Kateřina Slavická: Do divadla jsem nikdy nechodila ,,do práce“

Jak se cítí žena-tanečnice v pětasedmdesáti letech?
Nemám pocit, že by se stalo něco hrozného, že je mi už pětasedmdesát. (směje se) To víte, občas člověka něco zabolí, ale to prý bolí i mladé. Jsem stále dost aktivní. Každý den si cvičím svou sestavu, ráda pracuji na zahrádce, chodím na procházky s pejskem. Před covidem jsem přestala učit a přesunuli jsme se na chalupu, kde se cítím moc dobře.

Věk hraje u tanečníků větší roli než v jiných zaměstnáních. Byl pro vás větší téma dříve než teď?
Roky jsem neřešila nikdy. Vzezřením jsem působila křehce, takže jsem i v pozdějším věku tančila se svými žačkami. Daria Klimentová byla moje první absolventka a tancovaly jsme spolu v Národním divadle. Dříve se v souborech zůstávalo déle, dokud člověk chtěl nebo mohl. A já si vytyčila, že pokud to půjde, budu tančit do pětačtyřiceti a pak odejdu. Tehdy jsem přišla za Vlastíkem Harapesem a oznámila mu, že 1. března odcházím. A on na to, proč zrovna ten den, a já mu odpověděla, že mám narozeniny a k pětačtyřicetinám jsem se rozhodla skončit.

Mělo na vaši kariéru nějaký dopad mateřství?
Měla jsem tu smůlu, že jsem musela přestat tančit okamžitě, jakmile jsem otěhotněla, takže jsem devět měsíců strávila doma. Zpátky do divadla jsem nastoupila hned šest týdnů po porodu. Nemohla jsem si dovolit další rok na mateřské. Věděla jsem, že pokud chci pokračovat a dostat se znovu do formy, musím se vrátit. A já chtěla.

Padaly kvůli kariéře, nebo naopak rodině, nějaké oběti?
Vůbec ne. Měla jsem štěstí, že moje sousedka měla také malého chlapce, tak po porodu hlídala oba kluky, a v roce Lukáš mohl do jesliček. Hodně mi pomáhala maminka, která se o něj starala, když jsme vyjeli třeba na zájezd. Lukáš už odmalička běhal po baletním sále, skamarádil se s našimi kolegy, kteří se mu věnovali, když zrovna nezkoušeli. Zvládli jsme to.

S vaším mužem Jaroslavem Slavickým vás provází společná cesta už od roku 1970, kdy jste se potkali v souboru Pavla Šmoka v Basileji, poté jste spolu nastoupili do Národního divadla. Viděla jste nějaký rozdíl ve vývoji vašich kariér, protože jste žena, později matka?
Neřekla bych, že byl nějak zvýhodněný. Každý jsme měli své vlastní místo. Lidé se nás často ptali, jak to zvládáme, když jsme čtyřiadvacet hodin denně spolu. Vnímali jsme to ale naopak jako výhodu, jak v práci, tak v soukromí. Když jeden z páru není z branže, nemá třeba tolik pochopení, že je ten druhý unavený a potřebuje si odpočinout. Jaroslav mi také dodával sílu a pomáhal překonávat překážky, vždy jsem v něm měla velkou oporu.

Když se blížil konec vaší kariéry, věděla jste, že chcete učit?
Asi ano. Měla jsem hezký vztah se žáky. Učila jsem scénickou praxi klasického tance, a to je baví. Chtěla jsem také učit děti, a ne dospělé. Řekla bych, že s dětmi je to sice těžší, protože profesionální tanečníci jsou již vyučení a vědí, co mají dělat. Na druhou stranu s nimi ale nemusí být vždy jednoduché pracovat a také se mi líbí, že děti člověk může nějak směrovat a vést k určitému cíli.

Po odchodu z divadla jste učila přes třicet let. Jak se vám dařilo držet krok s dobou?
Učila jsem klasický repertoár, který vychází z ruské klasické školy, která je do určité míry daná. Každému ale vyhovuje něco jiného, tak jsem se snažila dívat takzvaně pod nohy a reagovat na konkrétní potřeby. Netrvala jsem striktně na tom, jak se to dělalo před sto lety. Sledovala jsem dění ve světě, chodila na představení, jezdili jsme na semináře, učili po Evropě. Snažila jsem se zařazovat do výuky celosvětové trendy.

Za svou kariéru jste pracovala například s Borisem Bregvadzem a mnoha dalšími významnými ruskými choreografy. Jsou opravdu nejlepší, jak se říká?
Podle mě je to vskutku nejpropracovanější technika klasického tance, co existuje. Není vůbec zkostnatělá. Je krásně taneční. Když jsem učila, zdůrazňovala jsem žákům, že necvičí, ale tančí. Bez perfektního ovládání techniky to nejde, samotná technika ale nestačí. I když je pohyb přesně daný, tanečník jím musí umět něco vyjádřit. Když to bude na jevišti hezky vypadat, ale neucítíte emoce, život, nebude vás to jako diváka bavit.

Na taneční vzdělávání se v poslední době snáší mnoho kritiky. Vy sama jste konzervatoř v Brně studovala, jaké to pro vás bylo?
Nikdy jsem neuvažovala, jestli je to těžké, nebo ne. Milovala jsem to, chtěla jsem tančit, a proto pro mě nebylo těžkého nic. Pamatuji si, že jsem už v půl sedmé ráno byla v divadla, abych se rozcvičila, protože v půl osmé nám začínala scénická praxe. Pak jsme dychtivě stáli na chodbě a čekali, až přijdou umělci, abychom je mohli spatřit. Chodili jsme na každé představení!

Vzpomněla jste si někdy na sebe, když jste učila své studenty?
Ano a říkala jsem si, že ten zápal, který jsme měli my, u nich nevidím. Když tu studovali bratři Bubeníčkové, v osm hodin večer jsme je museli vyhánět ze sálu, aby se šli domů vyspat. Studenti dnes taky mají možnost zajít na představení, ale moc nechodí, že prý jsou unavení. Také je často něco bolí, poddávají se bolesti a pořád chodí po nějakých doktorech, mají velké absence. Pokud ale chtějí být úspěšní, musejí se tanci věnovat každý den, ne jen když se jim chce.

Čím podle vás je, že necítí tak velké nadšení?
Pro studenty je dnes velice těžké se uplatnit. Trh je zahlcený, navíc přichází spoustu tanečníků ze zahraničí a představují konkurenci. Asijští tanečníci jsou například perfektně vyškolení od ruských pedagogů. Ve většině českých souborů je téměř více cizinců než Čechů. V zahraničních divadlech si ale berou nejlepší žáky ze svých škol, takže i když dnes mají naši studenti možnost vyjet za hranice, ani tam pro ně není lehké se uchytit.

Jste tedy ráda, že jste tančila ve své době?
Ano. Měli jsme jednodušší se uplatnit. Dřív neexistovalo, že by někdo, kdo byl dobrý, nedostal angažmá. Nyní se soubory častěji obměňují. Málokdo tančí na jednom místě dvacet let. Dříve bývalo také více představení. Vystupovali jsme téměř obden. Mám ale pocit, že balet stále není v Česku doceněný, jde o okrajovou záležitost. Jsou lidé, kteří balet v životě neviděli. A také je to poměrně nákladné. Pokud chcete jít s celou rodinou do divadla, není to nic levného.

Z vašeho syna se také stal tanečník. Nerozmlouvali jste mu to, že jde o náročné povolání?
Řekli jsme mu: jestli chceš, tak běž. U něho ale bylo jasné odmalička, že to tak bude. Miloval tanec. Jakmile jsme pořídili video, strávil u něho celé dny, znal všechna představení a tanečníky. Když se potom začal učit ve škole, první rok pro něj byl náročný. Byl divoký, měl hodně energie, a cvičení bylo o soustředění a drilu. Říkali jsme mu, že pokud ho to nebaví, ať toho nechá. Dal ale tanci ještě šanci, po nějaké době se to zlomilo, a nakonec u něj zůstal.

Nyní je uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla. Jezdíte za ním do Budějovic?
Ano. Ve spolupráci s divadlem a naší školou vzniklo i představení Šípková Růženka. Hráli jsme na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, to bylo krásné. Pracovalo se nám spolu moc hezky. Manžel ho ostatně v sedmém a osmém ročníku na konzervatoři učil klasiku. Dodnes Lukáš občas zavolá a ptá se taťky na radu. (směje se)

Na jaké období své kariéry nejraději vzpomínáte?
Každé má svoje. Když jsem začínala v Brně v polovině 60. let, dostala jsem hodně příležitostí. Pak mě Pavel Šmok obsadil do hlavní role v Glagolské mši. Jeho práce se mi líbila, a tak když odcházel do Basileje a nabídl mi místo, neváhala jsem. Tam jsem se seznámila i s manželem.

Čím byl Pavel Šmok výjimečný?
Byl to zvláštní člověk. Neskutečně pohodový, přátelský. Měl vizi, věděl, co chce, zároveň ale dával umělcům svobodu a tvořili jsme společně.

Označila byste práci s ním za vrchol?
Moc mě to bavilo. Bylo proto pro mě těžké vrátit se potom do Česka. Manžela v Národním divadle už znali, okamžitě získal post sólisty, zatímco já šla do sboru. Těžce jsem nesla, že po šesti letech, kdy jsem tančila sóla, jsem byla vzadu. I v Národním ale nakonec přišla hezká práce.

Stále vás mrzí, že jste si nezatančila Julii?
Ano. Ta postava je mi velmi blízká a moc jsem si to přála. Romeo a Julie je moje oblíbené dílo a pokaždé, když se na nějaké představení jdu podívat, vzpomenu si na tento svůj nenaplněný sen. Nedá se ale nic dělat, člověk nemůže mít všechno.

Pocházíte z Brna, většinu života jste ale strávila v Praze. Kde jste doma?
Dokud žila moje maminka, pořád jsem jezdila ,,domů“ do Brna. Od té doby, co před sedmi lety zemřela, už to tak necítím, přestože tam stále ještě žije část mé rodiny. V Praze je mi dobře. Mám tu spoustu přátel. Získala jsem je už v Basileji a pak tady v Národním divadle. Jezdili jsme společně na zájezdy, tak jsme se hodně semkli a byli taková jedna velká rodina. Bylo teď moc příjemné je u příležitosti mých narozenin všechny zase vidět.

Co je pro vás tanec?
Celoživotní poslání. Cítila jsem to tak od svých tří let. Tanec pro mě nikdy nebyl práce. Nechápala jsem, jak někdo může říct, když jde do divadla, že jde do ,,práce“. Když se ohlížím zpět, bylo to dobré rozhodnutí se mu věnovat. Člověk by měl dělat to, co má rád.

Zatančíte si ještě někdy s mužem?
Nedávno jsme zrovna byli na plese a já mu dala košem, protože mě bolela noha. (směje se) Když mě to ale popadne, občas si zablbnu venku na procházce s pejskem, a on na mě hledí, co jsem to za blázna, nebo když slyším v televizi nějakou písničku… zkrátka nebráním se tomu. (směje se)

Kateřina Slavická (*1. března 1947). Absolvovala brněnskou konzervatoř, poté nastoupila do Státního divadla Brno. V letech 1970-1972 tančila v Basileji pod vedením Pavla Šmoka. Po návratu do České republiky působila celých dvacet let v Baletu Národního divadla, kde v roce 1992 ukončila profesionální taneční kariéru. Vystudovala též taneční pedagogiku na HAMU a od roku 1986 až do roku 2019 vyučovala scénickou praxi klasického tance na Taneční konzervatoři hl. města Prahy, jejímž ředitelem je dodnes její manžel Jaroslav Slavický. Její syn Lukáš Slavický je od roku 2016 uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla.