Karl-Heinz Steffens: Momentálně jsem šťastný člověk!

Německý dirigent a klarinetista Karl-Heinz Steffens byl v roce 2019 jmenován hudebním ředitelem Státní opery Praha. Už jen dny nás dělí od okamžiku, kdy první návštěvníci a prostřednictvím kamer i televizní diváci vstoupí do čerstvě zrekonstruované divadelní budovy, pan dirigent udá taktovkou první dobu a do divadla v podobě, v jaké ho ještě nikdo z nás neviděl, se po letech vrátí hudba. Karl-Heinz Steffens mne vlídně a srdečně přijal ve své dočasné kanceláři v provozní budově s výhledem na Zlatou kapličku a netajil se nadšením, se kterým se už brzy přesune do historické budovy v sevření severojižní magistrály. Neubránili jsme se ani hořkému tónu, kdy jsme si oba zoufali nad nešťastným urbanistickým řešením, které Karl-Heinz Steffens označuje za nejhorší možnou formu ponížení divadelní budovy. Ale do následujících řádků tento tón raději nepromítejme. Naše setkání plynulo vlídně a vyznačovalo se krásnou nadějí na novou éru operního života v našem hlavním městě.

Než jsme se stačili domluvit, v jakém jazyce náš rozhovor povedeme, začal mi maestro sdělovat, jak je na tom s češtinou…
Je mi 58 let a myslím, že se mi asi nepodaří naučit se česky tak, jak bych rád a jak bych na této své misi potřeboval. I přesto, že zde teď budu pobývat pravidelně…

Přátelé z divadla mi s radostí sdělují, že práci v pražské Státní opeře berete naprosto vážně, jako dlouhodobý a cílený úkol. Tedy ne jako – a promiňte mi ten výraz – další položku v životopise…
To jistě ne, pobavil jste mne… Tohle není jen práce. Moje biografie je bohatá, stihl jsem toho za svůj život opravdu hodně. Hrál jsem na první klarinetové židli, dirigoval jsem význačná tělesa a na význačných místech. A za pár let mi bude šedesát. Opravdu nepotřebuji pracovat na svém curriculu vitae. Bylo by fantastické, kdybych si – až třeba budu za pár let odcházet – mohl říct, že se mi podařilo „něco“ vykonat. Pro kvalitu hudby, pro skvělá představení. Že jsem přispěl ke zhodnocení místa, na kterém se teď nacházím.

A možná odstartovat i novou kapitolu jeho historie?
Ovšem!

Do jaké míry vám byla známa historie, tradice a kořeny Státní opery jako někdejšího Nového německého divadla? A jak široce se o ní ví ve vaší zemi?
Do chvíle, kdy mne pan ředitel Burian – zhruba před rokem – oslovil, přišel s nabídkou na post hudebního ředitele Státní opery a řekl, že by ho lákala společná práce, neměl jsem o tomto divadle ani ponětí. Znal jsem pouze historickou budovu pražského Národního divadla. A ani v Německu o něm prakticky nikdo neví. Lidé znají Českou filharmonii, Rudolfinum. Vědí, že chtějí-li zažít krásnou Prodanou nevěstu, v pražském Národním divadle se nemůžou splést. Ale o budově Státní opery a jejích dějinách žádné povědomí není.

Ve vaší knihovně tu vidím obsažnou, šestisetstránkovou publikaci Tomáše Vrbky „Státní opera Praha, historie divadla v obrazech a datech“ z roku 2004. Soudím tedy, že i vy si leccos doplňujete…
Ano! Tohle je nejlepší kniha, jako si můžete představit. A zhruba měsíc už ji opravdu pilně studuji. Díky ní vím o úplných začátcích až po období, kdy vedení divadla rozhodlo o jeho rekonstrukci. A teprve z jejích stránek se dovídám, jak úžasný operní dům to byl.

V jaké části knihy se právě nacházíte?
Prošel jsem ji celou. Momentálně jedu znovu od začátku a snažím se jednotlivé etapy spojovat do souvislostí. Mimochodem, jeden slavný německý literát řekl: „Es gibt keine Zukunft ohne Herkunft.“ Bez dědictví není budoucnosti. A tak si myslím, že budoucnost můžete vystavět jedině tehdy, když přesně znáte odkaz. Odkaz svůj i odkaz díla, kterým se zabýváte. Zkrátka až tady si začínám uvědomovat, jak fantastický projekt Státní opera představuje. A na nás je, aby byl úspěšný.

Překvapuje mne, že prakticky nikdo v Německu nezná tradici a ducha této budovy jako Nového německého divadla, kde působila řada obdivuhodných uměleckých osobností z vaší země, kde se mnohá německá díla hrála v premiéře, nebo se objevila jako v jednom z prvních divadel po svém prvním uvedení v Německu… Pražské divadlo tedy není vnímáno jako součást německých kulturních dějin?
Musím se vrátit do doby druhé světové války. Tento konflikt a nacisté jako jeho původci zničili opravdu mnoho přirozených vazeb a kontaktů z časů před válkou. Během nich bylo zcela jasné a zjevné, že tu vedle sebe existovaly česká, německá a ovšem i židovská tradice. Bez německých Židů by zcela jistě Nové německé divadlo neexistovalo. Zmíním se tu o své rodině: otec mé manželky je slavný židovský historik, usazený v Los Angeles. Je to ovšem pražský rodák a jeho rodiče byli zavražděni v Osvětimi. A on, jejich syn, přežil díky úkrytu v jednom francouzském klášteře. Říkal mi, kam ho rodiče brávali, když byl malý. Ano, do Nového německého divadla, které tehdy fungovalo jako zcela přirozený průsečík kultur. A o jejich pochopení nám jde dnes, kdy se pro tento dům snažíme hledat adekvátní budoucnost.

Narážíte na tendenci separovat jednotlivé kapitoly historie této scény, vnímat je jako na sobě nezávislé a vzájemně nepodmíněné úseky?
Přesně tak. A my se snažíme o opačné vidění. Samozřejmě, všude v historii narazíte na nacionalistické tendence; na názor, že zdi je lepší stavět nežli bourat. Myslím, že to je špatně. A že právě v umění proti tomu musíme bojovat.

Citoval jste výrok o budoucnosti a dědictví, mluvíme o propojování historických a kulturních etap. Je pro vás důležité právě na německé kořeny tohoto divadla navázat?
Především musím říct, že jsem momentálně šťastný člověk. Kdyby se mne Jan Burian zeptal: „Pane Steffensi, chcete se stát hudebním ředitelem Národního divadla?“, odpověděl bych, že ne. Jsem přesvědčen, že v jeho čele musí stát česká osobnost. A profilovat je jako scénu pro všechny perly českého repertoáru, pro hudební zlato české kultury. Pro Dvořáka, Smetanu, Janáčka a další. A Státní operu vnímám jako scénu, která má pečovat o všechno ostatní. Což je dobré pro mne osobně…

Ano, kromě Mozarta a příbuzného repertoáru, který by měl být doma ve Stavovském divadle. A pokud vím, takto profilovat pražské operní scény je také deklarovaným záměrem pana Hansena…
Přesně tak. My se shodneme na jasně diferencovaných odvětvích: první je ona česká tradice, ovšem nejen ona, protože s operami Antonína Dvořáka či Bedřicha Smetany bychom nevystačili. Tudíž by budova Národního divadla měla být domicilem i pro italské autory jako Verdiho a Pucciniho. Měla by trvale prezentovat toto operní „srdce“ v nejlepší možné podobě. Ve Státní opeře je tomu jinak. Sám jste ji připomněl jako scénu mnoha operních premiér Zemlinského, Schrekera, Korngolda. Jako druhé nebo třetí světové divadlo, kde byly jejich opery po svém vzniku hrány. Gustav Mahler tu působil. Byla ve své době dějištěm všeho modernismu a modernity. A tak ji chceme profilovat, vždyť je tu třeba velké orchestřiště, stavěné pro produkce Wagnerových oper. Bereme v úvahu tyto kapacity, díky nimž budeme moci hrát opery Franze Schrekera, vyžadující velký orchestr a rozměrný sbor. Máme v plánu inscenovat Zemlinského. Potud dědictví. A stejně tak vidíme Státní operu jako prostor pro díla dvacátého století.

Jako novinář jsem se teprve nedávno dověděl detaily o rekonstrukci této budovy v sedmdesátých letech, kdy divadlo bylo vedlejším produktem stavby Federálního shromáždění a sítě pražského metra. A kdy se tu aplikovaly nevhodné materiály i technologie. Nová rekonstrukce tohle všechno odstranila a my uvidíme budovu i její prostory v podobě odpovídající době vzniku. Před čtyřiceti lety bylo ale součástí změn také odstranění prvních pěti řad sedadel a rozšíření orchestrální prohlubně. S následkem velké disbalance ve zvukové rovnováze…
To je mi známo, ale když se do orchestřiště dívám dnes, připadá mi adekvátní a nepříliš rozměrné. A zajímalo by mne velmi, jak vypadalo před tímto zásahem. Jak tu mohli hrát Schrekera a Zemlinského s tak malým prostorem pro hudebníky. Když se ale zmiňujete o akustickém vyvážení prostoru, mnohem víc mne aktuálně zajímá koberec, který pokrývá celý prostor parteru. Bylo mi řečeno, že původně tu měly být pouze běhouny v drahách, kudy budou procházet diváci, a zbytek podlahy měl být dřevěný. Tak to prý bylo před rekonstrukcí. Ale nyní je všude koberec. A já mám pocit, že jsem přišel trošku pozdě, abych to mohl ovlivnit. Kdybych přišel o dva roky dříve, koberec bych nedovolil… A jen si zbožně přeji, aby tento zásah akustiku neovlivnil.

Někteří přátelé dirigenti mi řekli, že ve Státní opeře musí zpěvák přesně znát prostor a detailně vědět, kam si má na scéně stoupnout, aby byl slyšet…
Ale na tohle jsme docela zvyklí. Dirigoval jsem třeba v divadle La Scala. Všichni tam znají „il punto Callas“, kam si tato diva pokaždé stoupala při velkých áriích. Pavarotti měl také svou značku. Zkrátka, nenajdete operní dům, který by byl z tohoto pohledu perfektní. Zde doufáme, že snad nebudeme muset do nástrojů a hlasů „prát“, abychom byli slyšet. Ale nezjistím to do té doby, než 5. ledna 2020 v 19 hodin zvednu taktovku a udám první dobu.

Také není tajemstvím, že po tomto datu najede Státní opera do módu prozatímního provozu. A že se na tu dobu chystá jen jedna premiéra…
Ano, to bude Szymanowského Král Roger jako první zcela nová produkce. Vše ostatní bude přeneseno z jiných divadel. Ale nemyslete si, při rekonstrukcích předních divadelních budov v Evropě to není jiné. A trvá několik měsíců, než je divadlo plně pod kontrolou. V berlínské Staatsoper se třeba stalo, že zničehonic nešlo zvednout oponu. Nikdo nevěděl, co s tím, a počítačový expert byl pryč. Na tohle všechno se musíte připravit, když chcete novému opernímu domu vdechnout život.

Od ředitele Národního divadla Jana Buriana vím, že poté, co vás oslovil s nabídkou postu hudebního ředitele ve Státní opeře v Praze, tedy ve střední Evropě, která se po všech stránkách bude bohužel ještě dlouho vzpamatovávat z minulého režimu, mnoho jste neváhal. Ne tak ale vaši manažeři…
Víte, manažeři jsou nešťastní vždycky… Přijeli z Anglie a hned viděli možné problémy. A dobře vědí, že u vás je leccos jinak, jak jste řekl. I z hlediska systémového. Ale aby bylo jasno, moji manažeři o ničem nerozhodují. Jejich úkoly jsou jasné. A já se počítám mezi hudebníky znalé toho, co znamená Praha na mapě hudební historie! Tohle město má prostě určitý zvuk. Pro mne lákavý a svůdný od prvního okamžiku. A když mi můj management sdělil – zrovna jsem dirigoval v Drážďanech –, že za mnou jde někdo z Prahy, okamžitě jsem návštěvu přijal. S nabídkou jsem neváhal. Uvědomuji si, kolik je tu před námi práce. A není jiné cesty, než být úspěšní.

Pražské Národní divadlo je opravdu velká „firma“. Několik budov, dva orchestry, řada repertoárově vyprofilovaných sólistů a členů sboru…
Na jednu stranu o nich musíme přemýšlet jako o celku, na druhou stranu je nezbytné koncipovat jednotlivá divadla originálně. Já se musím chovat, jako kdyby má Státní opera byla nejlepším operním divadlem na světě. Ne ovšem ve smyslu konkurenčním. Zkrátka musíme vyvinout hodně snahy, a to i z ekonomického hlediska.

Potkali jsme se na novinářském setkání v únoru 2019 v ředitelské pracovně Národního divadla a já se vás tam ptal na atmosféru v kolektivních tělesech. A na to, do jaké míry jste s touto náladou obeznámen. Vy jste mi řekl, že pro ovzduší v těchto složkách jste připraven udělat vše, co budete moci. Já tu otázku pokládal především s vědomím vašeho dlouholetého angažmá v orchestrálních řadách. Když dovolíte, vrátím se k ní. Kde vidíte hlavní diference mezi pražskými divadelními orchestry a tělesy, v nichž jste hrál a která jste dirigoval v cizině?
Jste-li členem nebo dirigentem Berlínské filharmonie, máte po boku nebo před sebou sedmdesát či devadesát lidí. A každý z nich má velmi, velmi vysoké sebevědomí typu „já jsem ten nejlepší z nejlepších“. A vy uděláte dobře, když je dostanete poněkud na zem a řeknete jim: „Fajn, ale teď budeme orchestr. Nebuďte stále takoví nadlidé.“ Tam tedy můj úkol spočívá v kontrole, řízení a zrovnoprávnění sil.

Zde je to jiné. Je pravda, že kolegové přicházejí s vědomím, aby podali co nejlepší výkon. Ale vzpomínám si třeba, že jsme nedávno uváděli v Barceloně dvě Beethovenovy symfonie. První koncert byl dobrý, ale hráči mi připadali plaší jako dítě, které se schovává pod peřinou. Na zkoušce jsem jim tedy řekl: „Potřebuji od vás kuráž jít k mantinelům vašich schopností. Hrajte pianissimo na hranici pianissima. A když má trubka fortissimo, prosím o takové fortissimo, jaké umíte! Ne mezzo-fortissimo. Znovu, víc, víc a znovu!“ Zkoušeli jsme dlouho a detailně a myslím, že jsem jim šel trochu na nervy. Ale druhý koncert byl pohádkový. Všichni pochopili, že jeden každý musí odevzdat vše, co má. A moji hráči si uvědomují, že tohoto je třeba i v operních představeních. Pro mne je nemyslitelné, že bych přežil jediný takt rutinního hraní. Zkrátka buď vše, nebo nic. Udělám ale všechno, aby se mi hráče dařilo přesvědčovat a abych nebyl jejich diktátor.

Každý jednotlivý den i při té nejdetailnější práci…?
Ovšem! To je můj cíl. Abyste rozuměl, nebudu je denně kritizovat a srážet, to v žádném případě! Ale přijde mi, že někteří z nich tak trochu spí spánkem Šípkové Růženky. A přitom – a už jsem si to ověřil – mají tolik potenciálu! Tolik kapacity být výborným orchestrem a hrát výbornou hudbu. Jen to po sobě musí sami vyžadovat.

Je známo, že raketový vzestup zažívají orchestry, jejichž šéfové dávají sólové příležitosti jednotlivým hráčům, že jednoho každého posuzují individuálně. Máte tuto politiku v plánu a můžete si ji dovolit?
Posuzovat orchestr a hráče samotné můžete až po detailním kontaktu s nimi. A já měl s kolegy zatím čtyři koncerty a ani jedno operní představení. Po tolika koncertech znáte dobře tváře u jednotlivých pultů. Ale poznáte také, že v orchestru není jediný hráč, který by nebyl otevřený snu o velkolepé hudbě. Přestože se řada z nich za léta v divadelním orchestřišti dostala do jakési „pohodlné zóny“.

A čerstvá zkušenost, třeba po zmíněných beethovenovských koncertech?
Po tom druhém jsem jim četl v očích myšlenky jako: „Tak kvůli tomuhle jsem hudebníkem!“ A já jsem si jist, že toho lze docílit i v běžném operním provozu. Cítím na své straně výhodu v podobě dvacetileté zkušenosti orchestrálního hráče. A toto všechno znám. Náladu, pocity. Vím, co obnáší zahrát těžký part. A pokud se někomu zrovna něco nepovede, neuvidí nikdy v mé tváři výčitku či znechucení. Nikdy! Ale bude-li někdo hrát s nohou přes nohu, okamžitě dám najevo nelibost.

Zůstanu ještě u předchozí otázky. Počítáte s hráči v orchestru jako se sólisty?
Každé těleso musí mít nástrojové vůdce. Prozatím neznám hráče zdaleka všechny, jen vím, že mám pod taktovkou řadu skvěle disponovaných hudebníků. Ale musím se s nimi seznámit. Přijďte za mnou se stejnou otázkou znovu za rok. Určitě vám řeknu víc. Každopádně mám v plánu vedle operních produkcí dávat mnohem více koncertů. Ty jsou pro operní těleso mimořádně důležité. Stejně jako komorní hudba, která dá hráčům hluboký pocit vzájemného kontaktu a respektu.

Přivádíte mne k další otázce, kterou dirigentům rád kladu, totiž ke kultuře vztahů mezi jednotlivými nástrojovými skupinami. Objevil jste již za ten krátký čas, co je třeba ve Státní opeře udělat v této oblasti?
Už při zmíněných koncertech v Barceloně jsem měl prodloužené zkoušky s izolovanými skupinami a ty druhé vždycky dostaly více času na kávu… Pracoval jsem zvlášť s houslemi, lesními rohy, trubkami, violoncelly. Víte, za celý svůj muzikantský život jsem se naučil, že nesnadnosti musíte řešit ihned a individuálně! Slyším-li, že je něco v nepořádku, okamžitě orchestr zastavím a zjišťuji, kde problém tkví. Ale ne ubíjejícím opakováním dané pasáže. Prostě se po zkoušce zůstane sedět společně o půl hodiny déle. Nejhorší, co můžete udělat, je zanedbat i ten nejmenší nesoulad.

Mluvili jsme o divadelních budovách jako o ideálních kotvištích pro přesně vyprofilovaný repertoár. Jsou součástí vašich plánů také úzce zaměřené skupiny sólistů?
Máme jeden velký sólistický ansámbl pro všechno. A shodli jsme se s vedením divadla a opery, že sólových zpěváků je zde nedostatek a ansámbl je příliš malý. Pro tři, potažmo čtyři divadla – přičteme-li Novou scénu – jich potřebujeme mnohem více. Ale zároveň nebudeme chtít po všech sólistech vše. Jako tomu bylo v německých státních divadlech v sedmdesátých letech, kdy jeden soprán zpíval role od Brünnhildy po Paminu a Rosinu…

Dnes je v mezinárodním měřítku standardní, že pro roli nepotřebujete jen dobrého zpěváka, ale i zpěváka, který bude dané úloze odpovídat…
Ano, a proto nás čekají mnohá předzpívání a snad i tvorba nových pracovních pozic. Chceme vytvořit mix skvělých domácích sólistů a lidí, kteří na určité role přijedou hostovat. Málokteré divadlo má v úvazku Waltera Stolzinga nebo Hanse Sachse… Ale už teď vím o řadě báječných domácích sólistů, ze kterých musíme udělat mnohem větší hvězdy!

Děkujeme za rozhovor!