Kdo potřebuje novou fasádu?

Tahle zpráva mě zaujala, jako dlouho žádná jiná. Cituji: “Ideovou architektonickou soutěž o novou podobu fasády Nové scény Národního divadla vyhlásila dnes v Praze firma, která vyrábí mimo jiné stavební materiály. Budova z 80. let je sice z architektonického pohledu dnes kontroverzní, podle ředitele divadla Ondřeje Černého se ale v současné době rozhodně nepočítá, že by se její plášť nějak měnil.”

 

Zajímá mě moderní architektura, a protože chodím hodně do divadla, ta divadelní zvlášť. Poprvé jsem budovu Nové scény ND viděl ve svých třinácti letech jako školák na školním výletě spojeném s exkurzí do Národního. Tehdy jsem neměl ještě svůj vlastní názor na věci kolem sebe a tak jsem přejímal názory lidí okolo. “No to je hrůza! Prágrův ledovec!”, zněl ten nejhlasitější. V dobách komunismu se mnoho zajímavých moderních architektonických děl nezrodilo. Ale budova Nové scény v té době významným architektonickým počinem byla. Jednoznačně!

 

Proč o 25 let později otevírá ředitel Národního divadla jakousi virtuální, avšak soukromou firmou finančně dotovanou diskusi o nové podobě této stavby? Vždyť ty výkřiky o Prágrově ledovci z dob totality jsou dávno mrtvé, totalita pryč a estetické vnímání i kontext začlenění moderní architektury mezi historické stavby se díky našemu přiblížení se vyspělému světu dávno změnil.

Palau de les Arts Reina Sofía, Valencie, Španělsko

Trochu jsem se zprávy o soutěži na téma nová podoba Nové scény také zalekl. Ještě mám v živé paměti debatu o nové Národní knihovně, kterou převzala do svých rukou politická garnitura. Nemyslím, že by Nová scéna potřebovala novou fasádu. Každá epocha má svou architekturu odrážející sociální a ekonomické poměry společnosti a její vyspělost. A také poměry politické. Nechme fasádu Nové scény na místě, udržujme ji, aby reprezentovala i po letech dobu svého vzniku.

Beijing Opera, Peking Čína

Novou fasádu potřebuje především náš pohled na estetické hodnoty, na moderní architekturu i na politiky, kteří se do výsostně odborných debat o architektuře pletou stejně, jako to dělali komunisté před dvaceti lety. Kolik u nás za posledních dvacet let vzniklo moderních divadelních staveb nebo staveb zasvěcených kultuře? Na co je Praha pyšná? Na středověkou, barokní, secesní a kubistickou architekturu. Po nich už není nic.

 

Plány nového operního divadlo v St. Petersburgu, Ruská federace

Občas jezdím po světě a s upřímnou úctou a obdivem hledím na moderní architekturu kulturních stánků. Jsou to supermoderní dominanty ve významných historických městech a metropolích. Jsou to stopy naší doby budoucím generacím. Prakticky všechny mohou někomu připadat kontroverzní. Ale v tom tkví jejich vyjímečnost. Vyspělé kulturní národy stavěly a stále stavějí kulturní svatostánky – supermoderní, funkční a krásné. Kontroverzní.

Divadlo v malém nizozemském městě, Lelystad (2005)

Zahoďme naši malost, konzervativismus a nenechme si od nikoho vnucovat co je či není kontroverzní architektura a zkusme peníze věnovat třeba na vypsání soutěže na novou koncertní síň, divadlo, či na reprezentativní budovu pro Muchovu Slovanskou epopej. Praze by kvalitní moderní architektura sloužicí kultuře slušela, tak jako sluší Paříži, Londýnu, Kodani, Amsterdamu, Bilbau, Valencii i Pekingu a bude za nedlouho slušet třeba rakouskému Linzi v podobě nové koncertní a operní budovy.