Kdo je Bruckner?

Klasická hudba není tajné společenství, pokud ho z ní sami neuděláme. Nezáleží na tom, jestli jste vyrůstali s klasickou hudbou nebo jestli umíte vyslovovat jména skladatelů. Já jsem s ní nevyrůstala a jména vyslovovat neumím, a přesto jsem si k ní našla cestu.

(The Guardian – 17. října 2015 – Brigid Delaney)

Poslech klasické hudby a opery a znalost výtvarného umění byly pro mě známkami společenského postavení. Lidé, kteří rozeznají Mahlera od Mendelssohna, Händela od Haydna, kteří vědí, kdy na koncertě tleskat a kdy netleskat, dávali najevo: „Jsem z lepší společnosti.“

Jak člověk získá přístup ke klasické hudbě, pokud nechodil do určité školy nebo nevyrůstal v rodině, kde se klasická hudba line z rádia (klasická hudba se „line“ jinak než ostatní žánry), nebo pokud už v pěti letech nedržel v ručičkách housle?

Když jsem byla na univerzitě, založila skupina mladíků, absolventů privátní školy, spolek z názvem Brucknerova společnost.

Zeptala jsem se: „Kdo je Bruckner?“

S vážnou tváří mi vysvětlili, že Anton Bruckner je nedoceněný rakouský skladatel devatenáctého století. Když pořádali setkání, zmizeli v některém ze svých pokojů, kde, jak se domnívám, poslouchali hudbu toho chlapíka na deskách a vychvalovali ho až do nebes.

O rok později jsem začala pracovat jako uvaděčka ve Victorian Arts Centre. Spíše než práce to byl vzdělávací kurz. Týden co týden jsem byla naprosto uchvácená. Nic podobného jsem předtím neviděla (pokud pominu muzikál Les Misérables, na kterém jsme byli se školou).

Najednou jsem viděla opery, symfonické koncerty, moderní tanec a divadlo, často všechno v jediném týdnu.

Ale ze všeho nejraději jsem měla vystoupení Australského komorního orchestru (ACO), který toho roku slavil čtyřicet let od svého založení. Měla jsem dojem, že hráči jsou blíž publiku. Bylo jich méně než ve velkém orchestru, mohla jsem tak studovat jejich tváře, pozorovat, jak se pohybují jejich ruce a paže. Nebyli schovaní za notovým stojanem. Seděli tak, že na ně bylo vidět. A byli mladí.

Na překážku také nebylo, že vedoucí orchestru Richard Tognetti byl přitažlivý muž (a to dodnes je). Vlasy neměl ulízané do pěšinky, jako podivín, který se zajímá o klasickou hudbu. Pokaždé to vypadalo, jako kdyby právě seskočil ze surfovacího prkna (a asi to tak bylo).

Když Richard Tognetti začínal, všichni doufali, že přitáhne mladé publikum a koncertní síň bude plná lidí ve věku od dvaceti do třiceti let. Tognetti a jeho tým byli víc než kterákoliv jiná australská hudební společnost vždy inovativní, tvořiví, zvali hostující hudebníky a ve svém repertoáru využívali nových forem.

Poslední výsledky návštěvnosti Australského komorního orchestru ovšem ukazují, že jednašedesát procent předplatitelů je starších pětašedesáti let a padesát procent je v důchodu. Jednotlivé vstupenky si kupují spíše mladí lidé. Předplatné, jež pomáhá práci orchestru, si ale kupují pouze skalní příznivci a věrné publikum.

Jistou roli hraje ještě pořád společenská třída a také věk. Smithsonian Institution, výzkumná instituce ze Spojených států, identifikovala vzdělání jako klíčový faktor ovlivňující zájem o kulturu. Výzkum mezi australskými posluchači klasické hudby z roku 2006, který provedla společnost Live Performance Australia, ukazuje, že na koncerty klasické hudby chodí pouze 6 % mladých lidí ve věku do 25 let. S vyšším věkem počet návštěvníků roste a vrcholí ve věkové skupině od 45 do 64 let (kolem 12,6 % pro obě věkové skupiny). Pak návštěvnost opět klesá, ale přesto zůstává těsně nad 9,4 % u posluchačů ve věku pětasedmdesáti let a vyšším.

Autorka a hudebnice Anna Goldsworthy psala nedávno v magazínu The Monthly o stárnutí posluchačů klasické hudby. V článku lituje, že stárnoucí posluchače nenahrazují mladší. „Přestože všichni spějeme ke smrti stejnou rychlostí, nelze přehlédnout skutečnost, že moji posluchači jsou o několik desetiletí na této cestě dál než já, a vůbec si nejsem jistá, že je nahradí nové publikum.“

Goldsworthy cituje výsledky amerického výzkumu, podle nichž byl v roce 1937 průměrný věk návštěvníků symfonických koncertů třicet let. Údaje ze stejného období v Austrálii sice nejsou k dispozici, ale demografický vývoj v obou zemích je podobný. Autorka cituje údaje Australského statistického úřadu, podle nichž „byli největší skupinou návštěvníků koncertů klasické hudby v letech 2009–2010 lidé ve věku od pětašedesáti do čtyřiasedmdesáti let“.

Australský komorní orchestr přišel v průběhu let s programy, jež měly oslovit širší publikum. Spojil se se skupinou Presets a vytvořili odnož s názvem ACO Underground, elektroakustický soubor, který zanedlouho vystoupí v divadle The Factory v sydneyské čtvrti Marrickville s různými hudebníky včetně Briana Ritchieho ze skupiny Violent Femmes.

Zajímalo by mě, jestli mezi mladými lidmi přetrvávají staré mýty o klasické hudbě. Například mýtus, že když neznáte jazyk spojený s klasickou hudbou, tedy pokud jste s ní nevyrůstali, budete se na koncertě cítit jako při návštěvě cizí země. A když už se na koncertě ocitnete, nebudete znát jazyk a budete tam stát a cítit se trochu přihlouple.

V průběhu let mě na koncertech Australského komorního orchestru několikrát překvapilo – a vyvolalo ve mně trapný pocit – když jsem v jistých strhujících okamžicích začala slzet. Cosi ve mně rezonovalo, přestože můj mozek a moje jazykové schopnosti nestačily na to, abych přesně vyjádřila, co se děje na pódiu a v mé hlavě.

Myslím, že jsem objevila, že klasická hudba není něco, co člověk spíše cítí, než o čem přemýšlí. Není to hudba, která patří určitému věku, etnickému pozadí nebo společenské třídě.

Skutečností ovšem je, že pokud navštívíte galerii výtvarného umění během velké výstavy, narazíte na návštěvníky všech věkových skupin a postavení. Navštivte koncert klasické hudby, a návštěvníci budou starší a bílé pleti.

To je velká škoda. Vnímání klasické hudby jako něčeho, co je třeba vystudovat, přesvědčení, že k abonentní vstupence se člověk dostane až na konci života a že soubor CD s Mozartovými skladbami je dokonalý dárek pro šedesátiletého člověka, připravuje mladé lidi o možnost vytvořit si ke klasické hudbě celoživotní vztah.

Zajímalo by mě, jestli se člověk skutečně potřebuje naučit jazyk, aby mohl inteligentně hovořit o klasické hudbě – pokud pomineme několik stovek lidí, kteří hudbu vyučují, studují a hrají, a hrstku kritiků.

Starší návštěvníci koncertů Australského komorního orchestru projevují svoje uznání jazykem čirého nadšení. Po recitálu s hudbou Felixe Mendelssohna-Bartholdyho před několika měsíci dupali v sydneyském sále Angel Place do podlahy. Vykřikovali „bravo“ a všichni jsme tleskali, až nám zrudly ruce. Včetně mě.

Jak píše Anna Goldsworthy v magazínu The Monthly: „Ve vrcholných okamžicích, v koncertním sále zaplněném okouzlenými posluchači, kdy se hráčka na pódiu opravdu snaží, se dostavují neopakovatelné zážitky. Prostor je plný lidí, kteří společně meditují o lidské zkušenosti. Vše je zarámováno tichem, tak vzácným v našem životě.“

Klasická hudba je úžasná. Nezáleží na tom, jestli jste s ní vyrůstali nebo jestli umíte vyslovovat jména skladatelů. Nevadí, že jste v životě nevydrželi sedět hodiny, aniž byste zkontrolovali svůj mobil. Nic z toho není důležité.

Ti nejlepší, jako například Australský komorní orchestr, představují hudebníky v plném letu, skupinu nádherných ptáků za letu ve formaci. Zažít takové kouzlo od vás nic nevyžaduje. Stačí napnout pozornost a podřídit se hudbě. Dostane se vám odměny. Hudba vás osloví způsobem, jaký nebudete schopni vyjádřit slovy. Nemusíte být z lepší společnosti, abyste ji milovali.

Překlad Ondřej Lábr