku Oksanu Dyka (Lady Macbeth). A oba vynikající, velké hlasy.

Celou inscenaci provází temná až bizarní, depresivní atmosféra. Svůj podíl na tom má nejen černá a strohá scéna, ale i biologicky pojatý moderní tanec se zvláštními pohyby, třesem a dekadentními pózami tanečníků. Scéna soustředí pozornost na ostře nasvícené protagonisty a symboliku nemnoha předmětů kolem nich. Nikdy sem nepronikne ani paprsek naděje nebo prosvětlení. Zpočátku vidíme jen červenou, divoce se vlnící látku, může to být krvavý příboj nebo purpurové skotské vřesoviště v bouři. Pod látkou se skrývají čarodějnice, které vystoupí a pronesou k Macbethovi a jeho příteli Bancovi osudnou věštbu: Macbeth se stane králem, ale po něm usedne na trůn Bancův rod. Celá scéna končí divokými orgiemi čarodějnic a naturalistickým obcováním s muži. Jak později uvidíme, rituál nezůstane bez následků. Ve třetím aktu již tančí gravidní čarodějnice, nastává hromadný porod do obřích kotlů, odkud si muži berou své děti (plastové panenky) a vrší z nich pyramidu – celá tahle podívaná je už trošku za hranou vkusu. Byť čarodějnické procesy ke středověkému Skotsku patří, a režie se touto scénou zřejmě snažila ilustrovat další část věštby, že Macbetha neporazí dítě zrozené ženou (bude zrozené císařským řezem).

Macbeth na radu manželky zabije nejprve krále Duncana (zde je zajímavá scéna, jak si vraždu promýšlí, odhodlává se k ní a opakovaně svou oběť zabíjí, než skutek doopravdy vykoná), pak dá zabít Banca, dojemně chránícího svého malého syna. Přesto mu čarodějnice prorokují, že jeho pád nastane, až se dá birnamský les na pochod. Nakonec jsou to vzbouřenci pod vedením Duncanova syna a právoplatného dědice trůnu Malcolma, kteří se vydají do boje proti Macbethovi zamaskováni větvemi (zde spíš cosi jako robustní kaktusy).

Kostýmy Vanessy Sannino nebyly šité moc „na krásu“, působily fádně a v některých případech až komicky (vojáci ve špičatých prušáckých helmách či armáda „kaktusů“). Naopak bodovala scéna Carmina Maringoly, který dokázal s fantazií využít několik málo mobilních prvků a vtipně je kombinovat (symbol velké královské koruny, houpající se v prostoru, trůny se měnily ve schodiště, nebo suplovaly stěny paláce, samovolně jezdící postele a další). Působivá byla i režie Emmy Dante, jíž se podařilo vystupňovat v několika místech dusivé napětí a thrillerové situace jako z filmu.

Smrt a krev vidíme ve všech podobách: když se Macbeth stane králem, jede se svou lady na kostře koně. Korunovace – to je festival rudého sukna, tvoří vlečky královské dvojice a současně koberec slávy, po němž se stoupá na trůn. Oba mají stále červené ruce, je to krev, která z nich nejde smýt. Lady Macbeth ve své vrcholné scéně šílenství před sebevraždou klade tyto ruce na bílé nemocniční postele, jež se kolem ní uzavřou v kruh, a pokaždé, když se jich dotkne, zanechá na prostěradle krvavé skvrny. Tato scéna patřila k nejpůsobivějším, a zároveň člověku trochu vrtalo hlavou, jak to asi dělá…

To nejlepší jsem si nechala na konec – a sice hudební stránku představení. Dirigent Gianandrea Noseda dal Verdimu vše, dramatičnost, spád, tempa a brilantní provedení. Ve výkonu orchestru neexistovalo slabé místo, cokoli, co by narušilo pozornost upřenou na dramatický děj. Byl to Noseda, kdo dával představení tah. A pak solidní pěvecké obsazení: Gabriele Viviani byl mužný a bezohledný Macbeth, stejně jako měkký a ženou snadno zmanipulovatelný slaboch. Jeho sytý baryton nezaskočila sebeobtížnější árie, stál ve své roli pevně. Oksana Dyka je technicky skvěle vybavená sopranistka, má trochu ostřeji zabarvený, ale velmi výkonný hlas, který se hodil k charakteru chladné a panovačné manipulátorky. Vřelý a jímavý byl chorvatský basista Marko Mimica jako Banco, osvěžující tenor předvedl Piero Pretti v roli Macduffa, Malcolma zpíval Alejandro Escobar.

Podobné inscenace bychom mohli vidět i v našich divadlech, jenže… Kouzlo úspěchu spočívalo právě v těch hlasech a hudbě: ty když fungují, funguje u Verdiho všechno. A nerozhodí vás ani pohled na rodící čarodějnice.

Hodnocení autorky recenze: 90%

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář