Kateřina Englichová a Kryštof Marek v dvojrozhovoru – Broumovsko bude opěvovat harfa a smyčce

Hudební festival Za poklady Broumovska už šestnáct let přivádí tuzemské i zahraniční posluchače do kostelů nádherného kraje v okolí Broumova. Jeho letošní sedmnáctý ročník začne již na konci června. V klášterním kostele sv. Vojtěcha v Broumově jej zahájí 25. června Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou Adriana Sebastiana Weisera, jako sólistka vystoupí naše přední harfistka Kateřina Englichová, rezidenční umělkyně festivalu. A právě pro ni a pro festival komponoval novou skladbu skladatel Kryštof Marek, rovněž rezidenční umělec festivalu. Ve světové premiéře zazní na zahajovacím koncertě jeho Koncert pro harfu a malý orchestr s působivým názvem Krajina paměti.

Broumovsko má svůj nezaměnitelný charakter. Zosobněn je i barokními perlami tohoto kraje – skupinou kostelů od architektů Kryštofa a Kiliána Ignáze Dientzenhoferových z první poloviny osmnáctého století. Jsou působivě zakomponovány do krajiny podobně jako řada drobných sakrálních památek. Pod zdánlivým dojmem místa, v němž se zastavil čas, slyšíte silný tlukot jeho srdce, cítíte jeho puls a dech jeho života. Broumovsko žije svým současným životem, v němž je velmi silně otištěna historie. A právě svědci minulosti, barokní kostely, jsou tématem Krajiny paměti. Broumovsko žije hudbou a nyní bude žít i v hudbě samé. O hudbě, Broumovsku a samozřejmě o harfě jsme hovořili s oběma rezidenčními umělci festivalu – s Kateřinou Englichovou a Kryštofem Markem.

Znali jste a znáte Broumovsko?
K. Englichová: V Broumově nebudu poprvé, měla jsem v rámci festivalu Za poklady Broumovska již dříve sólový recitál, vystupovali jsme tam s Vilémem Veverkou a Janem Čenským. Hrála jsem i v polorozbořeném kostele, při svíčkách, byl to nezapomenutelný zážitek. Posluchače jsem tehdy nijak nešetřila – hrála jsem i moderní věci a oni je přijali. Koncert měl úžasnou atmosféru. Broumovsko je nádherný kraj s geniem loci. Těším se tam.
K. Marek: Přímo v tomto místě jsem nikdy nebyl, ale o to víc se tam těším! Pro pochopení ducha a historie regionu Broumovska jsem oslovil svého úžasného přítele, pátera Miroslava Herolda, a poprosil jsem ho o výklad. Nejen, že mi přiblížil všechny historické a místní souvislosti a rozličné konsekvence, ale vymyslel i název celého koncertu a také jednotlivých vět. Jsem mu za tuto pomoc velmi vděčný.

Paní Englichová, skladba Krajina paměti – Koncert pro harfu a malý orchestr, kterou nyní budete hrát na zahajovacím koncertu, byla psána přímo pro festival a je o Broumovsku. Ovlivňuje vás při její interpretaci to, že kraj znáte?
K. Englichová: Abych byla upřímná – není a nemělo by to být podstatné. Nemusím v tom místě být a znát ho, abych si skladbu představila. Skladba může být o určité lokalitě, ale hrát ji můžete kdekoliv. To, že ji budeme premiérovat v kraji, o němž je, je jiná věc. V okamžiku vlastního koncertu se necháte atmosférou, prostředím, momentální náladou ovlivnit.

Na jakou harfu budete v Broumově hrát?
K. Englichová: Na americkou harfu Lyon&Healy No:23 Gold.

Pane Marku, Krajina paměti má upozornit na broumovské kostely a zároveň připomenout tři sta let od úmrtí Kryštofa Dientzenhofera. Jakým způsobem jste tyto aspekty do svého díla promítl? Jste také autorem děl vztahujících se ke sv. Janu Nepomuckému – odrazil se tento fakt nějak v broumovské kompozici? A vůbec – jak se jazzovému pianistovi, skladateli filmové hudby a muzikálů komponuje tento hudební styl?
K. Marek: Díky zprostředkování všech důležitých aspektů, které mi poskytl páter Herold, jsem měl usnadněnou cestu k obsahu a i k jisté dramaturgii díla. A Jan Nepomucký mne provází v mých kompozicích již od roku 2016, kdy jsem napsal velký houslový koncert Mysterium pro vynikající českou houslistku Gabrielu Demeterovou. Od té doby přibyly další čtyři velké kompozice pro další ročníky slavností Navalis a domnívám se, že ta kontinuální práce se nemůže nepromítnout také do mého nového Koncertu pro harfu a komorní orchestr.  Můj hudební styl se v průběhu let silně přiklání k symfonické tvorbě, jsem tím směřováním fascinován a nesmírně mě to naplňuje.

Je Krajina paměti vaše první skladatelské setkání se sólovou harfou?
K. Marek: Rozhodně to není mé první setkání s harfou. Dosud jsem ji ale používal spíše v rámci svých symfonických děl a také velkého množství symfonických aranžmá, která jsem v průběhu času vytvářel. Pro tyto případy to bylo ve smyslu spíše doprovodném. Ve způsobu sólového nástroje je to pro mne premiéra.

Jak kompozice vznikala? Spolupracovali jste při komponování?
K. Englichová: Ano, spolupracovali jsme. Ne všichni skladatelé si to přejí, ale myslím si, že je správné být při kompozici s autorem v kontaktu. Ti, kteří nemají zkušenosti s nástrojem, nemohou znát všechny jeho nuance. A podotýkám, že je nemusí znát, i když na nástroj hrají! Navíc u harfy je to velmi složité, pro mnoho lidé je to velká neznámá. Harfa dělá dojem romantického nástroje s lehkostí, ale přitom je to nástroj komplexní s komplikovaným pedálovým systémem. Pokud skladatel do jeho systému nepronikne, napíše skladbu buď velmi jednoduchou, nebo naopak špatně hratelnou a bude čelit neustálým stížnostem harfistů. Já jsem byla vychovaná školou paní profesorky Váchalové: „Nikdy si nestěžuj a nějak to udělej“. Ale přece jen – když vzniká nová skladba pro sólový nástroj, výsledek by měl být co nejlepší, a proto je žádoucí, aby hráč se skladatelem kooperoval.
K. Marek: Je to dílo na objednávku, pro konkrétního interpreta a v premiéře i do konkrétního prostoru, takže tyto danosti tam byly. Vše ostatní jsem pojal velmi svobodně, přirozeně při zachování určitých zákonitostí, jako například že koncert je třívětý, durata je do dvaceti minut a podobně. Kateřina měla se mnou velkou trpělivost při našem prvním setkání, než jsem začal na koncertu pracovat, a mnoho podstatných věcí, týkajících se zákonitostí harfy, mi vysvětlila. Zároveň v závěru mé práce přišla s mnoha krásnými nápady, jak part harfy obohatit a plně využít potenciál tohoto úžasného nástroje. Jsem z toho opravdu nadšený.

V čem spočívá náročnost a kouzlo harfy?
K. Englichová: Harfa má 47 strun, 7 pedálů, každá struna může tudíž zahrát tři tóny. Hrajeme ze dvou linek stejně jako klavíristi, jen ale osmi prsty, ne deseti. Malíček se u koncertní harfy nepoužívá, protože je příliš krátký. Jsou sice harfisté, kteří jej někdy použijí, ale to je spíše rarita. U jiných typů harf se malíček používá, nicméně to nesmíme směšovat s harfou koncertní – tam je jiné postavení ruky. Je to nástroj „na hlavu“! V nadsázce říkám svým kolegyním a kolegům, že jsme blázni, když na něj hrajeme! Ve chvíli, kdy ale pochopíte, jak harfu ovládat, je to nádhera! A v čem je ona náročnost? Drnkací nástroj, kterým harfa je, je nástroj vlastně nehudební. Zahrajete na strunu, ale abyste zahráli krásnou frázi a vyzpívali melodii, to musíte udělat doslova technické veletoče. Už jen sama technika doteku na nástroj je obtížná. Aby struny krásně zněly, musí dotek vycházet z celého těla, ne jenom z prstů. Pokud by hrály jen prsty, bylo by to prosté drnkání. Kdybych to přirovnala ke klavíru – když bude klavírista jen břinkat do kláves, bude to „bicí“. Zahrát na harfě opravdu hudbu je nesmírně těžké.

V devatenáctém století byla lidová harfa v Čechách jedním z nejrozšířenějších hudebních nástrojů vůbec. Po první světové válce vymizela. A dnešní velká koncertní harfa je vnímána jako rarita. Ale přece jen se mi zdá, že se tento postoj v posledních letech mění. Je to tak?
K. Englichová: Harfa je určitě vnímána stále jako rarita. Říkám, že koncertní harfa, na kterou hrajeme dnes, je nástroj dvacátého prvního století. Nabyla své podoby pomalu, když se začala používat v symfonickém orchestru. Způsob, jakým se dnes harfa vyrábí, se absolutně nedá srovnat s tím, jak se před staletími, ale ani před padesáti lety, vyráběla. Dnes harfu dělají počítačově řízené stroje, mechanika je naprosto precizní! I když u nás působily v devatenáctém století velké skupiny harfeníků a harfenic, v naší lidové hudbě není harfa příliš zakořeněna. Nechaničtí harfeníci v Čechách – to je z dnešního hlediska už dávno a tradice postupně vymizela. Nesmíme zapomenout, že lidová harfa je něco docela jiného než dnešní koncertní harfa. Socialismus propagaci hry na harfu také neprospěl, harfa nebyla tak zvaně lidový nástroj. A tak zůstala na okraji zájmu. Když v zahraničí už dávno „frčely“ malé harfičky pro děti, u nás o nich nebylo ani slechu. Když jsem já začínala, vůbec si nevzpomínám, že by někdo něco takového měl. My jsme začínali na harfu hrát až ve dvanácti, třinácti letech. Dnes už jsou harfičky i u nás a děvčata i kluci hrají klidně od pěti let. Někteří z nich pak přejdou na velké koncertní harfy. Dostupnost harfy není snadná – je to drahý nástroj i do základních uměleckých škol. Nicméně v posledních deseti, patnácti letech, se už harfa vyučuje na řadě škol, zájem o ni opravdu roste. Úroveň studentů a interpretů je stále vyšší, zájemců o hru na harfu je čím dál tím víc.

Čemu ten rostoucí zájem přičítáte?
K. Englichová: Myslím si, že jsme bohatá společnost, která si to může dovolit.

Objevuje se harfa častěji na koncertech a lidé si jí tedy mohou všimnout?
K. Englichová: Když někdo harfu na koncertě slyší, opravdu se mu může zalíbit a rozhodne se na ni hrát. Ale harfa v tom není tak úplně sama – upřímně řečeno, jak často slyšíte na koncertě sólově violoncellistu? A to je nástroj dobře známý! Kdy hornistu? Klarinetistu? Hobojistu?

Nemáme my Češi harfu až příliš spjatou s Mou vlastí a nelimituje to jistým způsobem intendanty, ředitele orchestrů a samotné publikum v tom smyslu, že harfu jinde prostě neočekává a jakýkoliv jiný typ harfové produkce podprahově vnímá jako neobvyklý? Že zkrátka neočekáváme, že harfa vystoupí z orchestru a hraje také úplně jiné věci?
K. Englichová: Jestli to je limitující v tomto smyslu, to nedokážu říci. Ale propojené to určitě máme. Někdy mi lidé říkají: „Zahraj mi tu Vltavu“ a zazpívají samozřejmě úvodní takty Vyšehradu. Ale vlastně je to hezké, že harfu tak silně vnímají. Je jedno, že si spletou symfonické básně. Je důležité, že mají tu hudbu v sobě. A Smetana by byl, myslím si, rád. Harfu použil velmi šikovně – otevřel celý cyklus velkým sólem ve Vyšehradu, ještě ji slyšíte ve Vltavě, pak postupně mizí, jak v básních nastupuje drama. Smetana napsal ovšem harfový part perfektně, bezvadně „do ruky“! Jsem přesvědčená, že to musel s nějakým harfistou konzultovat. Bedřich Smetana byl geniální skladatel, který se zeptal.

A kteří skladatelé se neptali?
K. Englichová: Třeba Richard Wagner. To byl skladatel, který se nikoho neptal. Jeho harfové šílenosti jsou pověstné – hlavně Valkýra! Richard Strauss se také příliš neptal. V Salome je extrémně náročný harfový part. Ale třeba Gustav Mahler, ten ano – to byl tak skvělý instrumentalista! Na devadesát procent uslyšíte, když v jeho symfoniích harfa hraje. Nebo Prokofjev – naprosto geniální Romeo a Julie, Stravinskij – Pták ohnivák, tam když hraje harfa, vždycky ji slyšíte.    

Jaké jsou skladby dvacátého prvního století pro harfu? Lze je nějak obecně charakterizovat?
K. Englichová: Hudebních proudů je tolik, že najdete celou řadu skladeb odlišného charakteru. Najdete díla nesmírně těžká a detailně propracovaná, která však nejsou posluchačky příliš atraktivní. Dnes se hrají až ekvilibristické skladby na samé hraně hratelnosti, někdy bych řekla až nehratelné. Také jsem tím prošla a kladete si pak nevyhnutelnou otázku: „Proč?“  Pak jsou ale díla opravdu působivá pro hráče i posluchače. Takové je například Concertino pro smyčce a harfu Harfenianna Ondřeje Kukala z roku 2019, které je napsáno srozumitelným hudebním jazykem. A věřím, že se také tak bude líbit i „broumovská“ skladba. Skladeb vzniká v současné době plno, ale jen naše děti a jejich děti posoudí, jestli mají nosnost a schopnost přežít.

Jak může výběr skladeb na koncertu ovlivnit odezvu a následný zájem potenciálních harfenistů?
K. Englichová: U harfy to hodně stojí na celkové dramaturgii programu a jeho pestrosti. Jakmile postavíte program jen na jednom období – jen romantismus, jen klasicismus, jen moderní věci – je koncert najednou hrozně jednostranný. Za nejdůležitější považuji kontrastnost skladeb, jejich rytmiku. Přitom náš repertoáru je hodně bohatý, ale máme tendenci hrát pořád ty stejné věci. Harfa začíná pomalu konkurovat jiným nástrojům, ale když se v dramaturgii koncertů od zajetých klišé neoprostíme, neposuneme se dál.

Ale posouvat se dál v tomto směru musí dramaturgové koncertů, festivalů, ředitelé orchestrů a intendanti. Je i zde vidět změna?
K. Englichová: Vzpomínám si, když jsem přijela po studiích z Ameriky, nabízela jsem Koncert pro harfu Es dur Reinholda Gliera, ale nikdo ho nechtěl, nebyl o něj zájem. A když si uvědomíte, že jej Glier napsal v roce 1938, hodně to o situaci vypovídá. To samé asi s nejlepším koncertem pro harfu dvacátého století od Alberta Ginastery. Poprvé jsem ho nakonec hrála s PKF v české premiéře v roce 1996. Dnes je situace jiná, tyto koncerty se dají nabízet, situace se zlepšila. Ale že by bylo možností hodně, to určitě není. Myslím si, že je stále ještě dost dramaturgů, v jejichž povědomí harfa jako sólový nástroj nefiguruje a sami od sebe si obzory nerozšiřují. O to víc potěší právě například přístup broumovského festivalu. Je ale třeba také zamířit do vlastních řad – ne všechna promo videa jsou zdařilá. Slečinka oblečená ve volánech drnkající na harfu nemá mnoho šancí oslovit, maximálně naší „harfovou bublinu“. Není možné prezentovat harfu jednostranně, jaksi „neživotně“ jen jako tak zvaný „andělský nástroj“.

Zájem o hru na harfu stoupá, ale jistě by byl větší, kdyby i její uplatnění bylo větší.
K. Englichová: Jistě. V praxi jde skutečně o to, kolikrát koncert, který nastudujete, uplatníte. Učit se koncert pro jedno provedení – to je dost demotivující. Já jsem to tak sice dělala celý život, jsem na to zvyklá, ale dnes si to mnozí rozmyslí. Když si uvědomíte, kolik hodin nad studiem strávíte, pak ho zahrajete jednou a už nikdy a rozpočítáte si to – ekonomicky jste v mínusu. A to nemluvím o dalších aspektech jako je opotřebovávání nástroje, mysli i těla. Samozřejmě v umění se to tak brát nedá. To bychom nikam nedošli, kdybychom mysleli jen na to, jestli se věci vyplatí. Také jsem hrála v orchestrech, bavilo mě to, ale přece jen si tam nezahrajete tolik a pořád čekáte. Proto jsem se nakonec přeorientovala na sólovou a komorní dráhu a byla jsem už celý život sama za sebe. Navíc tady byla situace v devadesátých letech v orchestrech dost odstrašující. A to nejen finančně. Nicméně nevím, jestli bych to dnes riskla. Je úplně jiná doba, covid ukázal, jak je to složité a současná situace je víc než komplikovaná. Uživit se hudbou je těžké a obávám se, že to bude ještě těžší.  

Paní Englichová, často vystupujete s dalšími sólisty v komorních projektech a originálních programech. Vaše harfa zní nejen s klavírem, ale i s houslemi, hobojem, flétnou. S jakým hudebním nástrojem zní harfa nejlépe, pomineme-li hoboj? Spolupracujete s řadou sólistů – klavírista Martin Kasík, hobojista Vilém Veverka, houslisté Pavel Šporcl a Ivan Ženatý, sopranistka Kateřina Kněžíková, violistka Jitka Hosprová a mnozí další. Zrovna na broumovském festivalu budete mít nejen sólový recitál v kostele Povýšení sv. kříže v Adršpachu, ale vystoupíte i s Markétou Cukrovou v Broumově v kostele sv. Petra a Pavla, uvedete díla méně známých autorů, ale i adaptace známých barokních písní ve vaší autorské úpravě.
K. Englichová: S Markétou Cukrovou budeme hrát barokní árie a skladby s antickou tématikou. Árie jsou proloženy Händelovým koncertem původně určeným pro varhany, ale krásně hratelný i na harfu. Spolupracuji také s Kateřinou Kněžíkovou, letos v Litomyšli pokřtíme naše CD „K2“. Myslím si, že harfa zní dobře s kterýmkoliv hudebním nástrojem právě proto, že je tak komplexní. Musíme být samozřejmě dobře sehraní a nástroje se musí vzájemně respektovat, třeba u klavíru to není vždy samozřejmost. Někdy mají klavíristé tendenci hrát příliš hlasitě a silově, to ale právě neplatí o Martinu Kasíkovi. Pod jeho rukama klavír doslova zpívá! Harfa souzní i se smyčcovým kvartetem, s triem… Možností je spoustu a kombinací s různými nástroji celá řada.

Pane Marku, Koncert pro harfu patrně nebude váš jediný počin v rámci festivalu Za poklady Broumovska. Čeká vás ještě kompozice pro účastníky Letních hornových kurzů v Broumově?
K. Marek: Ano, halali je součástí mého skladatelského vkladu a v současné době skladbu vytvářím. Na mladé hornisty se moc těším.

Jak vás, jako skladatele, práce pro festival Za poklady Broumovska ovlivnila? Co chystáte?
K. Marek: Určitě se na něco vrhnu, protože bez psaní hudby si to již nedokážu představit, ale zda to bude horna, nebo harfa, či jiný nástroj, ponechme zatím otevřené. Po tristním období covidu se naštěstí mnoho krásných projektů vrací a nové přibývají. Opravdu si nemohu stěžovat na nedostatek spolupráce s různými orchestry. Dirigování, komponování, aranžování, to vše je prostě naprosto skvělá životní náplň!

Jakou hudbu nejraději hrajete a jakou nejraději posloucháte ve volných chvílích?
K. Englichová: Když mám volno, mám nejraději ticho! Nebo inteligentní mluvené slovo, audioknihy, jazz. Sama ale ráda jdu na živý koncert, to je ten pravý, neopakovatelný zážitek. A co nejraději hraji? Těžko říci. Vždycky žiju tím, co se učím, co právě hraji a snažím se ke všemu najít vztah. Myslím si, že harfě sluší impresionismus, a to je hudba, kterou ráda interpretuji i ji ráda poslouchám. A to i skladbu, kterou jsem hrála mnohokrát – nikdy mi nezevšední.
K. Marek: Souhlasím s Kateřinou, že ticho je občerstvující. A když je to ticho v přírodě se zpěvem ptactva, šuměním vody, stromů a všemi nádhernými dalšími zvuky přírody, tak to je opravdu ono. Pro relaxaci poslouchám převážně jazz a také ho nejraději hraji. V posledních letech výhradně v rámci jazzového tria. Jsem ale otevřen mnoha tvářím a stylům hudby a s radosti si z té nekonečné rozmanitosti vybírám.