Když byla v Praze Newyorská filharmonie s Toscaninim

O hudebním životě za první republiky s Jaromírem Židem (1)
Texty Ivana Medka (67)

V roce 1968 se mohlo začít – už otevřeně – hovořit o mnoha tématech politických i kulturních. O perzekuovaných umělcích, o zakazovaných skladbách a kompozičních postupech. A tak se Ivan Medek ve svých rozhlasových relacích věnoval třeba příběhu Václava Talicha, kterému komunisté po roce 1948 zakázali činnost, čímž největšího českého dirigenta definitivně zničili. Anebo hudebnímu životu první československé republiky a jejímu srovnání s hudebním životem poválečným. V jednom z pořadů Umění 20. století tak v roce 1968 hovořil s Jaromírem Židem, jedním z nejvýraznějších hybatelů československého prvorepublikového hudebního života ve sféře organizace a managementu.
***

(ukázka)

Ivan Medek: Arturo Toscanini, který řídil s orchestrem NBC z New Yorku Verdiho ouverturu k opeře Síla osudu, byl rozhodně nejvýznamnější a nejzajímavější uměleckou osobností, jaká k nám v době první republiky přijela. Jak to u nás vypadalo, k tomu jsme natočili před časem v našem studiu rozhovor.

Mladí lidé se často ptají, jak vlastně vypadal koncertní život v době, kdy chodili jejich tátové a třeba někdy i jejich dědečkové na koncerty. Jak vypadal koncertní život v době první republiky, jak byl organizován, jací sem jezdili umělci, zda se to dá srovnat se současnou situací a zda by zkušenosti těch, kdo to tehdy dělali, bylo ještě možné aplikovat na současnou dobu? To je řada otázek, na které by bylo třeba odpovídat soustředěně a mít po ruce spoustu faktografického materiálu. Ale to není účelem dnešního pořadu, který je vlastně spíš vzpomínkou na to, jak to tehdy vypadalo.

Máme tady Jaromíra Žida, který byl tehdy ředitelem největší koncertní kanceláře v Praze, jmenovala se Bel Canto. A pořádal takřka všechny koncerty význačných zahraničních hostů, kteří do Prahy přijížděli, a navíc byl několik let koncertním ředitelem České filharmonie, pro kterou získal spoustu umělců, jimž se v mezinárodní hantýrce říká světová esa.

Myslíte, že Praha byla už tehdy považována světovými umělci za významné místo v mezinárodním hudebním životě?

Jaromír Žid: Určitě. Hned po válce v letech 1921 a 22 se do Prahy vraceli umělci, kteří zde často koncertovali. Umělci světového jména, jako Battistini (italský barytonista Mattia Battistini, 1854–1928), Baklanov (ruský tenorista Georgij Baklanov, 1881–1938), Slezák (Leo Slezak, narozený v Šumperku, 1873–1946), Huberman (polský houslista Bronisław Huberman, 1882–1947). A každým rokem zájem o Prahu stoupal, vynikající umělci jí dokonce dávali přednost před ostatními městy. Jen jako příklad uvádím Šaljapina a Toscaniniho s Newyorskou filharmonií. Při jejím prvním zájezdu do Evropy dostal Toscanini přes šedesát pozvání z evropských měst, z nichž se mohlo podle plánu uskutečnit pouze patnáct, a to těch největších: Londýn, Paříž, Brusel, Milán, Řím, Vídeň. A přece vybral také Prahu.

Ale nejen slavní umělci jezdili do Prahy. Také ti úplně neznámí, kteří teprve začínali. A zejména mladí Američané přijížděli do Prahy a dávali koncerty na svůj účet, jen aby získali pražskou odbornou kritiku. Tak začínal třeba i Charles Munch, dnes jeden z nejslavnějších dirigentů, a řada jiných, dnes již velmi drahých umělců.

Ivan Medek: To je spousta jmen, která většinou našim mladým posluchačům zní vzdáleným zvukem a znají je vlastně jen z gramofonových desek. Která léta myslíte, že byla nejbohatší?

Jaromír Žid: No vlastně všechna. Od roku pětadvacet až do jara 1938 byla sezona naplněna vždy největšími jmény. Pěvci jako Gigli (italský tenorista Beniamino Gigli, 1890–1957), Schipa (italský tenorista Tito Schipa, 1888–1965), Tauber (rakouský tenorista Richard Tauber, 1891–1948), Maria Müllerová (česko-rakouská sopranistka, 1898–1958), Jarmila Novotná. Instrumentalisté Casals, Fritz Kreisler, Cortot, Huberman, Brailowski (ukrajinsko-francouzský klavírista Alexander Brailowski, 1896–1976), Rubinstein, Rachmaninov, Menuhin, Milstein a pak orchestry: Česká filharmonie s Talichem a s cizími hosty, jako byli Bruno Walter, Mascagni, Molinari (italský dirigent Bernardino Molinari, 1880–1952), de Sabata (italský dirigent Victor de Sabata, 1892–1967), Kleiber a celá řada dalších.

Byla provozována největší díla moderní literatury: Verdiho Requiem, Beethovenova Missa solemnis, bezpočtukrát Beethovenova Devátá symfonie, pak Mahlerova Druhá, Třetí a Osmá symfonie. Nejméně jednou za týden konaly se vždy takové velké podniky a k tomu celá řada koncertů menších, ale stejně zajímavých. A zájem obecenstva byl ohromný. Všecky velké koncerty byly vyprodány přes vysoké ceny lístků. Na koncert Toscaniniho s Newyorskou filharmonií stálo tehdy křeslo 250 korun.

Ivan Medek: Nepamatujete se náhodou, jaký měla tehdy Newyorská filharmonie celkový honorář?

Jaromír Žid: Ten honorář byl poměrně velmi, velmi laciný. Celý orchestr – 120 lidí včetně honoráře Toscaniniho – stál tři tisíce dolarů, tehdejších sto tisíc korun.

Ivan Medek: To je myslím podstatně levnější než honoráře, které my dnes musíme vyplácet zahraničním dirigentům, pokud přijíždějí s orchestry. Kdybyste si mohl vybrat, kterou uměleckou událost z té doby byste považoval za nejvýznamnější?

Jaromír Žid:  To už lze dnes těžko vyjádřit. Každé z uvedených jmen znamenalo již předem událost, požitek opravdu umělecký. Za svou osobu bych řekl, že největší byly koncerty zmíněné Newyorské filharmonie s Toscaninim, s Vídeňskou filharmonií pak Verdiho Requiem pod Brunem Walterem a koncert de Sabaty s Českou filharmonií a pak koncerty největšího pěvce černošského tenora Rolanda Hayese (1887–1977).

Ivan Medek: U každého z těchto jmen bychom se mohli – a možná i měli – zastavit na delší čas, ale nedovedu si představit, že by se nám potom podařilo natočit dvouhodinový program. Snad bude lepší, když si vždycky jenom některé jméno vybereme… Tentokrát by to snad mohl být Victor de Sabata, zajímavý, temperamentní a pro Českou filharmonii a pro náš hudební život neobyčejně významný typ dirigenta, který natočil po válce právě Verdiho Requiem, o kterém se tady hovořilo, s orchestrem a sborem milánské Scaly s Elisabeth Schwarzkopfovou, Oralií Dominguezovou, Cesarem Siepim a Giuseppem di Stefanem na gramofonovou desku. Je to pravděpodobně jedna z nejkrásnějších nahrávek Verdiho Requiem a my si z ní teď pustíme Dies irae, část Rex tremendae majestatis.

(ukázka)

Ivan Medek: Vy jste zmínil celou řadu jmen a některá z nich opakujete. To znamená, že k nám někteří umělci jezdili častěji?

Jaromír Žid: Jezdili, a rádi. Tak například Huberman. Koncertoval v Praze skoro každým rokem. A to plných třicet let. Lamond (skotský klavírista Frederic Archibald Lamond, 1868–1948), Casals, Cortot a řada jiných pěvců a dirigentů.

Ivan Medek: Tehdy byla v Praze docela zvláštní struktura společnosti. Ta společnost vypadala úplně jinak než teď a velkou roli v ní hrála skupina pražských Němců. Byla to společenská skupina, která se soustřeďovala z velké části kolem Německého divadla. Byli to většinou bohatí lidé, ale byla to také celá řada intelektuálů. Aspoň pokud já se pamatuji na vyprávění svých rodičů a vůbec pamětníků. Jak se vlastně tehdy do pražského koncertního života začlenila tato skupina pražských Němců, dirigenti a sólisté Německého divadla?

Jaromír Žid: Musím říct, že se sžili úplně. Chodili nejen na zahraniční koncerty, ale na každý význačnější koncert České filharmonie. Zejména když byl na programu Beethoven nebo Mahler. A operní šéf Německého divadla Alexander von Zemlinsky a George Szell kupříkladu, každý řídil i koncerty České filharmonie. A v Německém divadle nastudovali řadu českých oper. Jejich poměr k našim skladatelům byl velmi přátelský.

Ivan Medek: Velmi přátelský… Já myslím, že bychom se mohli teď u těchto tří osobností zastavit. Byl by to tedy Alexander von Zemlinsky, Bronislaw Huberman a George Szell. Máme tady některé zajímavé dokumentární záznamy. S Alexandrem Zemlinským a Berlínskou filharmonií Smetanovu Vltavu – alespoň část si poslechneme.

(ukázka)

Ivan Medek: Tak to byl Alexander Zemlinsky s Berlínskou filharmonií. A teď bychom si mohli připomenout Bronislawa Hubermana s jeho dlouholetým spolupracovníkem a vynikajícím klavíristou Ignazem Friedmannem (1882–1948) a poslechnout si z jejich nahrávky Beethovenovy Kreutzerovy sonáty alespoň část poslední věty.

(ukázka)

Ivan Medek: George Szell patřil k umělcům, jejichž jméno je spojeno s Prahou nejen z doby předválečné, ale je spojeno i s naším poválečným kulturním a hudebním životem. Tehdy ovšem v Praze bydlel, byl hlavním dirigentem Německého divadla. Dnes žije v Americe, v Clevelandu, kde je šéfem a vlastně tvůrcem úrovně tamního orchestru a zároveň jednou z nejvýznamnějších osobností současné hudební Ameriky. Z jeho nových nahrávek s Clevelandským symfonickým orchestrem jsme vybrali alespoň část symfonické básně Don Juan Richarda Strausse.

(ukázka)

(pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy