Když Kaufmann zpívá Píseň o zemi jako baryton

Zápisky Martina Dvořáka z cest mezi žánry (6)

Jonas Kaufmann nezpíval Mahlerovu „skoro symfonii“ poprvé. Přesto ten večer byl ojedinělý. Poprvé se totiž představil v obou pěveckých partech současně – v tenorovém i barytonovém. Šlo tedy o jakýsi experiment, který mu podle očekávání vyšel, i když…

Obecenstvo se jakoby ani nedokázalo zkoncentrovat na první dvě skladby večera, které pod taktovkou Jonathana Notta vyzněly více než přesvědčivě. Méně hraná Beethovenova ouvertura ke Coriolanovi i Straussova Smrt a vykoupení se nesly zlatým sálem s velkou dávkou až rutinní citlivosti hráčů Vídeňských filharmoniků, velké oblouky smyčcových partů a jemné nuance dechových nástrojů vibrovaly napětím obecenstva v harmonii a maximálním soustředění. Dramaturgicky krásně vystavěno – okázalý Beethovenův začátek a introvertní Straussův poém. Vrchol večera však měl přijít až po pauze. Všichni přišli přece na Kaufmanna…

Kaufmann sám považuje písňový repertoár za královskou disciplínu. Jeho schopnost uchopit poezii slov je nepopsatelná, jeho pojetí je vždy originální, odlišné od jiných předchůdců. Smysl pro herecké naplnění obsahu písní pramení z jeho neobyčejné citlivosti a interpretační inteligence. Když Němec zpívá německé písně, měla by to být vlastně garance absolutní jednoty interpreta a tvůrce. Pochopitelně výjimka může potvrzovat pravidlo.

Co Kaufmanna vlastně vedlo k tomuto netradičnímu experimentu? „Při jiných uvedeních jsem se často ptal, proč zpívají šest písní dva zpěváci. Samozřejmě jsou v těch kouscích značné kontrasty a patrné rozdíly v hlasové poloze, nicméně právě to mě na tom láká – vytvořit ten velký oblouk mezi začátkem a koncem. Krom toho mám všechny ty písně tak rád, že často až závidím kolegům barytonům a mezzosopranistkám.“

Základním pocitem Písně o zemi je hluboký smutek a rezignace, občas je tento stav vykreslen až jemnou ironií, některé části pak sní o ztraceném mládí či kráse. Píseň vznikala krátce po tragických osobních událostech skladatele. Manželům Mahlerovým zemřela malá dcerka, kterou skladatel nesmírně miloval. Mahler byl současně donucen opustit místo šéfa Dvorní opery ve Vídni.

Kaufmannův vstup v první písni je sebejistý, přesto se neubráním pocitu, že byl až příliš často přehlušován orchestrem. Tenorové pasáže zněly u něj jasně, zvukově i v hereckém výrazu. Kaufmann sám vidí tenorové písně spíše jako extrovertní, oproti barytonovým stylisticky introvertnějším. „Jako tenor musím dávat pozor, abych se ve výškách neuzpíval, jako baryton se soustředím více na proudění hlasu, na ten velký hudební oblouk.“

Jeho barytonové výstupy zněly o poznání více zastřeněji. Jakoby Mahler věděl, proč píše pro dva hlasy. Je zajímavé a cenné slyšet jeden hlas zpívat dvě polohy, ale do jisté míry je patrná určitá schizofrenie. Kaufmann zvládá svým hlasovým zabarvením a technikou obojí, přesto interpretace barytonové pasáže Thomase Hampsona o několik týdnů dříve ve stejném sále byla důraznější, celistvější, možná i zralejší. Je to však jen věcí názoru a vkusu, ne zpěvákem samotným. Jonas Kaufmann je natolik výjimečný interpret písňového repertoáru, že si tyto výlety mimo svůj obor může dovolit.

„Pro mě to nejsou vlastně žádné písně s doprovodem orchestru, ale dialogy mezi orchestrem a zpěvákem. Co načne zpěvák, často dokončí orchestr a obráceně. Jako interpret se snažím rozeznít emoce, které plynou z hudby. Nejde o to, zvednout ukazováček – á, tady jde o smrt jeho dcery – ale spíše najít v sobě a ve svém životě, ve svých zkušenostech tyto temné pocity, abych je mohl vložit do hudby. Člověk musí být součástí vln těch emocí a na nich umět plout a ne je s odstupem pouze popisovat.“

O neobyčejném prozíravosti, pochopení a ponoru Jonase Kaufmanna do vod písňové tvorby svědčí i jeho vědomí pomíjivosti celého pěveckého umění. „Myslím, že žádné jiné umění není pomíjivější než to zpěvákovo. Jistě, existují nahrávky a video, které zachytí něco málo, aby po nás zůstalo. Ale to je zachycení toho okamžiku. Na naší umělecké disciplíně je nejzvláštnější, že musí být každý večer tvořena nově a jinak. To společné prožívání v tom a tom večeru je úplně jiné, než opakovaný poslech jakékoli nahrávky doma. V tomto smyslu má pomíjivost také něco pozitivního – je jedinečná a neopakovatelná.“

K této myšlence mohu jen pokorně doplnit, že vím, o čem Kaufmann mluví. Na tanci totiž nemůžete zachytit skoro vůbec nic, pohyb bez předané energie, totiž zůstává jen prázdnou formou.

Všichni, komu ušla tato příležitost slyšet kompletního Kaufmanna v Písni o zemi, nemusí tesknit. Chystá se pochopitelně nahrávka. I tento okamžik je přece nutné zvěčnit.