Alena Hron patří k nejvýraznějším českým dirigentkám současnosti a stále výrazněji se prosazuje také na mezinárodní scéně. Po úspěšných vystoupeních s Royal Concertgebouw Orchestra v Amsterdamu, Chicago Symphony Orchestra či Symfonickým orchestrem MDR Lipsko se po dvou letech vrací k Pražským symfonikům. Tentokrát ji čeká setkání s jedním z nejvyhledávanějších violoncellistů současnosti, Albanem Gerhardtem, který se představí v Dvořákově Koncertu pro violoncello h moll.
Pro Alenu Hron bude spolupráce s německým sólistou profesní premiérou, na kterou se těší i z osobních důvodů. „Alban Gerhardt je pro mě taková srdcovka. Když jsme s mým, dnes už manželem, začínali, byli jsme společně na jednom z jeho prvních koncertů. Jeho hra nás tehdy neuvěřitelně uhranula a od té doby si ho velmi dobře pamatuji. Mám radost, že se teď potkáme,“ svěřila se dirigentka.
Alban Gerhardt patří k nejuznávanějším violoncellistům současnosti. Vystupuje s předními světovými orchestry, mimo jiné s Berlínskými filharmoniky, New York Philharmonic či Royal Concertgebouw Orchestra. V červnu 2026 vydal u společnosti Hyperion nové album s violoncellovými koncerty Dvořáka a Elgara, natočené s orchestrem WDR pod vedením Andrewa Manzeho. Hraje na violoncello Mattea Goffrillera z roku 1710.
Dvořákův violoncellový koncert patří k vrcholům romantického koncertantního repertoáru. Skladatel jej vytvořil během svého amerického pobytu v letech 1894–1895 a premiéra se uskutečnila v roce 1896 v Londýně. Přestože Dvořák původně pochyboval o vhodnosti violoncella jako sólového nástroje, vzniklo dílo, které dodnes fascinuje svou symfonickou šíří, melodickou invencí i osobní výpovědí. Do pomalé druhé věty skladatel vložil citaci vlastní písně Kéž duch můj sám, která mu připomínala nemocnou švagrovou Josefinu Kounicovou. Po její smrti se k melodii vrátil také v závěru koncertu.
Právě symfonické pojetí skladby je jedním z objevů, které Alena Hron při jejím studiu učinila. „Z hlediska formy a struktury mi Dvořákův koncert připadá jako skutečný symfonický kus. Výstavba temp i témat vyžaduje jasnou představu o celku, podobně jako u symfonie. Orchestr tu není pouhým doprovodem sólisty – dílo vyžaduje jeho plné nasazení,“ vysvětluje dirigentka.
Druhou část večera naplní Stabat Mater Francise Poulenca, které má pro Alenu Hron zvláštní význam. „Byla to pro mě už za studií láska na první poslech. Skladba mě okamžitě uhranula a hned jsem si umanula, že ji musím dirigovat,“ vzpomíná dirigentka. Dílo z roku 1950 zhudebňuje středověký hymnus o utrpení Panny Marie. Ve dvanácti kontrastních částech se střídají dramatické orchestrální plochy, lyrické pasáže i působivé sborové úseky a cappella.
Slovo dramaturga Martina Rudovského
Pro národ Vítězslavy Kaprálové, která byla jednou z prvních žen stojících před symfonickými orchestry, náleží dirigentky přirozeně do české hudební kultury. Přece však je třeba o ně soustavně pečovat; jako o vzácné koření. Proto opět tak rádi uvítáme ve Smetanově síni Alenu Hron. Navíc s jejím i naším vysněným sólistou Albanem Gerhardtem. A protože je Alena také zkušenou sbormistryní, prochvěje naše listopadová srdce Poulencovo milostiplné Stabat Mater.