Katharina Bäuml: Věřím, že hudba může oslovit každého, pokud se jí chce otevřít

Capella de la Torre je jedním z nejuznávanějších souborů specializovaných na hudbu raného novověku pro dechové nástroje. Soubor od svého založení v roce 2005 inspiroval hudbou 14. až 17. století posluchače na více než tisíci koncertech a vydal již 28 CD (od roku 2013 výhradně pro vydavatelství Sony). CD Water Music získalo v roce 2016 cenu ECHO Klassik, nahrávky Da Pacem – ozvěny reformace a Serata Venexiana pak v letech 2017 a 2018 obdržely další ocenění ECHO, respektive OPUS Klassik. Soubor své koncertní programy staví na základě historického a muzikologického výzkumu, obzvláště důležitá je práce s původními prameny a texty. Vedle koncertní činnosti klade také důraz na kultivaci mladého publika prostřednictvím vzdělávacích projektů. Název Capella de la Torre lze chápat dvěma způsoby: může odkazovat na španělského skladatele Francisca de la Torre, který na počátku 16. století pro dechový ansámbl zkomponoval slavný kus Danza Alta. Kromě této pocty skladateli však můžeme název překládat i doslovně – „de la torre“ znamená „z vrcholu věže“ – a tehdejší dechové soubory často vyhrávaly z věžních ochozů a rozličných balkonů. Soubor v neděli 19. září na festivalu Lípa Musica představí svůj renesanční program Trionfo dei Piffari, tedy Triumf pištců, který nabídne díla Francesca Landiniho, Heinricha Scheidemanna, Josquina Despreze, Balthasara Resinaria, Piffara a dalších autorů.

Existuje spousta hudebníků, kteří se snaží o původní zvuk a dobově poučenou interpretační praxi, kteří chodí do knihoven a stírají nánosy prachu z rukopisů, které tam leží už po staletí. Studují každou předehru a každou notu, aby mohli tuto hudbu hrát. Mnohdy se to povede, ale trochu komplikované může být, pokud se ideologie staví na první místo a tvrdí se, že se přesně ví, jak to bylo dřív… V jednom rozhovoru jste uvedla, že vy to prostě děláte jinak. Jak?
Myslím, že musíte udělat vše, co popisujete. Samozřejmě musíte jít do knihovny a tam je někdy více, někdy méně prachu. Myslím, že je opravdu důležité spolupracovat s muzikology, abyste se opravdu chytře zamysleli a řekli si, co bylo v té době možné, jak to mohlo být. V případě Capelly de la Torre jsme si však řekli: Žijeme dnes, kolik toho vlastně můžeme vědět o tehdejší době? Žijeme úplně jinak, slyšíme úplně jinak. Musíme hudbu převést do dnešní doby. A proto vždycky říkám: Samozřejmě se informujeme, jak nejlépe umíme. A pak se podíváme na to, jak z toho můžeme vytvořit něco, co dnešní posluchači uslyší dnešníma ušima a bude je to bavit.

Nejprve jste studovala moderní hoboj a určitě jste se musela vyrovnávat s klišé a výhradami vůči barokním nástrojům a baroknímu muzicírování. Přesto jste se v určitém okamžiku rozhodla hrát na barokní hoboj a šalmaj. Kdy přeskočila jiskra řekla jste si, ať si ostatní říkají, co chtějí, tohle je pro mě to pravé…
Pro mě to byl na jedné straně badatelský zápal. Vždycky jsem si říkala, že bych ráda poznala, jaký zvuk měl Johann Sebastian Bach v uchu, když psal tyto nádherné hobojové árie? A pak jsem se začala ptát, co vlastně bylo před Bachem. Samozřejmě nezačal komponovat ve vzduchoprázdnu, ale byl obklopen zvuky. A tak se to vyvíjelo dál. Ale jsem opravdu přesvědčena, že v případě staré hudby musíme měřit úplně stejnými měřítky jako orchestrální hudebníci. Můj nástroj je možná trochu nouzový případ, šalmaj. Protože samozřejmě existují skvělí hráči na barokní hoboj, a když někdo není opravdu dobrý, řeknete si: „no, možná to bylo přece jenom tím muzikantem.“ A pokud jde o šalmaj, stále se často stává, že lidé říkají: „No, možná ten nástroj není tak dokonalý, protože je to jen předchůdce hoboje.“ To by byla škoda. Je to o zvucích, někdy si zkrátka říkáte, že už jsme vlastně dál. Je to velmi rozsáhlé téma, když uvažujete nad tím, jak zaujmout dnešní lidi. Samozřejmě se poměřujeme stejnými měřítky, jaká se uplatňují na orchestr, třeba jako je Berlínská filharmonie. Té také nesmí „přeskakovat hlas“…

Říká se, že stará hudba má vlastně velmi blízko k jazzu….
Ano, v určitém okamžiku jsme si uvědomili, že jazzoví hudebníci a hudebníci staré hudby jsou tak trochu dvě strany jedné mince. Protože je tu tolik podobností. Na jedné straně jsou standardy a na druhé straně improvizace a zábava. Věřím, že hudba může oslovit každého, kdo se jí chce otevřít. A vždycky mě potěší, když mi lidé říkají, že je to skvělá hudba. A ne: Tohle je skvělá nová nebo stará nebo jakákoli jiná hudba.

V roce 2005 jste založila společnost Capella de la Torre. 21 let je pro soubor poměrně dlouhá doba. Když si vzpomenete na začátky: řekla byste, že jste se od začátku našli a že jste to udělali hned od začátku? Nebo se z dnešního pohledu musíte někdy usmívat nad tím, jak to všechno začalo?
Svým způsobem jsme se s kolegy už našli, protože spolu hrajeme stále ve stejné sestavě. A někdy se musím usmívat, když poslouchám první nahrávky, protože si vzpomínám, jak jsme vzrušeně diskutovali s těmi, kteří nechtěli jít touto cestou, a nebyli si jistí. A také bych řekla, že hrajeme určitě lépe než před 21 lety. Objevilo se něco, co bych nazvala naším vlastním “jazykem Capella-de-la-Torre” – nebo naším vlastním stylem. To se vyvinulo a přišlo. A to mě těší, protože to stále pokračuje.
Děkujeme za rozhovor!