Mohl byste se našim čtenářům blíže představit?
Jmenuji se Stanislav Mühlfait, je mi 19 let a před několika lety jsem se rozhodl naplňovat svůj život hudbou, což zpětně považuji za skvělé rozhodnutí. Ve varhanách jsem našel nejvíc vyhovující a nejkrásnější způsob vyjádření. Pocházím ze Světlé nad Sázavou, malebného města na Vysočině. Právě zde a na zdejších varhanách jsem vyrůstal a teď se to Světlé snažím vrátit. Absolvoval jsem ZUŠ v Pelhřimově a ve Světlé, kde jsem teď začal i učit. V současnosti studuji pátým rokem na Pražské konzervatoři. Mám rád společnost lidí a snažím se budovat si široký rozhled.
Jaké byly vaše hudební začátky? Pamatujete si moment, kdy jste si poprvé uvědomil, že hudba nebude jen koníček, ale životní cesta?
Své začátky si pamatuji spíše z vyprávění. Podle všeho jsem ve školce spontánně hrál na klavír a následně začal chodit do ZUŠ. Měl jsem štěstí, že babička na klavír hrála, takže jsem měl k dispozici jak akustický klavír, což dnes není samozřejmost, tak velkou pomoc při cvičení. Přechod z koníčku na životní náplň proběhl až na konzervatoři, kdy jsem se hudbě začal věnovat na plný úvazek a při tom mě nepřestávala bavit.

Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
Rozhodně to nebylo žádné komplexní, racionální rozhodnutí. Na varhany jsem začal hrát v osmi letech na popud mé maminky a dodnes je mi záhadou, jak se z občasného hraní, přes studium na ZUŠ stala životní vášeň.
Jaké bylo vaše první setkání s Pražskou konzervatoří?
Původně jsem o studiu zde vůbec neuvažoval, studovat v Praze nám doma přišlo jako úplně jiná, těžko dosažitelná úroveň. Mamka pak nicméně absolvovala telefonický hovor s jedním varhaníkem, který ji v podstatě přesvědčil o tom, abych tam šel. Ještě za dob koronaviru jsem tedy vyrazil na svou první konzultaci, tehdy k panu řediteli Petru Čechovi. Strávil jsem tam asi 2 hodiny hraním na klavír i na varhany, potom jsem vyšel zcela vyčerpán, ale zároveň s obrovským nadšením. Něco podobného se pak událo na dni otevřených dveří, kdy jsem se definitivně utvrdil, že bych tu přeci jen chtěl studovat.
Co je podle vás na studiu hudby nejtěžší – a co naopak nejkrásnější? Co vám studium na konzervatoři dalo a v čem vás naopak nutí hledat vlastní cestu?
Nejtěžší je určitě již zmiňovaný přechod z koníčku na full-time. Na konzervatoř jsem se hlásil jako kluk, kterého prostě baví hrát na varhany, s čímž jsem si už později nevystačil. A právě najít si svou motivaci a rovnováhu mezi studiem s maximálním nasazením, zachováním psychického zdraví a radosti z hudby, je velmi složité. Na naší škole nejsou ojedinělé případy, kdy někdo od prváku pořád hraje a za pár let není daleko od vyhoření.
Nejkrásnější je ale právě ono obklopení hudbou. Pokud se v něm člověk najde, prostředí, ve kterém se pohybuje, je plné lidí se stejnými zájmy, problémy a je mimořádně inspirativní a nádherné.
Konzervatoř mi už teď naprosto změnila způsob myšlení o hudbě i o životě, přinesla nespočet kontaktů, a hlavně úžasné přátele. Vlastní cestu si někdy hledám při výběru repertoáru. Moje profesorka má velmi otevřenou mysl a nebojí se snad žádného stylu, což je velmi obohacující. Celkově ale na naší škole vnímám z mého úhlu pohledu zbytečně velký důraz na starší repertoár, díky čemu pak můžeme působit skutečně jako konzervy, které se zasekly v 19. století. Je to ale pravděpodobně věc zvyku, pokud někdo přijde s osvěžujícím nápadem, bývá kladně přijat. Možná to tedy chce jen iniciativu.
Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte? Nebo je nějaké vystoupení, které vám utkvělo v paměti víc než ostatní? Co pro vás znamenalo?
Nevzpomínám si na svůj první koncert, ale matně na první mši, kterou jsem hrál, což bylo daleko důležitější. Bylo mi osm, slavil se zrovna nějaký svátek, hrál jsem píseň č. 840, bez předeher, pravděpodobně bez preludií a celé to bylo velmi napínavé. Před každou další mší jsem pak byl velmi nervózní, byl to vlastně podobný pocit jako před koncertem, možná ještě zodpovědnější. Zpětně jsem si uvědomil, že to byla úžasná škola, z jejích plodů stále čerpám. Jsem taky velmi vděčný farníkům, kteří moje začátky vydrželi a snad se jim to teď vrací.

Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti? Vzpomenete si na osobnost, která vás během studia nejvíce ovlivnila – a čím?
Já mám obrovské štěstí na pedagogy. Všichni, kdo mě učí, nebo učili, byli strašně zajímavé a inspirativní osobnosti. Na svého učitele ze ZUŠ Petra Žáka vzpomínám jako na člověka, který je hudebně velmi schopný, ale zároveň si udržuje takový zdravý nadhled. Zásadní je pro mě pochopitelně moje profesorka varhan Eva Bublová. Na každé hodině mě nepřestává fascinovat její erudovanost a vědomosti, které snad neznají mezí. A pokud ona má pocit, že ano, do další hodiny si je ještě doplní. Navíc je všechny dokáže předat tak příjemně a mile, že někdy na hodinách zapomínám, že jsem ve škole.
Vzpomenout musím ještě pana profesora Dřízala a jeho hodiny odborné teorie, které trávím ve třídě se skladateli. Střet s jejich vnímáním hudebního světa je nesmírně obohacující, a právě pan Dřízal ve mně do jisté míry vybudoval vztah k moderní hudbě.
Účastnil jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos?
V porovnání s některými spolužáky jsem soutěžní zelenáč. Díky tomu si ale zase každou soutěž a její atmosféru moc dobře pamatuji. Nejvíc určitě vzpomínám na mezinárodní soutěž Petra Ebena v Opavě v roce 2024. Jel jsem tam tehdy tak trochu z hecu a naprosto bez očekávání. Před soutěží mi jeden kamarád napsal: Bez první ceny se nevracej. Zasmál jsem se tomu poprvé, když to napsal, podruhé, když jsem si až na místě uvědomil velikost té soutěže. A já ji pak skutečně přivezl. Diplom vypadá v životopisu hezky, ale to, na co nejvíc vzpomínám, se událo mezi hraním. To společné zdrcující čekání na výsledky 2. kola ve tmě a v zimě, střídání tří ubytování, protože jsem nepočítal s účastí ve finále apod., to si budu ještě dlouho pamatovat.
Druhý zážitek byla mezinárodní klavírní soutěž Vítězslava Nováka v Kamenici nad Lipou. Tam jsem jel vyloženě ze srandy. Můj bratr vždy trefně komentuje, že se snažím resuscitovat klavírní kariéru. Tak jsem se o to pokusil a přivezl 2. cenu, která pro mě ale měla daleko vyšší hodnotu. Při přípravě jsem pořád držel varhany jako prioritu a na klavír cvičil, tak, jak to dělám, když zbyde čas. A tehdy se ukázalo, že když hraje člověk bez velkého stresu a je v psychické pohodě, podává nejlepší výsledky.
Co je to nejdůležitější, co vás dosud Pražská konzervatoř naučila?
Zcela zásadní zjištění, ke kterému jsem na konzervatoři došel je, že, dobrého hudebníka nedělá pouze cvičení. Rozhodně nejsem hoden někoho soudit, ale představa špičkového hudebníka, který celé dny akorát cvičí, nechodí na jiné předměty a nevnímá svět kolem sebe mi přijde naprosto mimo. Bohužel obdobné myšlenky někteří pedagogové šíří mezi své studenty a hrají pak lépe? Ne, akorát si vypěstují psychické problémy a vzpomínají, kdy je naposledy těšilo hrát. Všichni špičkoví muzikanti, které alespoň trochu osobně znám, mají velký přehled napříč uměleckými směry i mimo umění, znají dějiny, vědí, co je to sonátová forma a jsou celkově velmi vzdělaní.
Když připravujete nový program, jak začínáte? Od not, od příběhu, od emocí?
Zásadním parametrem jsou varhany, pro který se repertoár tvoří. Na velký symfonický nástroj bude repertoár jiný než na malý barokní s krátkou oktávou. Někdy se pak stane, že hraji dva naprosto odlišné programy téměř paralelně, což není vždy příjemné. Snažím se do programů zapojovat improvizaci, která tento problém částečně řeší.
Druhým parametrem je styl, který jsem třeba ještě nehrál. Už kvůli učebním plánům bychom si měli vyzkoušet ideálně všechny ty nejdůležitější směry, o což se snažíme. V rámci dramaturgie koncertu si pak ani tak nepotrpím třeba na příběhy, ale na to, v kolik je koncert hodin – jestli bude tma, jak vypadá prostor, jestli se k němu něco pojí, k čemu vybízí varhany atd.
Jaký máte vztah k současné hudbě? Hledáte i nové skladatele, nebo se držíte klasického repertoáru?
Miluji současnou hudbu! O to víc si vyčítám, že si na ni nedělám dost času. Není v tom nic sofistikovaného, pro mě je důležitý už ten fakt, že je to tvůrce, který žije ve stejné době a sdílí podobné radosti a strasti jako já.
Jaký je váš profesní vzor, kam byste to chtěl ve svém oboru dotáhnout?
Nemám profesní vzor, hledám si vlastní cestu.

Co vás dokáže na pódiu nejvíc potěšit? A co vás naopak dokáže rozhodit? Máte nějaký rituál před koncertem?
Spolehlivě mě potěší, když si mě přijde poslechnout nějaký známý, nebo kamarád. Vždy je příjemnější hrát pro lidi, které znám. A taky když přijde na koncert jakýkoliv vrstevník, nebo jednoduše někdo mladší. Všichni víme, že na klasiku chodí spíše generace našich prarodičů, což je strašně super a buďme za ně rádi, ale optika a uši posluchače z mladší generace jsou důležité.
Před koncertem mě naštěstí hned tak něco nerozhodí, ale při hraní spolehlivě hlad, nebo únava. V tu chvíli se začnu soustředit na ně a je to problém. Před hraním mám ale vlivem trémy často trochu stažený žaludek, takže se moc nenajím. Jeden mistr světa v taekwondu mi poradil hroznový cukr, tak to možná vyzkouším.
Co byste chtěl, aby si lidé z vašeho hraní odnesli?
Co budou chtít. Přál bych si, aby přemýšleli nad tím, co slyší, uvědomovali si atmosféru okamžiku a aby si odnesli skutečně výjimečný umělecký zážitek.
Jak si udržujete radost ze hry, když se hudba stane i každodenní prací?
Strašně dobrá otázka a strašně těžké řešení. V podstatě se každodenně snažím balancovat. Vždy, když mám pocit, že jsem balanc našel, přijde něco, co mě vyvede z omylu. Snažím se co nejméně nutit do hraní, což je strašně citlivé téma, ale skutečně to tak dělám. Jednou jsem šel do kostela cvičit a po 15 minutách hraní mě to začalo strašně štvát. V tu chvíli jsem se rozhodl, že nechci mít hudbu spojenou s těmito pocity a radši budu „hůř hrát“, než se zbytečně nutit. Rozhodně to není rada, pouze můj způsob.
Který skladatel nebo hudební období vás momentálně nejvíc fascinuje – a čím?
V poslední době rozhodně druhá půlka 20. století a jmenovitě hudba Petra Ebena, čímž už začínám iritovat své okolí, za což se omlouvám. Pravděpodobně to souvisí s mojí osobností – snažím se nebýt konzervativní a nudný a ideálně překvapovat a šokovat. A to dokonale koreluje s velkým množstvím hudby z té doby. Hraji některé věci s vědomím, že se to většině posluchačů nelíbí, ale je to vlastně záměr. Nejsem extrémista, ale nesnáším hudební podbízivost, mám vyloženě alergii na takové hraní, aby se to lidem líbilo, aby nepocítili něco neobvyklého, aby neodešli. Chci hraním vzbuzovat emoce, a to klidně i ty negativní. Patří totiž k umění úplně stejně jako ty pozitivní.
Jaký druh hudby posloucháte nebo provozujete jen „pro sebe“? Jak vypadá váš den, když zrovna nehrajete, jaké jsou vaše mimohudební koníčky? Co vám pomáhá udržet rovnováhu mezi hudbou a osobním životem?
Můj Spotify Wrap hlásí za minulý rok 2690 minut poslechu, z toho odhadem půlka jsou podcasty a u čtvrtiny usnu, protože si to pouštím ve vlaku. To asi mluví za vše. Když už si ale něco pustím, typicky kandidáty do budoucího repertoáru, nebo něco, co zrovna objevím. Když si chci zahrát, ale necvičit (což se bohužel stává opravdu výjimečně a mělo by se to dít častěji), improvizuji, co mě napadne.
Pokud si vyhlásím hrací volno, většinou strávím den úplně mimo domov, třeba na cestách. Pokud ale zůstanu doma, sednu k počítači a hraji počítačové hry úplně v pohodě několik hodin. Pak vyvinu nějakou fyzickou aktivitu, třeba si pustím nějaký nehudební dokument, nebo film a trávím čas s rodinou a přáteli. Baví mě taky všechno, co má alespoň čtyři kola, jezdí rychle a neznečišťuje ovzduší.
Rovnováhu mezi hudbou a osobním životem přestávám řešit, protože se tyto dvě věci začínají zcela prolínat. Když jsem nastoupil na konzervatoř a viděl nasazení svých profesorů a starších spolužáků, došel jsem k závěru, že takové spojení je nevyhnutelné. Nijak jsem se do něj ale netlačil a přicházím na to až teď. V tuto chvíli tak neexistuje Stanislav Mühlfait ve verzi civilní a hudební, je to jednoduše jedna osoba.
Kdy jste naposledy měl pocit, že vám hudba „vzala dech“ – a proč?
Při tomto slovním spojení se mi okamžitě vybaví jeden z reprezentativních koncertů našeho klavírního oddělení, na kterém hrála moje skvělá kamarádka a fantastická klavíristka Adéla Mužíková. Tehdy hrála Chopinovu Baladu g moll a v podstatě mi způsobila trauma, které jsem pak musel jít doslova rozchodit.
Nedávný příklad jsem si přivezl z Nizozemska, kde jsem strávil 14 dní na slavných varhanních kurzech. Improvizační koncert hráli Jean Pierre Leguay a Samuel Liégeon na varhany a klavír. Hudebním jazykem navázání na Messiaena a na takový koncert dlouho nezapomenu.
Sledujete i jiné druhy umění – třeba film, literaturu, výtvarné umění? Ovlivňuje vás to při hraní?
Mým favoritem hned za hudbou je architektura. Ponořil jsem se do ní někdy v minulém roce a je to fascinující. Hlavně protože je to jediný umělecký směr, s jehož produkty přichází do styku každý. Všechny ostatní mají své cílové kategorie a do divadla jednoduše nemusíte jít, ale ten veřejný prostor, nebo budovu používáme všichni. Baví mě pozorovat, jak si architekti radí s dilematem vytvářet originální, současné a osobité realizace a zároveň nebýt nenáviděn. Nebo být nenáviděn, to je taky způsob.
Konkrétně pak čerpám inspiraci už třeba v paralele s historickými směry. Je známým faktem, že když budu hrát baroko a budu znát barokní obrazy, architekturu apod., budu ho hrát s větším pochopením a nadhledem. Při rejstříkování skladeb pak cítím paralelu s používáním materiálů. Jsou nedílnou součástí vyznění celé skladby, nebo budovy, ale využít je vkusně, zajímavě, vzhledem ke svému kontextu je velké umění.
Ještě jedním tématem je pro mě architektura obohacující a hledám, zda existuje paralela v hudebním světě a tím jsou rekonstrukce. Pro architekty docela častá práce, docenit kvality starého a buď v nich navázat, nebo dodat současnou vrstvu. Přemýšlím, jak se dá něco takového aplikovat i v hudbě…
Co vám dokáže udělat největší radost?
Skoro všechno, já se dokážu radovat i z maličkostí. Potěší mě, když vidím v metru nový navigační systém, když potkám zajímavou budovu, když posluchač odchází z koncertu a baví se se mnou o tom, jak na něj působil a asi nejvíc, když se potká skupina přátel a dokáže spolu (bez alkoholu) trávit čas. Proto třeba organizuji na našem domově mládeže vždy na Vánoce a na konci školního roku večer, na který pozvu své přátele, peču toasty, povídáme si.

O čem momentálně sníte – hudebně i osobně? Jaké je vaše největší přání?
Na sny si moc nepotrpím. Když dostanu nějaký nápad, začnu okamžitě přemýšlet nad tím, jak by se dal zrealizovat. A v tu chvíli nezáleží, jestli usiluji o cenu na soutěži, nebo o finanční nezávislosti. Takhle jsem si třeba vymyslel ve Světlé v kostele koncert, kvůli kterému jsem poskládal primárně z farníků smíšený sbor a komorní orchestr, napsal skladbu a budeme ji realizovat. Skutečně si přeji, aby to dobře dopadlo, ale udělám maximum, aby se tak stalo.
Existuje projekt nebo místo, kde byste si jednou chtěl zahrát?
Mám slabost pro velké nástroje, obzvlášť, když jsou krásné. Pražská katedrála s přehledem splňuje oboje. Když jsme si tam ale udělali exkurzi, začal jsem k tomu nástroji přistupovat s velkým respektem a vědomím, že koncert na takový nástroj je velká výzva. Já mám ale výzvy rád.
Čistě z architektonických důvodů mě láká Labská filharmonie v Hamburku. Viděl jsem tu budovu na vlastní oči a je nádherná. Zajímavé je už to, že se tak výrazná realizace odehrála v těsné blízkosti oblasti zapsané na seznamu UNESCO.
A jednou snad ve Vltavské filharmonii.
Kdybyste měl popsat, co pro vás hudba znamená jedním slovem – jaké by to bylo a proč?
Fascinace. Fascinace tím, že člověk dokáže vědomě tvořit něco, co nás zasáhne, ale nevíme proč.
Slovo pedagožky Evy Bublové:
Učit Standu není vlastně práce. Hodiny s ním vyučujícího vůbec neunaví, naopak ho nabijí novou energií. Všechno je na nich snadné a možné, jsou plné oboustranného nadšení z nových hudebních objevů. Standa nemá žádné limity (a zatím ani preference) v repertoáru, zajímá ho každý styl a každá skladba. Pracuje velmi svědomitě, a přitom hraje s přirozenou lehkostí. V 17 letech při vítězství v mezinárodní soutěži do 30 let prokázal další svoje schopnosti: maximální koncentraci na umělecký výkon tady a teď, i schopnost rozvrhnout si čas a síly na tři náročná soutěžní kola, a ještě fenomenální koncert vítězů. Je sám sobě špičkovým koučem. Kéž si naordinuje vždycky i řádný odpočinek! Nejsem s to dohlédnout, do jakých výšin vystoupá jeho hvězda, ale přeji mu, ať se mu nadále daří mít to v hlavě dobře srovnané a milovat hudbu v sobě, nikoliv sebe v hudbě.
Stanislav Mühlfait se jako hudebník zaměřuje na hru varhany, klavír a improvizaci. (Přečtěte si více…)