Každá role je jako lékařská atestace. Zbyněk Brabec slaví šedesátiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Každé je těžké jinak. Operetu málokdo umí, takže musím s lidmi mnohem více pracovat na přirozeném hereckém projevu, na vztazích mezi postavami, na již zmíněných dialozích. V operetě musí zpěvák podat komplexnější výkon než v opeře. Musí mluvit, zpívat, tančit. A samozřejmě hrát. Opera by měla mít výraznější celkovou koncepci inscenace, čímž nemyslím, že by se především mělo hrát o něčem zcela jiném, než chtěli skladatel se svým libretistou. Když ovšem režisér vymyslí logickou aktualizaci opery, může to být výborné představení. Ostatně doba prázdných kostýmovaných koncertů je dávno pryč. Naopak aktualizovaná opereta většinou nebývá dobrá (výjimkou jsou snad Pellyho inscenace Offenbachových operet).

V operetě jsou role jakkoliv nadnesené civilnější, než tomu bývá v opeře.

Určitě. Každý žánr má ale své obtíže. Udělat operetu je ovšem velmi těžké především v herecké práci, v rozehrání scén, vystavění dialogů, propojení tance, mluvení i zpěvu tak, aby jedno vycházelo z předchozího a pronikalo vzájemně do sebe.

Vraťme se ještě k vašemu pedagogickému působení. Letos jste byl již podruhé členem poroty pro kolo Operní naděje na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech, setkáváte se s adepty pěveckého umění různých generací. Jací jsou dnešní studenti?

Je to samozřejmě různé, dva moji studenti si letos z Karlových Varů odnesli ceny, Jan Hnyk získal dokonce první cenu a ještě čtyři další v náročné kategorii Junior. Je to jeden z našich nejnadějnějších operních pěvců. Přesto nemá nikde angažmá, nicméně už jej oslovil německý agent, který talenty vyhledává, takže se určitě uplatní. U nás je toho hodně špatně v oblasti opery, ale to by bylo na hodně dlouhé a smutné povídání. Jinak mezi dnešními studenty jsou talentovaní lidé, někteří více, jiní méně. Někteří z absolventů konzervatoře se profesionální pěvecké dráze nevěnují. Studují pedagogiku či umělecký management. Jiní se ale na dráhu pěvce vydávají. Samozřejmě ne každý se musí stát sólistou a ani to není účelem studia na konzervatoři. Absolventi se stávají členy profesionálních sborů v divadlech a je to velmi potřebné. Kolikrát jsou nároky na sborové zpívání velmi vysoké a i člen sboru musí mít takovou techniku, aby si nezničil hlas. Kdo má to štěstí, že získá sólové uplatnění, není ve snadné situaci. Má to daleko těžší, než tomu bylo dříve. A tady je opravdu rozdíl mezi mojí a dnešní pěveckou generací, která uplatnění získává stále obtížněji, neboť většina divadel (i v zahraničí) nesmyslně ruší ansámbly a pracují více či méně s hosty. A mladý zpěvák by potřeboval kontinuální vedení od menších rolí k větším, od lyrických k dramatičtějším. A pod vedením dirigentů a režisérů, kteří by se jim věnovali. Ale to je dnes čirá utopie.

Můžete být konkrétnější? Je to otázka uplatnění? Nároků divadel?

Je to především ve zrušení stálých operních ansámblů, v neexistenci operních studií, která najdeme při velkých operních domech, například v Mnichově, Drážďanech, Curychu, ale i Norimberku. Ono má všechno své plus i mínus, ale tady vidím více negativ než pozitiv. Když si uvědomím, co jsem já sám uměl, či spíše „neuměl“ po absolvování konzervatoře! A přesto mi byla v plzeňském divadle dána důvěra, dostal jsem sólovou smlouvu nejdříve v operetě a pak v opeře. Možná jsem slušně vypadal, snad jsem měl příjemný hlas a snad ve mně viděli nějaký příslib do budoucna. A to bylo všecko. Ale dostal jsem příležitost a měl jsem veliké štěstí, že jsem zrál ve svých „pionýrských“ letech pod vedením zkušených dirigentů, zejména Josefa Chaloupky, Jaromíra Otty Karla a režisérů Inge Švandové Koutecké a Oldřicha Kříže. Ti seděli na každém představení a nám mladým říkali zcela konkrétní připomínky týkající se našich výkonů. Já po představení věděl, co jsem udělal špatně, co se mi naopak povedlo. To byla nesmírně důležitá praxe. Po absolutoriu konzervatoře jsem na sobě musel tvrdě pracovat. V herectví i zpívání. A měl jsem velké štěstí, že mi to tehdejší systém a skvělí kolegové umožnili.

A rychle jste došel až ke svým parádním rolím – jako jednu za všechny jmenujme roli Chapeloua v Postilionovi z Lonjumeau, za niž jste byl nominován na Cenu Thálie.

No vidíte – to je právě ono. Na konzervatoři jsem byl rád, když jsem zazpíval gé, a v Postilionovi jsem pak zpíval vysoká dé. Soustavná práce musí provázet zpěváka po celou kariéru. Musí mít kontrolní ucho, musí mít někoho, komu věří, kdo mu poradí s novou rolí. Zpěvák není nikdy hotov se svou prací. Pokud chcete vystupovat na jevišti, musíte na sobě pořád pracovat. Každá nová role je nová výzva a přináší nové problémy. V této profesi nikdy zpěvák není hotov, a pokud si myslí, že se už nemusí nic učit, je to většinou začátek jeho rychlého konce. Každá nová role je jako lékařská atestace.

Nemá zrušení ansámblů negativní dopady na mladé zpěváky? Neztrácejí právě ono potřebné zázemí?

Dotýká se jich to. Na konzervatoři máme dost absolventů, kteří nezpívají o nic hůře než já, když jsem začínal. Ale nikdo jim nedá dnes tu důvěru, aby se mohli pod vedením zkušených odborníků učit a růst. A to je katastrofa.

Znamená to, že mladý zpěvák dostane roli, která mu třeba tak docela nevyhovuje, ale kývne na ni a za pár let už zpívat nemůže?

Ano, stává se to. A viněno je pak naše pěvecké školství, že kvalitní zpěváky nevychovává. Samozřejmě, že jsou lidé, kteří mohou hned zpívat velké role. I za mě byla třeba taková Zora Jehličková, která šla rovnou do Národního divadla, nebo Blanka Vítková, Miloš Ježil, kteří ve své době zazářili. Dnes také máme Kněžíkové a Plachetky, ale je celá řada nadaných absolventů, kteří by potřebovali to, co jsem měl já. Díky systému, který tenkrát byl, jsem se mohl vypracovat. Obávám se, že dnes bych tuto šanci nenašel.

Dalším negativem je, že v podstatě nejsou dramatické hlasy. Dříve zpěvačky i zpěváci plynule přešli od lyrického oboru k dramatickému (pokud to jejich hlasový vývoj dovolil). To dnes není. Budete mít barevný hlas, hned vám nabídnou dramatickou roli bez ohledu na to, zda jste k ní už vyzrála. Vy ale nemáte žádnou jinou práci, potřebujete zaplatit složenky, tak to vezmete a za chvilku končíte. To je bohužel celosvětový trend. Dříve se šéfové více svým souborům věnovali, stejně tak dirigenti. Dnes všichni žijeme rychleji a všichni stihnou vedle práce v domovském divadle i řadu hostovaček jinde, což se týká naprosto všech.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat