Filipe, pamatuji si tě ještě jako mladého tanečníka na jevišti Národního divadla. Když se dnes ohlédneš za tím klukem, který přišel z brněnské konzervatoře do Prahy, poznáváš se v něm ještě?
Už je to tak dávno. Každý člověk projde nějakým vývojem a dnes si můžu myslet, že jsem trochu jiný a někde jinde, ale základ je asi pořád stejný. Akorát ho občas ukážu a občas schovám.
Zkušenosti tě ale určitě nějakým způsobem formovaly.
V podstatě ano. Člověk si říká, že už spoustu věcí pochopil a že by je nikdy znovu neudělal. Ale to není úplně pravda. Pořád mě překvapuje, že jsem schopný dělat blbosti… (smích)
Co s mladým člověkem udělá, když profesní úspěchy přicházejí tak rychle? Poměrně záhy jsi získal sólovou smlouvu, Cenu Philip Morris a nakonec i Thálii.
Mám pocit, že jsem ten fofr úplně nevnímal. Nemyslím si, že by mi úspěch nějak vlezl do hlavy. Byl jsem rád, že postupuju, ale samozřejmě jsem měl pořád další a další cíle. Tohle byly jen takové mezistupně na cestě dál. Nikdy jsem netrpěl přehnaným sebevědomím. Vždycky jsem měl pocit, že nejsem tak dobrý, jak bych chtěl být. Věděl jsem, že jenom to, co si sám vydřu, mě může někam posunout.
Znám umělce, kteří na podobný úspěch čekají desetiletí.
Jo, to jo. Nechci tahle ocenění nijak shazovat, samozřejmě mají svou hodnotu, ale upřímně jim nepřikládám zas tak velkou váhu. Pro mě je větší pochvala, když mi někdo, koho si vážím, řekne, že se mu představení líbilo nebo že jsem něco udělal dobře.
Takže je pro tebe důležitější, jak sám vnímáš svůj vývoj a jestli jsi se sebou spokojený?
Ono to chce trochu vybalancovat. Samozřejmě se člověk nemůže pořád jenom kritizovat, protože by se z toho zbláznil. Musí občas přijít taky pochvala nebo alespoň pocit, že něco udělal správně. Ale když se to vychýlí moc na jednu stranu? Už jsem viděl spoustu lidí, kteří přišli do divadla, dostali příležitost a všichni je chválili. Pak zpychli, přestali na sobě pracovat a ztratili motivaci. Možná i tahle zkušenost mě odradila od toho, abych se nechal oceněními příliš ovlivňovat.

Světoběžník na dvou kontinentech
Přes všechny úspěchy jsi v roce 2003 opustil Národní divadlo a odešel do Tulsa Ballet. Co tě přimělo vzdát se vybudovaného postavení na první české scéně a začít znovu v Oklahomě?
Když člověk přijde ze školy do divadla, je plný nadšení, má pocit, že zboří svět. Jenže po sedmi letech najednou zjistí, že trochu zpohodlněl a uvízl v zajetých kolejích. Zpočátku jsem se tomu bránil, říkal jsem si, že se tím nenechám ovlivnit, ale nakonec jsem cítil, že potřebuju novou motivaci. Chtěl jsem zkusit, jak to funguje jinde a trochu se profesně posunout. A Oklahoma? To byl úplný úlet. (smích) Vůbec nebyla v plánu. Jezdili jsme po konkurzech v Evropě a najednou přišla nabídka z Ameriky. Tenkrát ještě nebyl Google, takže jsem otevřel atlas a začal hledat, kde ta Tulsa vlastně leží.
Pak přišel Düsseldorf a Youri Vàmos. Mluvíš o něm dodnes. Čím si tě získal? Co ses od něj naučil jako tanečník, co jsi tehdy ještě netušil, že jednou využiješ jako choreograf?
Hodně věcí jsem netušil. V Americe jsem vydržel dva roky. Tamější pracovní nasazení bylo s Prahou nesrovnatelné. Nechci teď porovnávat kvalitu představení nebo americký styl, ale ta práce byla tak náročná, že jsme opravdu padali na držku. Člověk si na to ale zvykne a zjistí, že to jde. Objeví možnosti svého těla, své kondice. Když maká, jeho úroveň roste a najednou toho zvládá mnohem víc, aniž by mu to vlastně přišlo.
To byl první krok. A druhý přišel v Düsseldorfu. Tam se spojila tvrdá dřina s uměleckou prací. Vàmosova představení mě oslovovala svými příběhy, dějem a hereckou náročností. Herecký projev a režie pro něj byly nesmírně důležité. Získal jsem tam základy profesionálního hereckého cítění, které se musí neustále zkoušet, až ho člověk dostane pod kůži a začne ho používat automaticky. Například ví, jak má stát, jak má být natočený, aby nebyl v zákrytu a aby mu divák viděl do obličeje. A to bych přál všem mladým tanečníkům, aby měli možnost získat takovou zkušenost. Protože tohle vás ve škole nenaučí.
Je to něco, co se snažíš předávat i ve svých režiích?
Samozřejmě, z toho vycházím. Myslím, že právě Vàmos mě ovlivnil nejvíc. A je zajímavé, že spoustu věcí jsem přirozeně cítil stejně jako on. Možná proto mě to k němu zavedlo. Všechno se musí dělat pro diváka. To neznamená se mu podbízet a dělat jen to, co chce vidět. Ale divadlo, tanec, všechno je přece o tom, že přijdou lidé a dívají se na nás. A já mám pocit, že spousta tvůrců to dělá vlastně pro sebe. Tvoří, uspokojují sami sebe a je jim úplně jedno, jestli divák vůbec vidí, co na tom jevišti dělají. Mám pocit, že se to děje dost často, a mě to někdy irituje. (smích)
Pak následoval Stockholm. Tam ses po letech hlavních rolí ocitl v jiné pozici. Jak těžké je pro tanečníkovo ego přijmout, že v novém souboru jeho dosavadní životopis nikoho nezavazuje?
To byla taková jednoletá odbočka. Vždycky, když člověk přijde do nového souboru, musí být buď taková hvězda, že okamžitě tančí všechno, nebo hvězda není a musí počítat s tím, že nějakou dobu potrvá, než dostane příležitost. A na tu tanečník v určitém věku nechce čekat pět let. Vždycky máš ale možnost volby, když vidíš, že se to nevyvíjí správným směrem. Spousta umělců zůstává v nějakém souboru jen z pohodlnosti, a pak jsou nespokojení.
Vlastně si tím kazí svůj profesní život. Někde jinde by možná byli užitečnější a šťastnější. Ty jsi to zřejmě vycítil a rychle vystřelil?
Hodně rychle. (smích)
Když se ohlédneš za všemi těmi lety v zahraničí, co ti život mimo Česko vzal, a co ti naopak dal?
Kdybych nebyl v cizině, mohl jsem trávit víc času se svou rodinou. A co mi dal? Peníze ne. (smích) Já jsem sběratel zkušeností. Myslím, že Komenský říkal: „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.“ V baletu je fajn, že dneska vlastně ani nemusíš nikam jezdit, protože i v jednom souboru poznáš spoustu různých národností. Ale myslím, že je dobré cestovat. Člověka to otevře a je pak možná trochu tolerantnější. Švéd se chová úplně jinak než Ital. A pokud to v tanečním světě jde, jako že jde, tak proč nevystrčit trochu růžky i za hranice? A pak se třeba po letech zase vrátit do Čech.
Byl to pro tebe návrat domů, nebo jen další mezizastávka? Vypadá to, že na jednom místě dlouho nevydržíš. Nebo už stárneš a vracíš se domů?
Já jsem Čech, vždycky budu Čech a vždycky tady budu rád. Ale když tu nějakou dobu pracuju, začne mě to občas štvát a chci utéct. A když uteču, zase se chci vrátit. Takže jako Blíženec, no. Těžký. (smích)

Z jeviště do civilu
Vím, že se občas živíš i pracemi, které s baletem nemají vůbec nic společného. Jaké je to přejít z velkých evropských jevišť do úplně běžné pracovní reality?
Zajímavé. (smích) Poslední roky to mám tak, že nějakou dobu pracuji na plný úvazek, mám jistotu pravidelné výplaty a nemusím se o nic starat. Pak se zase utrhnu a jdu na volnou nohu. Jenže ne vždycky to jde úplně hladce. Mám totiž takovou vlastnost, že když cítím, že mi nějaká nabídka nevyhovuje, raději z ní vycouvám. Nechci se dostat do situace, kdy budu nešťastný, vybouchnu a zase uteču. A tak se občas dostanu i k práci, která s divadlem nemá vůbec nic společného.
Je to pro mě zvláštní pocit. Celý život jsem byl zvyklý, že práce znamená zničit se na baletním sále, přijít domů skoro po čtyřech a vědět, že jsem něco odvedl. Jenže balet byl zároveň můj koníček, něco, čím jsem žil. Vlastně jsem ho ani nevnímal jako práci. Připadalo mi přirozené, že se živím tím, co mě naplňuje. A teď, když dělám nějakou brigádu, mám občas pocit, jako bych vlastně nic nedělal, a přesto mi za to někdo chce zaplatit. (smích)
Samozřejmě chápu, že spousta lidí chodí do práce hlavně kvůli penězům a skutečné naplnění nachází až ve volném čase, s rodinou, přáteli nebo u svých koníčků. Jenže mým koníčkem bylo vždycky divadlo. A vlastně pořád je.
A co nejzajímavějšího jsi mimo divadlo dělal? Je nějaká práce, u které by tě dřív ani nenapadlo, že se k ní dostaneš?
O jedné ti povím. Ráno vyjedu na Ještěd, sednu si u hotelu, koukám na hory, čtu si knížku nebo poslouchám pana Čajkovského a vymýšlím Louskáčka. Když přijede někdo autem, vyberu od něj parkovné. A pak mi za to ještě pošlou výplatu.
Samozřejmě to není vždycky tak idylické. Když jsem tam byl poprvé, byl únor a minus deset stupňů. Ale mám rád hory a to místo má svoje kouzlo. Počasí je pokaždé jiné a baví mě i setkávání s lidmi. Přijíždějí tam návštěvníci z celé republiky, z Polska, Německa i dalších zemí. Mám pocit, že čím výš se lidé dostanou, tím jsou otevřenější. Jsou na výletě, chtějí si ho užít a rádi si popovídají. A já, přestože jsem normálně spíš uzavřený člověk, se tam najednou taky otevřu. Dokonce jsem musel oprášit francouzštinu.
Jednou jsme se spolu bavili o tom, že člověk nikdy neví, jestli to, co se mu právě stalo, je dobré, nebo špatné. Řekla jsem ti: „Kdo ví, co je dobré?“ A ty ses mě zeptal, jestli znám čínský příběh o sedlákovi, kterému utekl kůň. Od té doby si tu naši krátkou výměnu pamatuju. Věříš tomu, že teprve čas ukáže skutečný význam toho, co se nám stalo?
Ono je hrozně hezké filozofovat. (smích) Mám tyhle příběhy rád, je v nich spousta pravdy a ten o sedlákovi se mi líbí obzvlášť. Jenže jedna věc je tu moudrost znát a uvědomovat si ji a druhá podle ní skutečně žít. Pak přijde nějaká situace, emoce člověka pohltí, přestane vidět to pozitivní a najednou se v tom začne topit. Radit druhým lidem je krásné a jednoduché. Ale poradit sám sobě? To už je mnohem těžší. Můžeš přečíst milion takových příběhů, a stejně se pak zachováš úplně jinak. Myslím, že důležité je si tyhle věci připomínat. Nenechat se tím, co právě prožíváme, pohltit natolik, abychom z toho už nedokázali vylézt.
Napadá tě něco, co jsi v minulosti považoval za neštěstí, ale dnes už to vidíš jinak? Nebo naopak něco, co ti tehdy připadalo jako velký úspěch a postupem času to ztratilo význam?
Myslím, že všechno postupně ztrácí na intenzitě. Ve chvíli, kdy něco prožíváš, je to buď naprosto úžasné, nebo úplně příšerné. Ale čím víc času uplyne, tím víc se ten pocit vytrácí.
Vezmi si třeba covid. V té době z toho byli všichni na prášky, všechno se zdálo jako obrovská tragédie. A já si dodnes myslím, že jsme si v mnoha ohledech neuvědomovali, jak dobře se vlastně máme. Měli jsme co jíst, co pít, mohli jsme být v kontaktu s blízkými, měli jsme telefony, videohovory. Když to srovnám s tím, co prožívali lidé za druhé světové války, kteří se museli měsíce schovávat ve sklepích a neměli co jíst, přijde mi, že jsme najednou strašně málo odolní.
Nechci tím covid zlehčovat. Spousta lidí zemřela, to je samozřejmě tragédie. Ale myslím, že nám ta doba ukázala, jak jsme jako společnost zranitelní a jak těžko snášíme i relativně malé omezení svého pohodlí. A přitom ještě ani nemuselo přijít něco skutečně velkého.
Pamatuju si, jak se tehdy pořád říkalo, že svět už nikdy nebude stejný. Že nás to změní. Ale změnilo? Poučili jsme se z toho? Já mám pocit, že ne. Velmi rychle jsme se vrátili do starých kolejí. Ještě rok po covidu jsem při nastupování do tramvaje automaticky sahal do kapsy pro roušku. A dneska? Skoro si na to nevzpomenu. Chtěli jsme zapomenout, tak jsme zapomněli.
A to je vlastně přesně ono. Člověk se přizpůsobí skoro všemu. Neštěstí, ale i štěstí. Na všechno si zvykneme a přestaneme to vnímat. Často říkáme, že bychom si měli užívat každý okamžik, dokud můžeme. Jenže to je taky taková hezká fráze. Všichni ji známe, rádi ji opakujeme, ale kolik z nás podle ní opravdu žije?
Na scéně nesmí chybět duše
Myslíš si, že máme v tanečním světě příliš úzkou definici úspěchu? Když řekneme „úspěšný tanečník“, většinou počítáme role, angažmá nebo ocenění. Co bys do té definice přidal ty?
Úspěch je hrozně relativní. Záleží na tom, jestli se člověk sám považuje za úspěšného, nebo jestli ho tak vnímají ostatní. Divadlo, herectví nebo tanec se totiž nedají objektivně měřit. V atletice někdo skočí pět metrů, druhý čtyři a je jasné, kdo vyhrál. Ale v umění? I ceny, jako jsou Thálie, uděluje komise na základě svého hodnocení. Neznamená to, že je oceněný člověk skutečně nejlepší. Znamená to, že se určitá skupina lidí shodla, že se jim v daném roce líbil nejvíc.
Úspěchem může být třeba i to, že tě mají rádi lidé v kolektivu, ve kterém pracuješ. Každý si pod tím slovem zkrátka představuje něco jiného. Kdybych to měl vzít z pohledu taneční kariéry, obrovským úspěchem by bylo projít jí bez zranění a bez trvalých zdravotních následků. Což je ovšem při profesionálním baletu téměř nereálné. (smích)
Úspěšný tanečník je pro mě především člověk, který na jevišti není jen tanečníkem, ale zároveň umělcem, hercem, osobností. Dokáže nabídnout něco víc než jen piruety, skoky a zvedačky. Zažil jsem spoustu galakoncertů, na kterých vystupovaly světové baletní hvězdy. Ale pro mě tam někdy úplně chyběla duše. Jenom pohyby, pohyby, pohyby. A to mi nestačí. Myslím, že skutečný umělec musí diváka něčím zasáhnout. Aby si z představení odnesl nějaký pocit, zážitek, něco, co v něm zůstane. To je pro mě mnohem cennější než technická dokonalost.
Co tě po všech těch letech na tanci pořád nepřestalo fascinovat?
Na tanci je úžasné, že můžeš tančit kdekoliv. Můžeš být doma, vařit a u toho si tančit. A to je pro mě ten pravý tanec. To, co děláme na jevišti, už je taneční umění. Je to určitá scénická forma, do které se musíme každodenním tréninkem dostat, abychom s ní potom mohli dál pracovat. Má svoje pravidla, techniku, přesně dané pohyby. Ale samotný tanec? Ten je pro mě mnohem blíž tomu, když jdeš na diskotéku, odvážeš se a prostě si užiješ svobodu pohybu. Čirou radost. Každý člověk by si měl občas jen tak zatancovat.
Cítíš se být v duši pořád víc tanečníkem, nebo jsi postupem času zjistil, že tě víc naplňuje role choreografa a tvůrce?
To jsou dvě úplně odlišné pozice. Tehdy jsem byl na jevišti jako tanečník, dnes vytvářím inscenace jako choreograf. Ale myslím, že je to přirozený vývoj daný věkem. Choreografie mě hrozně baví, vždycky se těším, když na něčem můžu pracovat. Ale tančení mě bavilo úplně stejně. Nemám pocit, že by jedna z těch profesí byla víc než druhá. Nevnímám to jako nějaký postup na vyšší příčku.

Louskáček je jeden z nejhranějších baletů vůbec. Není to pro choreografa trochu svazující? Diváci mají poměrně jasnou představu, jak by měl vypadat.
Tak já jim dám svoji představu. (smích) Ale svazující to samozřejmě je. Už dvacet let se setkávám s Louskáčkem v choreografii Youriho Vàmose. Nejdřív jako tanečník, později jsem pomáhal jeho inscenaci nastudovat v různých divadlech. Takže když si pustím Čajkovského hudbu a zavřu oči, okamžitě vidím Vàmosovu choreografii. A teď jsem měl na tu samou hudbu vytvořit vlastní. To byl asi ten největší oříšek. Dostat tu původní choreografii z hlavy a nenechat se jí příliš ovlivnit.
Kolik různých verzí vlastně nosíš v hlavě?
Zažil jsem jich několik. V Praze jsme tančili Grigorovičova Louskáčka, v Düsseldorfu Vàmosova, v Itálii jsme měli verzi Marcella Angeliniho a ve Stockholmu zase tradiční švédskou vánoční inscenaci. Ale nejvíc mám v hlavě právě toho Vàmosova.
Vánoční dárek libereckému publiku
Co je podle tebe skutečným tématem Louskáčka? Jsou to Vánoce, dětství, láska, fantazie, nebo především přechod mezi skutečností a snem?
Každý v tom může vidět něco jiného. Ale vánoční stromeček tam asi chce vidět každý. Většina verzí se točí kolem vánoční oslavy a následného snu malé Klárky. A právě sen je pro balet ideální. Může se v něm stát cokoliv, ožijí hračky, objeví se pohádkové bytosti. Navíc se to celé odehrává o Vánocích, takže ta atmosféra k tomu krásně patří.
Je ale potřeba říct, že baletní Louskáček je oproti původní Hoffmannově předloze hodně zjednodušený. Příběh je v ní mnohem rozvinutější. V baletu se většinou odehraje vánoční oslava, Klárčin sen, souboj Louskáčka s Myším králem a druhé jednání už tvoří především jednotlivá taneční čísla. Chápu, proč to tak vzniklo, ale ten původní příběh nabízí daleko víc možností.
Třeba Vàmos do svého Louskáčka zakomponoval Dickensovu Vánoční koledu a příběh lakomého Scrooge. Jsou to dvě úplně odlišné předlohy, ale podařilo se mu je spojit tak, že to výborně funguje. Jeho inscenace se hraje už desítky let na různých scénách.
Louskáček obsahuje slavná taneční čísla, která publikum očekává. Nakolik cítíš povinnost je zachovat a kdy si naopak dovolíš udělat něco úplně jinak?
Některé věci člověk asi ani nemusí vymýšlet jinak. Diváci očekávají Tanec sněhových vloček, Květinový valčík, pas de deux, variace. A to všechno dostanou. Příběh jsem si trochu upravil, ale základní linku zachovávám. Začínáme rodinnou vánoční oslavou, po které přichází sen. Ten jsem pojal trochu jinak, ale i v něm se objeví známá taneční čísla. Nechtěl jsem Louskáčka úplně převrátit naruby. Spíš jsem hledal vlastní cestu, jak známý příběh vyprávět.
Velkou roli v tom samozřejmě hraje Čajkovského hudba. Je pro tebe při tvorbě spíš inspirací, nebo tě někdy také omezuje?
Zaplaťpánbůh za Čajkovského! Jeho skladby můžeš poslouchat znovu a znovu a neomrzí tě. Je v nich tolik krásných momentů. Samozřejmě jsem narazil i na problém. Například hudba k souboji Louskáčka s myšmi je velmi popisná. Když ji posloucháš, úplně slyšíš vojáčky a myši, jak spolu bojují. Jenže já v inscenaci žádné vojáčky ani myši nemám. Jednak na to nemáme dost tanečníků, jednak jsem tu scénu pojal jinak.
Musel jsem proto udělat několik drobných hudebních škrtů, které jsme konzultovali s dirigentem. Čajkovskij komponoval hudbu pro konkrétní inscenaci a tehdejší choreograf s ním mohl řešit, kde potřebuje něco prodloužit nebo zkrátit. Já už tu možnost samozřejmě nemám. Můžu jen navrhnout, že něco vyškrtneme nebo zopakujeme. A pak je potřeba najít s dirigentem společné řešení, aby to fungovalo hudebně i choreograficky.

Tanečníci vystupují za doprovodu živého orchestru. Jak moc to ovlivňuje tvoji práci a co to znamená pro samotné interprety?
Pro mě jako choreografa se toho vlastně tolik nemění. Ale pro tanečníky je to velký rozdíl. Když tančíš na nahrávku, tempo je pokaždé stejné. S živým orchestrem může být každé představení trochu jiné. Tanečníci musí hudbu opravdu poslouchat a reagovat na ni. A právě v tom je její kouzlo. Nikdy to není úplně stejné. Živý orchestr k baletu patří a myslím, že tanečníky taková zkušenost obohatí. Navíc je pro nás všechny trochu svátek, že ho máme k dispozici.
K nové inscenaci sis přizval také vlastní tvůrčí tým. Podle čeho sis vybíral spolupracovníky a jak důležitá je pro tebe vzájemná inspirace?
Chtěl jsem vyzkoušet spolupráci s novými lidmi. Kostýmy vytvořila Barbora Maleninská a myslím, že nám to funguje velmi dobře. Líbí se mi, když spolupráce není jen o tom, že někomu zadám úkol a on ho splní. S Bárou jsme si povídali o celém příběhu, nejen o kostýmech. A bylo krásné sledovat, jak přicházela s vlastními nápady a posouvala moje představy. A tak by to podle mě mělo být. Scénografa Pala Andraška jsem znal z filmového prostředí. Je to zkušený slovenský scénograf, který pracuje pro film i divadlo. Nabídl jsem mu spolupráci a on ji přijal. Jsem rád, že se podařilo dát dohromady tým, ve kterém se můžeme vzájemně inspirovat.
Do hlavních rolí jsi obsadil Tess Sheppard a Matthewa Erlandsona. Jak se ti s nimi pracuje?
Oba jsou moc fajn. Zajímavé je, že jsou oba z druhého konce světa. Je to australský pár. Ale hlavně bych chtěl říct, že se mi skvěle pracuje se všemi tanečníky libereckého baletu.
Nápad je důležitější než peníze
Vytvářet velký balet na oblastní scéně přináší určitá omezení. Co je pro tebe při takové práci nejtěžší?
Každé divadlo má svoje možnosti. Samozřejmě jedním z největších omezení je počet tanečníků. Ale to člověk ví od začátku a musí z toho vycházet. Horší je, když se začne blížit premiéra a roste riziko, že se někdo zraní nebo vypadne z obsazení. V tu chvíli začíná panika. (smích) Na velké scéně, kde máš třeba čtyři obsazení, je to jednodušší. Když se někomu něco stane, může ho zastoupit jiný tanečník. V menším souboru takové možnosti často nemáš.
A co omezené rozpočty? Mohou být pro tvůrce paradoxně i výhodou, protože ho nutí hledat originálnější řešení?
Peníze samy o sobě nejsou zárukou dobré inscenace. Viděl jsem velké produkce, do kterých se investovaly miliony, a výsledek přesto nebyl dobrý. Zásadní je nápad. Když nemáš peníze, musíš víc přemýšlet, jak něco vyřešit. Když máš peněz dost, můžeš tam dát všechno možné, a nakonec to dopadne jako dort, který pekli pejsek s kočičkou. Takže ano, omezení tě mohou přinutit k větší kreativitě. Ale to samozřejmě neznamená, že bychom na Louskáčka nemohli dostat víc peněz. (smích)
Dá se podle tebe Louskáčkem ještě překvapit publikum, které má pocit, že příběh dokonale zná? A co by sis přál, aby si diváci odnesli právě z tvé inscenace?
Překvapit se dá vždycky. A nejen Louskáčkem. (smích) Ale přál bych si, aby si diváci odnesli především vánoční atmosféru a hezký zážitek. Louskáček má jednu obrovskou výhodu. Každý rok přichází nová generace dětí, které ho ještě nikdy neviděly. A pro mnohé z nich to může být vůbec první setkání s baletem. Právě proto považuji za nesmírně důležité vytvářet taneční inscenace pro děti a mladé publikum. Znám spoustu lidí, kteří mi řekli, že byli jednou v životě se školou na Labutím jezeře a od té doby už na balet nikdy nešli. Prostě je to nechytlo.
A to je škoda. Divadlo by si mělo svoje budoucí publikum vychovávat. Každé divadlo by podle mě mělo mít v repertoáru taneční inscenaci určenou mladé generaci. Nemusí to být nutně pohádka, ale mělo by to být něco, co ji dokáže zaujmout a nadchnout. Třeba váš Mauglí je přesně takový příklad. Když si děti zvyknou chodit do divadla a vytvoří si k němu vztah, je mnohem větší šance, že se do něj budou vracet i v dospělosti. Pokud je ale divadlo samo neosloví, kdo do něj jednou bude chodit?
Tvoje inscenace je zasazená do třicátých let minulého století. Proč sis vybral právě toto období?
Líbí se mi jeho atmosféra a myslím, že se k našemu příběhu hodí. Odpovídají tomu především kostýmy. A zajímavé je, že v některých momentech slyším v Čajkovského hudbě něco, co mi právě třicátá léta připomíná. Takže mi to spojení připadá přirozené.
Na závěr bych se ráda vrátila k našemu čínskému příběhu o sedlákovi, kterému utekl kůň. Kdybys dnes mohl svému mladšímu já prozradit, co všechno ho v životě čeká, co bys mu poradil?
Já bych se na to asi vykašlal. (smích) Protože jsem nikdy moc neposlouchal, co mi kdo radil. A myslím, že ani kdybych něco říkal sám sobě, tak bych se neposlechl. Některé věci si člověk prostě musí prožít sám. Možná to tak nevypadá, ale já jsem hrozný paličák. Když se někde zaseknu, nehne se mnou ani stádo volů.
Takže nakonec bylo možná dobře, že ti ten kůň utekl?
Jo. A pak se vrátil. A vlastně se vrátili dva. (smích) Na všechno se dá dívat z různých úhlů. Někdy je dobré mít odstup a někdy je zase důležité být přímo uvnitř toho, co se děje. Protože když jsi uprostřed nějaké situace, spoustu věcí nevidíš. Uvědomíš si je až později, když se na ně podíváš s odstupem.
Á, to jsme si zase zafilozofovali! (smích)
Filipe, díky.
