Karel Košárek: Sólové koncerty jsou pro mě čirá radost

  1. 1
  2. 2
Pianista Karel Košárek je absolventem kroměřížské konzervatoře a HAMU, studoval také na Southern Methodist University v Dallasu, kde získal diplom Artist Certificate a titul Master in Music. Kromě významných vítězství v soutěžích, spolupráce s předními domácími i zahraničními orchestry a vedle komorních projektů je iniciátorem hudebního festivalu MUSICA Holešov založeného před více než deseti lety. „Je to známka toho, že i mimo velká kulturní centra se mohou dít zajímavé věci,“ komentuje úspěšný průběh festivalu jeho spoluzakladatel.

Karel Košárek (foto Petra Hajská)

Na studiích v Praze jste měl výrazné učitele, přední pianisty Valentinu Kameníkovou a Františka Raucha. Zejména o Rauchovi někteří jeho žáci říkali, že to byl nekompromisní pedagog, který neváhal některé žáky dokonce odradit od profesionální hudební dráhy. Vyprávěla mi to kdysi například paní režisérka Drahomíra Vihanová, která u něj studovala. Jak jste ho – a taky paní Kameníkovou – vnímal vy?
Byl jsem oficiálně žákem Valentiny Kameníkové, ale jako ostatní moji spolužáci z její třídy jsem byl zvyklý na to, že profesor Rauch byl na našich hodinách často přítomen a trefnými poznámkami a připomínkami naši hru komentoval. Na těch hodinách bývalo pravidelně více lidí – asistentka paní profesorky, další studenti a klavíristé… V takové společnosti sršely názory, nápady, nebo návody jeden za druhým, jak to či ono zahrát lépe. Určitě to bylo v mnoha směrech úžasné a obohacující, ale vyrovnat se s tím nebylo vždycky jednoduché. Když jsme s paní profesorkou pracovali sami, byla hodina klidnější a koncentrovanější. Ale aby byl výčet mých profesorů kompletní, musím ještě zmínit, že po studiích v zahraničí jsem HAMU absolvoval u Kvitoslavy Bilinské, které jsem také za mnohé vděčný. Mimochodem – paní Vihanová byla výborná režisérka, která o Františku Rauchovi natočila krásný dokument.

Také proto jsem se o ní zmínila. Je to skvělý film, bylo to její poděkování panu profesoru Rauchovi a vyjádření úcty k němu. Měl by být myslím dostupný na internetu. O vás ovšem vaši pedagogové správně předpokládali, že klavír bude vaším profesionálním osudem.
Klavír je pro mne nejkrásnější nástroj s neuvěřitelně bohatým a různorodým repertoárem.

Léta oscilujete mezi sólovými a komorními aktivitami a jste také vyhledávaným partnerem pěvců – Magdaleny Kožené, Romana Janála a dalších. Máte některou z těchto oblastí raději a proč? Co je při této spolupráci pro vás nejtěžší, co naopak příjemné?
Sólové koncerty, jejichž dramaturgii navíc můžu ovlivnit, jsou pro mě čirá radost. Má to ale i druhou stránku, člověk je na všechno sám – cestujete sám, v šatně, často studené a nevlídné, jste sám a také případný neúspěch se svalí jen na vás samého. To je při komorních koncertech ve dvou nebo více lidech pochopitelně z tohoto pohledu jiné a alespoň pro mě veselejší. Ve všech ohledech je to sdílený zážitek. Jsem rád, že si můžu užít obojí.

Raději doprovázíte zpěváky, nebo spolupracujete s instrumentalisty?
Nemám to takto rozdělené. Pro mě je hlavně důležité, co budeme hrát a osobnost interpreta. Samozřejmě je rozdíl mezi písňovým recitálem a třeba klavírním kvintetem, ale obojí má své kouzlo a nemůžu říct, že bych preferoval jedno nebo druhé. V poslední době mě lákají a baví relativně netradiční spojení klavíru s nástroji jako marimba, těremin nebo harfa. Už jsem několik takových koncertů odehrál a těším se ještě na jeden, kde se spojí klavír a varhany.

Karel Košárek a Soňa Červená (archiv respondenta)

Doprovázení zpěváků je náročná disciplína, jaké vlastnosti musí klavírista především mít, aby s nimi plně souzněl?
Předně musím říct, že jsem rád, že všeobecné vnímání klavírního partu ve vokálním repertoáru se v posledních letech hodně posunulo. Od extrémního přístupu – „bohužel, ještě tu máme klavíristu“ – až k uznání plnohodnotné a rovnocenné role klavíru k vokálnímu partu. Protože zásadní část písňové tvorby opravdu je o komorní spolupráci zpěváka a klavíristy.  Dosvědčují to nahrávky a koncertní programy, ve kterých dnes můžeme vidět a slyšet světové klavíristy. A nemám na mysli jen slavné písňové cykly Schuberta, Schumanna nebo Brahmse. Třeba takové Ravelovy Historky z přírodopisu by za pouhý klavírní doprovod mohl považovat snad jen člověk, který na klavír nikdy nehrál. A ohledně vlastností: právě proto, že si myslím, že v případě klavírista-zpěvák jde o hudební dialog, podobný tomu o jaký jde třeba v případě klavírista–houslista, je celá tato práce i výkon o schopnosti poslouchat, napojit se na toho druhého a dýchat s ním.

Hrajete s významnými orchestry a dirigenty. Které zážitky v této oblasti z poslední doby byly pro vás důležité?
Hned tak nezapomenu na pár týdnů starou zkušenost, kdy jsme se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dirigentem Markem Šedivým pečlivě nazkoušeli klavírní koncert Radima Drejsla a den před abonentním koncertem v Rudolfinu musel být koncert kvůli koronavirovým opatřením zrušen. Zažil jsem docela zajímavý mix pocitů frustrace a prázdnoty. Ale podobně to má v těchto dnech určitě většina hudebníků. Naopak rád vzpomínám třeba na českou premiéru koncertu Karla Jenkinse Quirk s Filharmonií Hradec Králové. Můj part v něm obsahoval i sólo na klávesy a Kaspar Zehnder vedle dirigování zvládal sóla na příčnou i basovou flétnu. Ale především to byla svěží a nápaditá hudba. A ke koncertům, které mi z paměti určitě nevymizí, patří provedení Brittenova klavírního koncertu s Českou filharmonií. I když i na tento zážitek teď padl stín, protože známý ruský dirigent Alexandr Vedernikov, který koncerty dirigoval, před měsícem náhle zemřel.

Možná je to teď v „nouzové době“ trochu nepatřičná otázka, přesto ji položím: v posledních deseti letech jste dramaturgem hudebního festivalu MUSICA Holešov, který jste i spoluzakládal. Co vás k tomuto projektu nejvíc motivovalo? Hudební tradice města? Zážitky z dětství? Nebo fakt, že v tomto městě se narodil F. X. Richter?
Ano vše, co jste uvedla, hrálo velkou roli v myšlence založit festival. Plus ještě jedna důležitá věc – ukončení první etapy rekonstrukce holešovského zámku v roce 2009. Ten byl totiž na začátku devadesátých let v tak žalostném stavu, že na nějaké kvalitní a obsazením větší koncerty nebylo ani pomyšlení. Musím říct, že celková obnova zámku proběhla velmi moderně, ale zároveň citlivě a s respektem k prostředí a historii budovy.  Pro mě to byl malý zázrak.  Po tom, jak jsem si zámek pamatoval z dětství, jsem jej takřka nepoznal. A to byl ten rozhodující impuls.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments