Karel Košárek: Sólové koncerty jsou pro mě čirá radost

Na studiích v Praze jste měl výrazné učitele, přední pianisty Valentinu Kameníkovou a Františka Raucha. Zejména o Rauchovi někteří jeho žáci říkali, že to byl nekompromisní pedagog, který neváhal některé žáky dokonce odradit od profesionální hudební dráhy. Vyprávěla mi to kdysi například paní režisérka Drahomíra Vihanová, která u něj studovala. Jak jste ho – a taky paní Kameníkovou – vnímal vy?
Byl jsem oficiálně žákem Valentiny Kameníkové, ale jako ostatní moji spolužáci z její třídy jsem byl zvyklý na to, že profesor Rauch byl na našich hodinách často přítomen a trefnými poznámkami a připomínkami naši hru komentoval. Na těch hodinách bývalo pravidelně více lidí – asistentka paní profesorky, další studenti a klavíristé… V takové společnosti sršely názory, nápady, nebo návody jeden za druhým, jak to či ono zahrát lépe. Určitě to bylo v mnoha směrech úžasné a obohacující, ale vyrovnat se s tím nebylo vždycky jednoduché. Když jsme s paní profesorkou pracovali sami, byla hodina klidnější a koncentrovanější. Ale aby byl výčet mých profesorů kompletní, musím ještě zmínit, že po studiích v zahraničí jsem HAMU absolvoval u Kvitoslavy Bilinské, které jsem také za mnohé vděčný. Mimochodem – paní Vihanová byla výborná režisérka, která o Františku Rauchovi natočila krásný dokument.

Také proto jsem se o ní zmínila. Je to skvělý film, bylo to její poděkování panu profesoru Rauchovi a vyjádření úcty k němu. Měl by být myslím dostupný na internetu. O vás ovšem vaši pedagogové správně předpokládali, že klavír bude vaším profesionálním osudem.
Klavír je pro mne nejkrásnější nástroj s neuvěřitelně bohatým a různorodým repertoárem.

Léta oscilujete mezi sólovými a komorními aktivitami a jste také vyhledávaným partnerem pěvců – Magdaleny Kožené, Romana Janála a dalších. Máte některou z těchto oblastí raději a proč? Co je při této spolupráci pro vás nejtěžší, co naopak příjemné?
Sólové koncerty, jejichž dramaturgii navíc můžu ovlivnit, jsou pro mě čirá radost. Má to ale i druhou stránku, člověk je na všechno sám – cestujete sám, v šatně, často studené a nevlídné, jste sám a také případný neúspěch se svalí jen na vás samého. To je při komorních koncertech ve dvou nebo více lidech pochopitelně z tohoto pohledu jiné a alespoň pro mě veselejší. Ve všech ohledech je to sdílený zážitek. Jsem rád, že si můžu užít obojí.

Raději doprovázíte zpěváky, nebo spolupracujete s instrumentalisty?
Nemám to takto rozdělené. Pro mě je hlavně důležité, co budeme hrát a osobnost interpreta. Samozřejmě je rozdíl mezi písňovým recitálem a třeba klavírním kvintetem, ale obojí má své kouzlo a nemůžu říct, že bych preferoval jedno nebo druhé. V poslední době mě lákají a baví relativně netradiční spojení klavíru s nástroji jako marimba, těremin nebo harfa. Už jsem několik takových koncertů odehrál a těším se ještě na jeden, kde se spojí klavír a varhany.

Doprovázení zpěváků je náročná disciplína, jaké vlastnosti musí klavírista především mít, aby s nimi plně souzněl?
Předně musím říct, že jsem rád, že všeobecné vnímání klavírního partu ve vokálním repertoáru se v posledních letech hodně posunulo. Od extrémního přístupu – „bohužel, ještě tu máme klavíristu“ – až k uznání plnohodnotné a rovnocenné role klavíru k vokálnímu partu. Protože zásadní část písňové tvorby opravdu je o komorní spolupráci zpěváka a klavíristy.  Dosvědčují to nahrávky a koncertní programy, ve kterých dnes můžeme vidět a slyšet světové klavíristy. A nemám na mysli jen slavné písňové cykly Schuberta, Schumanna nebo Brahmse. Třeba takové Ravelovy Historky z přírodopisu by za pouhý klavírní doprovod mohl považovat snad jen člověk, který na klavír nikdy nehrál. A ohledně vlastností: právě proto, že si myslím, že v případě klavírista-zpěvák jde o hudební dialog, podobný tomu o jaký jde třeba v případě klavírista–houslista, je celá tato práce i výkon o schopnosti poslouchat, napojit se na toho druhého a dýchat s ním.

Hrajete s významnými orchestry a dirigenty. Které zážitky v této oblasti z poslední doby byly pro vás důležité?
Hned tak nezapomenu na pár týdnů starou zkušenost, kdy jsme se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dirigentem Markem Šedivým pečlivě nazkoušeli klavírní koncert Radima Drejsla a den před abonentním koncertem v Rudolfinu musel být koncert kvůli koronavirovým opatřením zrušen. Zažil jsem docela zajímavý mix pocitů frustrace a prázdnoty. Ale podobně to má v těchto dnech určitě většina hudebníků. Naopak rád vzpomínám třeba na českou premiéru koncertu Karla Jenkinse Quirk s Filharmonií Hradec Králové. Můj part v něm obsahoval i sólo na klávesy a Kaspar Zehnder vedle dirigování zvládal sóla na příčnou i basovou flétnu. Ale především to byla svěží a nápaditá hudba. A ke koncertům, které mi z paměti určitě nevymizí, patří provedení Brittenova klavírního koncertu s Českou filharmonií. I když i na tento zážitek teď padl stín, protože známý ruský dirigent Alexandr Vedernikov, který koncerty dirigoval, před měsícem náhle zemřel.

Možná je to teď v „nouzové době“ trochu nepatřičná otázka, přesto ji položím: v posledních deseti letech jste dramaturgem hudebního festivalu MUSICA Holešov, který jste i spoluzakládal. Co vás k tomuto projektu nejvíc motivovalo? Hudební tradice města? Zážitky z dětství? Nebo fakt, že v tomto městě se narodil F. X. Richter?
Ano vše, co jste uvedla, hrálo velkou roli v myšlence založit festival. Plus ještě jedna důležitá věc – ukončení první etapy rekonstrukce holešovského zámku v roce 2009. Ten byl totiž na začátku devadesátých let v tak žalostném stavu, že na nějaké kvalitní a obsazením větší koncerty nebylo ani pomyšlení. Musím říct, že celková obnova zámku proběhla velmi moderně, ale zároveň citlivě a s respektem k prostředí a historii budovy.  Pro mě to byl malý zázrak.  Po tom, jak jsem si zámek pamatoval z dětství, jsem jej takřka nepoznal. A to byl ten rozhodující impuls.

Holešov důvěrně znáte, vsadil jste správně na to, že festival bude mít dobré zázemí v hudebně naladěném publiku?
Po zmíněném znovuotevření zámku byla atmosféra ve městě velmi vstřícná k tomu, aby se z něj nestal jen sice krásný a reprezentativní, nicméně „mrtvý“ prostor, ale aby žil kulturními aktivitami, které do něj patří. Od začátku jsme si tedy na nezájem posluchačů nemohli stěžovat. Těší nás, že koncerty MUSICA Holešov se staly pevnou součástí kulturního života města a že na koncerty přijíždějí i lidé z okolních měst.

Kam hodláte festival v budoucnu směrovat?
V úvodních stanovách festivalu máme mimo jiné tyto věty: „MUSICA Holešov chce navázat na velmi bohaté hudební dědictví a tradici založenou v první polovině 18. století hrabětem z Rottalu a jeho zámeckou kapelou vedenou Ignazem Holzbauerem a holešovským rodákem F. X. Richterem. Svými koncerty chce připomenout jedinečnost tehdejších zámeckých koncertů a produkcí, a posluchačům nabídnout zážitek kvality a bezprostřednosti živého muzicírování špičkové kvality, která je povětšinou souzena jen velkým hudebním centrům.“  A na tom se ani po těch jedenácti letech, co koncerty pořádáme, nic nemění. Asi to bude znít vzletně, ale budeme se pořád snažit o to, aby posluchači zažili na krásném místě krásnou hudbu.

Jaké máte zkušenosti s přijímáním moderní hudby koncertním publikem, či u posluchačů CD? Ptám se proto, že tuto hudbu sám často interpretujete, mimo jiné ji zařazujete i na program holešovského festivalu.
Zkušenosti mám většinou pozitivní. Měl jsem trochu obavy, třeba když jsme v Holešově hráli Vox Balaenae od George Crumba, ale odezva byla skvělá, dodnes na to vzpomínám. Stejně tak jsem byl zvědavý, jak posluchači na Pražském jaru přijmou premiéru velmi originální skladby Aether Jakuba Rataje – a úspěch byl neoddiskutovatelný. Z vlastní zkušenosti vím, že pomůže, když před provedením skladby řekneme pár slov o díle a skladateli. Chápu ale, že to není vždycky možné. Někdy mám pocit, že se ze soudobé hudby dělá zbytečně strašák.

Jak prožíváte koronavirovou dobu, na co se chystáte, až pomine?
Prožívám, či spíše přežívám ji tak, že sedím buď u klávesnice počítače, nebo za klaviaturou klavíru. U počítače chystám dramaturgie, podklady k žádostem o granty, návrhy koncertů, vymýšlím nové hudební projekty…  A u klavíru cvičím a připravuji se na ty koncerty, které ještě nebyly zrušeny. Zná to většina muzikantů, je to podobné jako ve sportu: ani v našem případě není možné sedět a čekat. Ale bez smyslu celého našeho snažení – bez živých koncertů je ten čas nekonečný. Když jsme se 9. října po zkoušce s rozhlasovým orchestrem, na které bylo oznámeno, že od příštího dne se všechny koncertní aktivity ruší, rozcházeli, někdo prohodil: “Přeji všem veselé Vánoce a šťastný nový rok…“ Tenkrát jsme se tomu všichni zasmáli, ale až teď je jasné, jak trpce vizionářský ten žert byl.

 A nakonec jedna lokálně patriotický dotaz: Když se podíváme na životopisy špičkových českých pianistů a vůbec muzikantů mladší a střední generace, významná část z nich se narodila na severní, východní či severovýchodní Moravě. Ivo Kahánek, Martin Kasík. Jakub Hrůša, Tomáš Netopil … S trochou zeměpisné tolerance se k těmto lokalitám může řadit také vaše rodiště Zlín. Máte nějaké vysvětlení, proč je tento region bohatou líhní talentů?
Chtělo by se mi říct – to je prostě Morava, co byste čekala… Ale vážně, nedokážu na to odpovědět. Naše země je malá, objedete ji autem za pár hodin a někdy mi přijde až směšné, že klademe důraz na to, odkud kdo je, nebo kde působí. Je úžasné, že se u nás rodí skvělí muzikanti a zdá se mi, že je jich stále víc, kteří sklízí obdiv i ve světě.