Když na operní festival jdou Kristova léta

  1. 1
  2. 2

Znáte to, léto v plném proudu, prázdniny, dovolená, koupání, moře, příroda…

K létu patří také hudební festivaly. A je jedno, jakému hudebnímu žánru propadáte. Vlastně to tak jedno zase není. Propadáte-li jazzu, folku, country, alternativní muzice , hip-hopu nebo technu, stačí si mezi nesčetnými v Česku pořádanými festivaly vybrat a vyrazit. Propadáte-li opeře, musíte buď vystačit s velmi skromnou domácí letní nabídkou nebo se vrhnout za naše západní hranice a pak můžete strávit v objetí opery pod širým nebem, v antických amfiteátrech, vodních a jiných scénách i pod střechou kamenných divadel celé léto.

Zkrátka na západ od našich hranic je pořádáno mnoho festivalů, věnovaných opeře. Festivalů, kde můžete shlédnout výpravně provedené a kvalitně hudebně nastudované operní trháky jako jsou Carmen, Traviata, Bohéma, Aida. Jsou však i specializované festivaly, věnované třeba jen barokní hudbě a festivaly, věnované jednotlivým hudebním skladatelům a jejich dílu.

 

Jedním z těch posledně jmenovaných je Rossini Opera Festival ve středoitalském městě Pesaro, ležícím u Středozemního moře necelých 40 kilometrů jižně od známého letoviska Rimini. Tenhle festival je věnován jednomu jedinému skladateli a jeho hudebnímu dílu – Gioacchinu Rossinimu.

Letos mu bylo třicet let. Tedy ne Rossinimu, ale festivalu. Takže měřeno věkem člověka by měl být v nejlepších letech. Vznikl díky dvěma nadacím – Fondazzione Rossini a Fondazione Scavollini, které kromě péče o odkaz tohoto hudebního skladatele chtěly znovu oprášit jeho velmi široké hudební (zejména operní) dílo. A tak v roce 1979 v rodném městě skladatele, kterým mimo jiné Pesaro také je, zazněly na jeho počest a znovuobjevenou slávu noty z jeho oper pod festivalovou vlajkou.

Co se týče operních děl byl Rossini velmi plodným skladatelem, jeho více než 40 scénických hudebních děl, které sahají od velkých a dramatických oper až po komické opery a scénické kantáty, je pozoruhodným hudebním dílem. Ten, kdo navštěvuje operní divadla v Čechách, jich mohl shlédnout jen velice málo. Na repertoáru světových hudebních divadel bychom našli možná šest-sedm nejznámějších. Pro většinu z nás je to především Lazebník sevillský jako typický příklad díla tohoto skladatele. A mimo jiné i proto byl založen Rossini Opera Festival. Jeho cílem je přiblížit a znovuoživit celý odkaz tohoto skladatele, který je nesmírně široký, hudebně a dramaticky mnohotvárný. To se určitě daří, protože všechna scénická díla Rossiniho byla za 30 ročníků trvání festivalu již alespoň jednou uvedena.

Moje první návštěva Pesara a Rossiniho festivalu před lety byla v očekávání lehkých a hudebně dokonalých hříček, podobných Lazebníku. Ale spletl jsem se. Při své první návštěvě jsem mohl slyšet dílo, jakým je Adelaide di Borogna. Dramatickou belcantovou Rossiniho operu v provedení nemajícím v českých poměrech obdoby. Nadchl mě skladatelův cit a schopnost rozehrát drama prostřednictvím belcanta. A tak následovalo rozhodnutí navštívit další ročníky a s nimi setkání s dalšími neznámými operami – La gazza ladra, Ermione, Otello, Maometo II, … a krásnými hudebními hříčkami jako L’equivoco stravagante a Il Turco in Italia.

Cestou mezi úbočími Brennerského průsmyku a údolím Alto Adige na letošní 30. ročník jsem v duchu přemítal o tom, jak mě překvapí letošní produkce. Nezklamaly.


Le Comte Ory – mistrná hudební komedie s místy až nezpívatelnými tenorovými party nebyla sice na repertoáru jako novinka, ale to nevadilo. Yijie Shi jako hrabě Ory zpíval jistě a přesvědčivě i nejvyšší partie a v ničem nezůstal dlužný excelentnímu nastudování této role Juanem Diego Florézem. Ostatní hlavní představitelé odvedli také u nás nevídané výkony. Režijně by se však z této komedie dalo “vymáčknout” více.

La scala di Seta – hříčka o utajovaném manželovi. Jen o málo “lehčí” pro hlavního tenorového představitele co se zpívání týče, než Le Comte Ory. Nastudovaná představiteli a orchestrem divadla z Bolzana a Trenta. Byla provedena jako strhující konverzační komedie, odehrávající se v moderně zrekonstruovaném podkrovním bytě v domě na Via Rossini v Pesaru, kde se skladatel narodil a prožil velkou část života. Scénické detaily, dotahující rozehrané akce až do přesvědčivého konce (skutečně funkční kuchyňský dřez, sprchový kout s tekoucí vodou), trochu zastiňovaly výkony hlavních představitelů, kteří ač nebyli světovými hvězdami, odvedli kvalitní výkon.

 


Zelmira – vrchol letošního festivalu. Dramatický příběh odehrávající se ve starém Řecku. Jedno z Rossiniho vrcholně dramatických děl. Hvězdné obsazení: Gergory Kunde, Juan Diego Flórez, Kate Aldrich. Těšil jsem se na něj nejvíc, řadil ho pro sebe po bok neuvěřitelně strhujících Ermione, Maometta II, Viléma Tella. Byl jsem trochu zklamán. Ne, výkony byly na vrcholné světové úrovni, režie a scéna zpracovaná moderně s citem pro hudbu a současné estetické vnímání, Rossiniho hudba krásná (nezvyklé orchestrace, harfová sóla) … Ale bezmála čtyřhodinovému představení jako by něco chybělo. Nebo přebývalo? Kvalita dramatické předlohy byla tím, co Zelmiru nemůže zařadit po bok Viléma Tella ani Ermione. Rozvleklý děj s hluchými místy a dlouhými recitativy přispěly k dojmu o nevyváženosti dramatické předlohy a tím i celého díla. Závěr opery má navíc dvě velkolepá finále. Takže po dramatickém strhujícím finále v královském paláci, po němž už pomalu začínáte vstávat ze sedadla následuje zhruba desetiminutový recitativ a finálový výstup Zelmiry a Ila (stejně strhující jako předešlý). Tak trochu zbytečné dva konce tříštící dramatický spád. Nicméně vidět toto dílo a zařadit ho do kontextu skladatelova hudebního vývoje je dobré. Vzkřísit tuhle operu pro současné operní produkce (narozdíl od neprávem opomíjených oper jakými jsou třeba Straka zlodějka a Ermione) už asi možné nebude.

 

 

 

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář