Karel Jernek, jeden z hlavních režisérských pilířů poválečné české opery

Osobnosti české opery 

Inscenační profil operního souboru pražského Národního divadla v šedesátých až osmdesátých letech minulého století určovala převážně trojice výrazných, velmi svébytných režisérských osobností, kterými byli Karel Jernek, Václav Kašlík a Ladislav Štros. 31. března by se dožil sto pěti let nejstarší z nich, Karel Jernek.Pražský rodák prožil své dětství a mládí na Malé Straně. Už samotné prostředí nepochybně mělo vliv na vnímavého chlapce a mladíka, který po maturitě na akademickém gymnáziu studoval na filozofické fakultě uměnovědné obory, literaturu a estetiku. Mezi jeho vysokoškolskými učiteli se setkáváme se jmény Františka Xavera Šaldy, Václava Tilleho, Jana Mukařovského, Zdeňka Nejedlého či Bohumila Mathesia. Svá studia dovršil disertační prací na téma Kult herce a svatého v hudebním dramatě Richarda Wagnera. Vedle studia se věnoval rovněž divadlu. Režíroval v té době řadu inscenací ve Švandově divadle na Smíchově. Byla mezi nimi také inscenace hry švédského dramatika Augusta Strindberga Slečna Julie. Představení zhlédl šéf činohry Národního divadla Karel Hugo Hilar a přizval mladého adepta režie ke spolupráci v Národním divadle. Hilar ale v létě 1935 umírá. Podle svědectví profesora Jana Kopeckého participoval Jernek na obnovení Hilarovy inscenace hry tehdejšího ředitele Národního divadla Stanislava Mojžíše Loma Svatý Václav. Na podzim 1935 nastudoval v Činohře Národního divadla komedii tehdy populární anglické autorky Gertrudy E. Jennigs Trampoty s rodinou.

V roce 1939 dochází v Zemském divadla v Brně k výraznému omlazení vedoucích pracovníků v souborech. Ředitel Václav Jiřikovský angažuje do funkce šéfa opery pětadvacetiletého Rafaela Kubelíka a o čtyři roky starší Karel Jernek se stává režisérem činohry. Jeho první režií je ale nástupní premiéra operního šéfa, kterou je 21. května 1939 nové nastudování Smetanovy Prodané nevěsty. Představení se setká s mimořádným úspěchem.

V následující sezoně 1939/1940 Jernek režíruje v rychlém sledu za sebou Smetanova Dalibora, Novákovu Lucernu, Mozartovu Kouzelnou flétnu, Pucciniho Bohému, Musorgského operu na gogolovský námět Soročinský trh a Verdiho Rigoletta, zatím co v činohře se s jeho jménem setkáváme pouze ve třech inscenacích.

Do sezony 1940/1941 sice vstupuje Karel Jernek ve funkci šéfa činohry, vytváří v činoherním souboru velmi významné inscenace Shakespearova Richarda III., Schillerova Dona Carlose či Lermontovovy Maškarády, kterými reaguje na atmosféru protektorátní doby, ale opery se v žádném případě nevzdává. Svými inscenacemi oper Riccarda Zandonaie Francesca da Rimini a především prvním českým uvedením Mozartovy opery Idomeneo a titulu, k němuž se později několikrát vrátil, Pucciniho Tosky, stále více prokazuje, že operní žánr se svou komplikovaností a potřebou sladit do jednotící podoby nejrůznější výrazové vrstvy je a bude mladému, mimořádně erudovanému, múzičnosti, výtvarným citem a smyslem pro syntetičnost jevištního díla vybavenému režisérovi, velmi blízký.

Na 14. listopad 1941 připravoval Karel Jernek spolu s Rafaelem Kubelíkem premiéru nového nastudování Mozartova Dona Giovanniho. K té ale už nedošlo, protože 12. listopadu 1941 byla činnost divadla okupačními úřady zastavena.

V pražském Národním divadle nastudoval v době svého brněnského angažmá Pucciniho Bohému, která měla pod taktovkou Milana Zuny premiéru v roce 1940. K opeře se pak vrátil až po několika letech, a byla to právě Bohéma, kterou v době, kdy byl režisérem vinohradského divadla, nastudoval ve Velké opeře 5. května. Na této scéně režíroval také další Pucciniho operu, Tosku. Tyto dvě Jernekovy inscenace patřily k divácky nejúspěšnějším představením mladého ambiciózního souboru. Pro představení Tosky vytvořil velmi originální a působivé výtvarné řešení Josef Svoboda. V roce 1999 se z iniciativy Daniela Dvořáka stala replika této scény součástí inscenace Tosky ve Státní opeře Praha, kde ji režíroval Martin Otava. V této podobě mohou Tosku dodnes vidět návštěvníci tohoto divadla.

Období mezi roky 1948 a 1960 bylo v životě Karla Jerneka velice rušné. Režíruje v Opeře Slovenského národního divadla v Bratislavě. Vedle inscenací klasických děl jako byly Verdiho Traviata, Goundův Faust a Markétka anebo Mozartova Kouzelná flétna inscenoval také operu srbského skladatele Petra Konjoviće Koštana a zejména první uvedení Suchoňovy Krútňavy. Tato inscenace, kterou dirigoval Ladislav Holoubek, obdržela v roce 1959 hlavní cenu tehdejší Divadelní žatvy. Několik let spolu s další významným českým operním režisérem Otou Zítkem vyučoval na bratislavské Vysoké škole múzických umění herectví, dramaturgii a režii. Kontakty se Slovenskem a slovenským divadlem nepřerušil ani později. V roce 1960 byl v Bratislavě režisérem prvního provedení opery Ladislava Holoubka Rodina. 30. listopadu 1963 byla v jeho režii poprvé na Slovensku uvedena opera Jána Cikkera Mister Scrooge na motivy Vánoční pohádky Charlese Dickense, jejíž světová premiéra byla 7. října 1963 v německém Kasselu.

V Slovenském národním divadle režíroval i další opery, jako například Mozartova Dona Giovanniho a Verdiho Rigoletta anebo Šostakovičovu Katerinu Ismajlovou, operu, která právě v Bratislavě byla v roce 1935 poprvé provedena mimo Sovětský svaz. Soustavně propagoval slovenské operní umění. Především je nutné vyzvednout světovou premiéru nejúspěšnějšího Cikkerova jevištního díla, opery Vzkříšení, která se konala 18. května 1964 v Praze. Představení, které režíroval Jaroslav Krombholc a dirigoval Karel Jernek, se dočkalo nadšeného přijetí rovněž na mezinárodním divadelním festivalu ve skotském Edinburghu.V Praze režíroval Jernek rovněž Cikkerovu Hru o lásce a smrti z roku 1983, ve slovinské Lublani a v belgických Antverpách pak Suchoňovu Krútňavu.

Několik let byl šéfem činohry v Liberci, Olomouci a Pardubicích. V Olomouci vytvořil rovněž řadu významných operních inscenací. Připomeňme Pozdvižení v Efesu od tehdejšího olomouckého šéfa opery Iši Krejčího, z dalších pak Gluckovu Ifigenii v Aulidě, Čajkovského Pannu orleánskou a zejména první české uvedení Verdiho Simona Boccanegry, jež ve své době vzbudilo značný ohlas. Nastudoval také první uvedení opery Vladimíra Ambrose Maryla.Režíroval v té době opery i v jiných divadlech. Často hostoval v Ústí nad Labem, kde se s velkým ohlasem setkala jeho inscenace Borodinova Knížete Igora. Z jeho ústeckých inscenací dále jmenujme tři díla soudobé české tvorby, Veselohru na mostě Bohuslava Martinů, Plameny Jana Hanuše a Pražské nokturno Zbyňka Vostřáka na motivy novely Františka Kubky.Na konci padesátých let nastudoval pohostinsky čtyři inscenace v pražském Národním divadle. Byly to Verdiho Traviata (tehdy uváděná pod názvem Violetta podle jména titulní hrdinky), Auberova Němá z Portici, Pucciniho Tosca a Verdiho Don Carlos, jehož libreto nově přeložil do češtiny. Na základě úspěchu těchto představení byl  1. prosince 1960 angažován jako kmenový režisér Národního divadla, kde působil až do odchodu na odpočinek v roce 1986. První inscenací, kterou nastudoval už jako člen Národního divadla, byla Mozartova Figarova svatba.V Národním divadle režíroval více než padesát inscenací (včetně tří činoherních) z různorodých repertoárových oblastí. Velmi blízká mu byla díla, v nichž mohl uplatnit svou obsáhlou hudební, literární a estetickou erudovanost, cit pro propojení všech složek díla do jednotné působivé podoby. Karel Jernek nebyl režisér experimentátor. Sílu jeho režijní tvorby přesně charakterizuje profesor Jan Kopecký ve svém obšírném medailonku věnovaném Karlu Jernekovi ve sborníku Postavy brněnského jeviště: „…zásadní úsilí hledat pro každou autorskou osobnost a specifičnost jejího tvůrčího rukopisu adekvátní scénický výraz, ctít sloh každého díla, analyticky pronikat jeho ústrojností a jevištním tvarem dokládat hloubku pochopení a režisérské tvůrčí účasti na realizaci autorských záměrů, smyslu i poslání díla.“ Velkou péči vždy věnoval vedení herců a scénografii. Zatímco při kostýmních výpravách se postupně stala jeho jedinou spolupracovnicí jeho životní partnerka Olga Filipi, u scénografů se nevázal jako někteří špičkoví režiséři na jednoho výtvarníka či velmi úzký okruh spolupracovníků, ale volil je tak, aby jejich výtvarný rukopis co nejvíce souzněl s jeho názory na požadavky díla. Mezi ještě nejčastější výtvarné spolupracovníky patřili zejména Josef Svoboda, František Tröster, Oldřich Šimáček, Květoslav Bubeník a Zbyněk Kolář.

Velmi blízká byla Jernekovi tvorba italská. Vedle již zmíněných inscenací uveďme především jeho první uvedení Verdiho Nabucca, které v roce 1966 odstartovalo raketově úspěšnou dráhu této opery po českých jevištích, dále pak Pucciniho Turandot a jednu z jeho posledních inscenací – Madame Butterfly, která je dodnes na repertoáru Státní opery, stejně jako jeho poslední inscenace Rigoletta.

Svou schopnost důsledného výkladu autorova díla a proniknutí k jeho podstatě Jernek důkladně využíval ve svých inscenacích oper Richarda Strausse. Jeho inscenace Elektry, Růžového kavalíra, Arabelly, Salome a Mlčenlivé ženy (dvě poslední ve vlastním překladu) patřily k vrcholům operního repertoáru Národního divadla.Z dalších oper světového klasického odkazu, kterým Karel Jernek vtiskl pečeť své inscenační koncepce byl například Wagnerův Lohengrin, Bizetova Carmen, Gounodův Faust a Markétka, z ruské tvorby pak Musorgského Boris Godunov, Čajkovského Evžen Oněgin i Piková dáma.

Pilně se Jernek věnoval i tvorbě českých autorů. Režíroval většinu děl Bedřicha Smetany včetně slavnostní premiéry Libuše uvedené při příležitosti stého výročí otevření Národního divadla. Jevištní podobu vtiskl také Dvořákovu Jakobínu, Kovařovicovým Psohlavcům či Foersterově Evě. Specifické místo má v jeho režijní tvorbě Zdeněk Fibich. Vedle Nevěsty messinské a Bouře prožila svůj velmi úspěšný život na jevišti trilogie scénických melodramat o Hippodamii s vynikajícím výkonem Jany Hlaváčové v titulní roli. S dílem Leoše Janáčka se na Národním setkal pouze v případě Káti Kabanové, za to ve čtyřech inscenacích, jež jsou dodnes pokládány za přímo vzorová nastudování tohoto díla. Režíroval také Mirandolinu Bohuslava Martinů.

Důležitou roli v Jernekově jevištní tvorbě vždy tvořily inscenace děl moderní operní tvorby. Z české soudobé tvorby si připomeňme představení dětských oper Jiřího Pauera, Červená Karkulka a Žvanivý slimejš, dále pak Kašlíkovu Silnici a Folprechtovu Lásky hru osudnou, z tvorby světové Šostakovičovu Kateřinu Ismajlovou, Orfeovu Chytračku, Bartókův Modrovousův hrad a Stravinského Život prostopášníka.

Karel Jernek často hostoval na domácích operních scénách. V Plzni nastudoval v roce 1963 první české uvedení Verdiho opery Luisa Millerová.V Brně režíroval v roce 1950 Čerta a Káču. Shodou okolností byla tato inscenace prvním operním představením, které jsem jako žák první nebo druhé třídy viděl, když mě rodiče vzali do opery. Dodnes si na řadu scén pamatuji. V roce 1973 režíroval v Brně Verdiho Falstaffa a o rok později Dona Carlose jako slavnostní představení k devadesátému výročí českého divadla v Brně.

Za samostatnou kapitolu by stálo Jernekovo působení v zahraničí. Dnešní terminologií řečeno, byl skutečným ambassadorem české opery a českého divadla ve světě. Na prvním místě musíme jmenovat jeho první uvedení Janáčkova díla v La Scale, kterým byla premiéra opery Z mrtvého domu v roce 1966. V roce 1971 režíroval Karel Jernek v La Scale Bergova Vojcka. Dirigentem představení byl Claudio Abbado.

Pokud se týče uvedení Janáčkových děl ve slavné milánské opeře, dovolím si drobnou odbočku. V nekrologu nedávno zesnulého režiséra světového jména Luca Ronconiho byla zmíněna jeho inscenace Věci Makropulos v turinském Teatro Real v roce 1993. Ronconi režíroval tuto operu rovněž v La Scale v roce 2009, takže po Jenůfě z roku 2005 se stala už třetím Janáčkovým dílem na milánské scéně.

Ve vídeňské Státní opeře nastudoval Karel Jernek Šostakovičovu Kateřinu Ismajlovou. Dirigentem představení byl Jaroslav Krombholc, výtvarníkem Oldřich Šimáček a titulní roli ztvárnila Ludmila Dvořáková.

Častým hostem byl Karel Jernek v obřím operním divadle Teatro Colón v argentinském hlavním městě Buenos Aires. V roce 1968 byl autorem inscenace Janáčkovy Káti Kabanové, z dalších jeho inscenací v tomto divadle připomeňme alespoň dvojí nastudování Prokofjevovy opery Vojna a mír anebo Šostakovičovy Kateřiny Ismajlovové. Káťu Kabanovou režíroval také v Královské opeře v Amsterdamu. Jernekovy režie slavily velký úspěch v Belgii. Ve Vlámské opeře v Antverpách nastudoval mimo jiné například Rusalku, Řecké pašije Bohuslava Martinů, první tři díly Wagnerova Prstenu Nibelungů (Zlato Rýna, Valkýra a Siegfried) anebo Boirodinova Knížete Igora. A ve výčtu jeho úspěšných zahraničních inscenací bychom mohli pokračovat dále.

Bohatá byla rovněž Jernekova činnost překladatelská, publicistická a pedagogická na konzervatoři a na AMU. Karel Jernek, všestranný a zanícený divadelník zemřel 22. června 1992 v Praze.

Foto archiv ND Praha / Jaromír Svoboda, divadlo.cz / Karel Drbohlav, Věra Caltová