Zastavení první
V intimním pokoji Lichtenštejnského paláce vznikla performance, která prostor využila nejen jako kulisu, ale jako aktivního partnera. Čtyři tanečnice rozprostíraly energii po celé místnosti a pracovaly s neustálým střídáním dynamik, ve frázování reprodukovaného klavírního motivu tá tá ta ta – dvě dlouhé a dvě krátké doby. Hudební puls se přeléval do jejich těl: někdy svižné rotace a běhy těsně kolem diváků, jindy zpomalené, až sošné skupinové kompozice. Site-specific charakter prostoru zde hrál svou roli – nízké světlo, těsný kruh publika i akustická blízkost hudby vytvořily dojem, že tanec „dýchá“ s místností.
Práce s oporou, předáváním váhy a rychlými „mikrokompozicemi“ byla citlivá a prostor díky tomu nepůsobil jako náhodně zvolené prostředí, ale jako logická součást dramaturgie. Přesto se občas objevily momenty, kdy choreografie spoléhala více na samotnou intimitu místnosti než na její hlubší význam – několik sekvencí by bez větší ztráty fungovalo i v jakémkoliv jiném prostoru. Celkově však šlo o soustředěný, komorní tvar, který ukázal, že i malý pokoj může být silným jevištním prostorem – pokud se s ním pracuje vědomě.
Zastavení druhé
Druhá performance začala už cestou na potemnělé nádvoří Lichtenštejnského paláce – a právě tato cesta i samotný dvůr hrály významnou roli. Chlad, tma a jemné echo se tu mísily s intimní hrou světel a vytvářely atmosféru, v níž opadaly zábrany — i cizí lidé si vyměňovali pohledy nebo se spontánně pouštěli do řeči, protože v šeru a zimě nikdo nechce být sám. Spolu s výrazným vertikálním členěním prostoru dvorany tak vznikaly vztahy a drobné momenty blízkosti, které by se v tradičně uspořádaném divadelním prostoru nerozvinuly.
Dvě dívky u studny s jemným humorem i precizností rozplétaly jazykové rozdíly mezi češtinou a slovenštinou. Performance stavěla na jednoduchém principu: co slovo, to pohyb. Tanečnice jemně vykreslily rozdíly i shody mezi oběma jazyky a jejich fyzický „překlad“ se dobře pojil s neformální atmosférou nádvoří. Přesto měla inscenace chvíle, které se opíraly spíš o verbální nápady než o skutečné napětí místa – některé pasáže by fungovaly dost podobně i v interiéru a pravděpodobně by divákům byla menší zima. Celkově byl ale výsledek hravý, laskavý a připomněl, že komunikace není samozřejmost, ale neustálé hledání mostů a že tělo často rozumí dřív než jazyk. Světlo, vzdálenosti a přirozené členění dvora podpořily téma dorozumívání a vytvořily z jinak civilní situace vcelku poetický site-specific tvar.
Zastavení třetí
Třetí kus festivalového večera diváky zavedl do průchodu Hartigovského paláce – dlouhého, akusticky citlivého L-tvaru, který se ukázal být dobrým rezonátorem pro sólovou bubenici. Sólistka začínala ve světle u vstupu, kde se její údery do malého bubnu okamžitě odrážely od stěn. Když se postupně přesouvala dál do chodby, vedla tím i diváky a práci se zvukem spojila s řízením jejich pohybu i vnímání. Druhá část, kde kombinovala rytmus s poezií, měla mnohem větší sílu, a to hlavně díky akustice prostoru. Slovo se měnilo v další perkusní nástroj a celek působil jako minimalistická zvuková skladba. V závěru hudebnice usedla na židli a jako nástroj si ponechala už jen vlastní ruce: vytleskávala kompozici – precizní a plně soustředěnou, i když už spíše rutinně a s menším nábojem. Využití celého „elka“ prostoru dodalo jejímu výstupu nicméně jasný směr a napětí: rytmus se rozšířil chodbou jako pulsující vlna a divák ho vnímal nejen ušima, ale i tělem.
Zastavení čtvrté
Čtvrtá performance ve věži Hartigovského paláce patřila k těm vizuálně působivějším. Diváci shlíželi z ochozu dolů do úzkého jádra věže, kde se mezi zavěšenými závoji pomalu pohybovaly čtyři dívky v karmínových sukních a sněhobílých krajkách, připomínající sudičky či postavy z dávných rituálů. Bylo to, jako by všichni přítomní s nadhledem přihlíželi archaickému obřadu skrze časovou štěrbinu. Tanečnice se pohybovaly pomalu, vláčně a své kroky precizně synchronizovaly s jemnou sakrální hudbou. Závoje visící ze stropu vytvářely hustou textilní krajinu, kterou performerky obcházely, vplétaly se do ní, vycházely z jejích zákoutí i mizely v jejích vrstvách. Vznikala tak iluze, že figur je více než čtyři – jako by se prostor neustále otevíral dalším a dalším bytostem.
Pohyb vycházel z konkrétního místa: vertikalita věže, vrstvení závojů i přítomnost diváků „nad“ scénou tvořily rituální rámec, který by v jiném prostoru nefungoval. Tempo bylo však po většinu času velmi jednotné, dynamika pohybu se neproměňovala – meditativnost tedy místy sklouzávala k lineární monotónnosti a části choreografie působily spíše jako prodloužené obrazy než jako skutečně rozvíjené situace. Performerky sice využívaly prostor citlivě, ale často se opíraly spíš o jeho přirozenou působivost a o sílu doprovodné hudby než o vlastní pohybový materiál. I přes tuto jednostrannost se objevilo několik výrazných momentů, kdy choreografie ožila. Jemná, nenásilná interakce s publikem – když se performerky mezi závoji přiblížily až ke schodům, kde seděli diváci – vytvářela pocit tichého sdílení. Celkově pak pomalá, lyricky vystavěná pohybová instalace proměnila věž v nadčasové místo setkávání sil, zrodu a proměny, i když některé opakující se pasáže bez vývoje postupně oslabily účinek performance jako takové.
Zastavení páté
Finální, pátá site-specific performance vystavěná jako organismus rodící se z chaosu, uzavřela večer jako jeho nejdelší a nejvrstevnatější část. Odehrávala se na tanečním sále v Hartigovském paláci, kde těsný kruh sedících diváků určoval rytmus i uzavřenost celé situace, šustění materiálů a dech performerů se okamžitě mísily se zvukem nástrojů. Bylo zřejmé, že choreografie reagovala na akustiku místnosti i na blízkost publika, což se projevovalo zejména ve způsobu, jakým se zvuk šířil mezi těly. Hudebníci se pohybovali přímo mezi tanečníky a jejich improvizace určovala strukturu i náladu. Materiály jako síť, igelit nebo polystyren měnily prostor tak, že se sám stával aktérem: síť vytvářela napětí a zachycování, igelit se choval jako dýchající membrána a polystyren rezonoval jako zneklidňující zvuková krajina. Díky tomu si diváci v prostoru tu a tam připadali jako další účinkující, a to zvlášť ve chvílích, kdy o ně performeři svými těly nebo předměty lehce zavadili.
To vše však ukázalo i limity tohoto kusu. Délka a rozvláčné úseky v neměnném rytmu způsobily, že se některé situace opakovaly a působily předvídatelně; experiment se zvukem a tělem tak připomínal něco, co už člověk viděl mnohokrát. Chyběl i silnější konceptuální tah nebo jasněji formulovaný záměr, který by nabídl hlubší přesah. Na druhou stranu je zřejmé, že šlo o studentskou práci, která se nebála experimentovat a riskovat. Prostor a uspořádání diváků opravdu určovaly podobu i fungování celé akce a performance díky tomu jinde nemohla vypadat stejně. Ve finále se taneční scéna proměnila do statické kompozice těl a objektů a spolu s hudebníci hrajícími mezi nimi v těsné blízkosti diváků vytvořila po předchozím chaosu dojem pevného řádu. Závěr byl tichý a pečlivě načasovaný – akordeon nechal znít jen dech vzduchu a celá scéna se ztišila do jediného společného výdechu.
Nová generace 2025 – site specific program
21. listopadu 2025, 19:30 hodin
Hudební a taneční fakulta AMU, Lichtenštějnský palác, Hartigovský palác
Tvorba a intepretace: studenti kateder AMU
