Když nový cirkus potká divadlo: tajuplno i drama na Letní Letné

Ačkoliv hovořím o divadelní inscenaci, nutno podotknout, že její kompozice je spíše rámcová, nelineární, jako pásmo je ale prokomponovaná, jednotlivé scény, situace, výjevy na sebe přirozeně navazují. Na jednu stranu jako by zaváněla neorealismem – tím, že zachycuje průběh náhodných setkání a událostí ve společnosti, možná v rodině, během jednoho večera. Na malé ploše obvykle velké příběhy nezažíváme, události plynou podle principu náhody, dochází k drobným střetům a absurdním situacím, a nad ránem všichni v opojném zapomnění upadnou do spánku. Tak jako filmy nové vlny často nenabízejí příběh jako ucelené drama, protože v zachycené realitě se neodehrál. Zároveň je tu ale přítomna atmosféra magična nebo surrealismu, People Watching jsou Kanaďané, ale inscenace má buñuelovský esprit. Jako tvůrci jsou podepsáni všichni zúčastnění (Brin Schoellkopf, Natasha Patterson, Jarrod Takle, Jérémi Lévesque, Ruben Ingwersen, Sabine Van Rensburg), bylo by zajímavé vědět, zda tvorba skutečně probíhala nehierarchicky.

Sledujeme zde mladou společnost mužů i žen módně oblečených jako na večírek před mnoha desítkami let, zřejmě jde o narozeniny nebo jmeniny jednoho z nich. Scházejí se staří známí, avšak nesledujeme děj v tradičním aristotelském smyslu, spíše nám před očima defilují všechny možné varianty vztahů, které na krátkou či delší dobu mezi postavami vznikají, zahalené tajemstvím přítmí, které provází celou inscenaci jako mlžný závoj. Inscenace nepracuje prvoplánově s efekty, tudíž například vůbec nevidíme prvky vzdušné akrobacie a podobných technik nebo třeba žonglování, nikdo své umění nepředvádí, je podřízeno atmosféře. Pohybové divadlo a taneční choreografie se mísí s prvky nového cirkusu. Výkony jsou přitom skvělé, neboť choreografie vyžaduje velkou přesnost a souhru – a některé části artisticky náročné pochopitelně jsou. Ale působí mimoděk. Sledujeme se zvědavostí vznikající situace, nemáme strach o akrobaty v ohrožení.

Občas si někdo skutečně hraje na mrtvého, jak napovídá název. Vidíme duet vášnivě zamilované ženy s jejím mužem na Saint Säensovu melodii, rýsují se různé charaktery. Ekvilibristická scéna s talíři evokuje pocit marné snahy udržet všechno v chodu a uspokojit očekávání společnosti. Žena se svléká zaklesnuta hlavou dolů na konstrukci skříně, jež jí slouží za hrazdu, muž chodí po hrdlech lahví. Slavná píseň v podání Brendy Lee groteskně doprovází svůdný tanec mladíka v červeném šantánovém světle. Důmyslná konstrukce stolu dovoluje přetvořit nábytek v šikmu, po níž dva muži sklouzávají zas a znovu při vzájemném sbližování. Dvě dívky nacházejí také partnerskou souhru, v náročném akrobatickém tanci. Vzájemná opora a balancování rovnováhy ve dvojicích, vzájemná hra s těžišti jsou signifikantní motiv. A zároveň působí soudržně i celá skupina, jako obraz z rodinného alba, ačkoliv jde o opravdu velmi zvláštní rodinu.

Neokázalost, a přitom brilantní technické provedení zjevně oceňuje i publikum, kterému by přitom mohlo výraznější zapojení efektních triků nebo větší škály technik chybět. Ale není tomu tak, všichni zřejmě i instinktivně cítí a ctí divadelnost okamžiku. Právě úspěch inscenace dokazuje, že není třeba se této cesty bát, i když je ve světě novocirkusových projektů jen jednou z mnoha.

Romeo a Julie z nového cirkusu
Duel Reality v režii Shany Carroll naproti tomu sází na jistotu srozumitelné linky, kterou proklamuje i v programu – zasazuje nadčasový motiv Romea a Julie do prostředí sportovních klubů, jež spolu soupeří v novocirkusových dovednostech. I publikum je rozděleno na týmy – podle červené a modré barvy, fandí a podporuje „svoje lidi“, svoje barvy. Dvě družstva navzájem se provokujících artistů pracují s gesty a energií dobře odpozorovanými ze sportovních zápasů. Nejprve zápolí v akrobatických číslech na čínské tyči, výkony jsou skutečně vynikající. Ale provokace a rivalita by jako téma nevystačily na celou inscenaci. Náhodní setkání dvou hráčů znepřátelených týmů dává vzniknout lásce, která roste. Vše se odehrává podle Shakespearova vzorce, dokonce si režie hraje i s deklamačním charakterem promluv, když se artisté během představení vzájemně častují urážkami a nadávkami (ale o citace přímo z divadelní hry se myslím nejedná). Dramatická linka potřebuje společnou zábavu, ekvivalent plesu, na němž mají postavy skutečně nasazeny škrabošky. Soupeří se v žongláži, představitel modrých „Kapuletů“ s míčky, artistka zastupující červené „Monteky“ má kužely. Manipulaci s objekty se věnuje i rozhodčí a efektní ženské sólo s nesčíslně obručemi je zřejmě metaforou taneční zábavy, jež nahrazuje plesovou scénu u Kapuletů.

Mladý pár má mezitím příležitost k tanečně akrobatické milostné schůzce, ale jsou znepřátelenými skupinami rozdělováni, až nakonec dojde k souboji. Ten probíhá jako velký duel na teetrboardu, se skutečně dechberoucími výkony, a zároveň s reálnou atmosférou rivality a nepřátelství. Na jeho konci musí mladík v modrém kostýmu padnout, situace je však vykreslena tak, že ani vzdáleně nepřipomene skutečnou nehodu, zřejmě s ohledem na publikum, aby bylo zcela jasné, že jde o hru. Autoři se však rozhodli pro změnu a příběh dovádějí k happyendu. Pomyslná Julie se po prvotním zděšení z mladíkovy smrti vydává mezi své lidi a cizí hráče a všechny přiměje, aby odložili barvy – a diváci spolu s nimi také odhazují barevné náramky, které předtím dostali jako fanouškovskou identifikaci. Zamilovaná dvojice pak ozdobí inscenaci duetem na visuté hrazdě, který je umně prokomponovaný a nabízí nejen zatajení dechu, ale estetický požitek. Finále doprovází i živá hudba pro zvýšení efektu (oba soubory využily jako základ koláž existujících skladeb, upravených do jednotného tónu zvukové krajiny, hlavního zvukového designéra podle kreditů dokonce sdílí).

Jde o intenzivní zážitek, který by bylo možné popsat jako mimořádně kvalitní kýč, ale v tom nejkladnějším slova smyslu! Je to něco, co má na jevišti svou funkci a význam, svou přístupností a citovostí také potenciál otevřít divákovi dveře k dalšímu umění. A Duel Reality je zábavní inscenace, jejíž hlavní ambicí je uhranout diváky výkony a dojmout je – což se evidentně daří. Děj je srozumitelný, přicházejí velké emoce. Fandíte i proti své vůli. Cosi uspokojivého a snad i očistného tu přítomno je, ale samozřejmě je také třeba vzít v potaz, že veškeré dění je naservírované na zlatém podnose, není tu prostor pro metaforu nebo domýšlení, o show a výkon tu samozřejmě jde také. Ale tvůrci si dali práci, aby našli odpovídající rámec, který by dodal dění na dramatičnosti, obsah, a také poselství. To v tomto případě spočívá v myšlence, že výhra v žádné artistické nebo sportovní disciplíně nestojí za to, aby byla vyvážena ztrátou lidského života a že rivalita za touto hranicí postrádá smysl i důstojnost.

Play Dead (soubor People Watching)
Koncept a režie: Brin Schoellkopf, Natasha Patterson, Jarrod Takle, Jérémi Lévesque, Ruben Ingwersen, Sabine Van Rensburg
Asistenti dramaturgie: Peter James, Isabelle Chasse, Gypsy Snider
Výprava: Emily Tucker
Výroba scény: Alastair Davies
Light design: Emile Lafortune
Hudba a sound design: Colin Gagne, Francisco Cruz, Olivier Landry-Gagnon, Stefan Bouchard

Duel Reality (soubor The 7 Fingers)
Produkce: Les 7 doigts de la main
Původně vytvořeno a produkováno ve spolupráci s Virgin Voyages
Partner: ArtsEmerson (Boston)
Režie: Shana Carroll
Účinkují: Daniela Corradi, Adam Fullick, Miliève Modin-Brisebois, Michelle Hernandez, Jérôme Hugo, Gerardo Guiterrez, Anton Eric Persson, Andrew Price, Ashleigh Roper, Santiago Rivera a Arata Urawa
Světelný designér: Alexander Nichols
Kostýmní designérka: Camille Thibault-Bédard
Producentka: Maude St-Pierre
Technický ředitel: Simon Carrière
Technická koordinátorka: Audrey Belzile
Asistentka umělecké ředitelky: Anna Kichtchenko
Akrobatický trenér: Francisco Cruz
Hudební ředitel a skladatel: Colin Gagné
Texty: Colin Gagné a Ricardo Isaias Collier
Hudební aranžmá: Colin Gagné, Jean-Sébastien Leblanc, Ricardo Isaias Collier

Z Letní Letné 14. a 16. 8. 2025