Když ženu zpívá v opeře dvoumetrový chlap

„Matka Agáta by měla zůstat dámou, i když ji zpívá chlap,“ říká basbarytonista Ulf Paulsen o své nejnovější roli v Anhaltském divadle v Dessau

Dvoumetrová postava, červené květované šaty, lodičky, kabelka. K tomu zvučný hlas a ostrý jazyk. Jakmile se objeví na scéně, nikdo ani na chvíli nezapochybuje, kdo bude mít od té chvíle hlavní slovo. Matka Agáta je v jeho podání energickou hybatelkou děje a doslova hnací silou celého jevištního ohňostroje vtipu.

Když byl zveřejněn dramaturgický plán Anhaltského divadla na tuto sezonu a bylo vám oznámeno, že budete obsazen do role matky Agáty v Donizettiho opeře Mravy a nemravy na divadle,  jak jste na to reagoval?

Ve svém někdejším angažmá v Görlitz jsem již před více než patnácti lety v této opeře zpíval, ale menší roli skladatele. Part Agáty jsem tedy znal. Když mi byla tato role přidělena zde v Dessau, bylo to pro mne trochu překvapivé, protože těsně předtím jsem zpíval Wotana a Poutníka ve Wagnerově Prstenu Nibelungově. To jsou party pro hrdinný baryton. A najednou jsem měl studovat roli určenou pro buffo bas, což je opravdu něco jiného.

Nesnažil jste se proto tuto roli vrátit?

Vůbec ne, souhlasil jsem rád, protože je to role, ve které můžete hrát a zpívat. Je tam řada „nesmyslů“, můžeme si sami ze sebe dělat legraci a to mám moc rád. Dříve jsem často zpíval komické role v operách Gioachina Rossiniho. Například Mustafu v Italce v Alžíru, Dona Magnifica v Popelce nebo Bartola v Lazebníku sevillském. Měl jsem je moc rád, ale přece jen, je to už dávno, po nich následovaly velké role verdiovské a wagnerovské. Matka Agáta je pro mne v mém současném angažmá v Dessau takovou malou vítanou exkurzí zpátky do tohoto repertoáru, protože jsem zde za posledních patnáct let žádnou podobnou roli nezpíval.

Zmínil jste inscenaci v Görlitz. Pokud byste ji mohl srovnat s tou současnou v Dessau, jsou si v něčem podobné?

V Görlitz to kdysi byla letní produkce pod širým nebem. Inscenačně to bylo trochu šílené. Například tenorista byl představen jako ruský překupník, který přijel na jeviště v Moskviči. Nabízel různé svaté obrázky, které cestou do Evropy všude možně uloupil. Chtěl je v Německu prodat, a vydělat tak peníze. Dialogy byly kompletně jiné, inscenace byla postavena na konkrétních lidech, kteří tam tehdy byli v angažmá. Už za Donizettiho života existovalo více verzí této opery a myslím si, že vzhledem k jejímu charakteru, tedy parodii na divadelní provoz, by měla být v každém divadle vlastně unikátní. A taková je i ta naše současná v Dessau. Z valné většiny respektuje původní skladatelův záměr, Donizettiho hudba zaznívá v plném rozsahu. Máme ale kompletně nové dialogy, přidali jsme několik dalších pěveckých čísel, místo mezzosopránu máme kontratenora….

Podíleli jste se – vy interpreti – na finální podobě dialogů, případně na výběru některých hudebních čísel?

Text dialogů je nám psaný víceméně na tělo. Zařadit do druhého jednání pro Agátu árii z Rossiniho Lazebníka sevillského byl můj nápad. Donizetti sám předepisuje árii Desdemony Assisa appiè d’un salice z Rossiniho Otella, která byla v době vzniku opery Mravy a nemravy na divadle velmi populární. Dnes je ale prakticky neznámá. Nemůžeme tedy dělat parodii na něco, co nikdo nezná. Navrhl jsem tedy árii Rosiny, která je všeobecně známá. Tuto árii můžeme lehce „zničit“ a může z toho být docela zábava. Co se týká překladu zpívaného slova do němčiny, na mnoha místech jsem si ho upravil sám, vlastně skoro celý part. Chtěl jsem, aby se mi to zkrátka co nejlépe zpívalo.

Byl vám pro matku Agátu někdo inspirací?

Mne osobně inspirovala Katharine Hepburn, její osobnost i její filmy. Byla to sice křehká žena, ale uměla být také silná. Další inspirací pro mne byla Meryl Streep a její Miranda ve filmu Ďábel nosí Pradu. Což je kapitola sama pro sebe. Inscenátoři mi původně chtěli dát úplně jiný kostým. Matka Agáta měla vypadat spíše lidově, jako žena z vesnice. To jsem ale odmítl, protože bych v tom vypadal obhrouble a směšně. Myslím si, že Agáta by měla zůstat dámou, měla by být uvěřitelně ženská, i když ji zpívá chlap.

Jaký je to pocit být na jevišti ženou?

Paradoxně je to mnohem snazší, než být mužem. (smích) Protože si můžete dovolit přehrávat. Kdybyste přehrával například v roli Krále Markeho v Tristanovi a Isoldě, tak to bude přinejmenším zvláštní. Mužské role jsou zpravidla mnohem klidnější, než ty ženské. (smích)

Co vás v nejbližší době v Anhaltském divadle čeká?

V současné době zkoušíme Verdiho Trubadúra, ve kterém budu zpívat Hraběte Lunu. Následovat bude titulní role v Křenkově opeře Diktátor a Car ve Weillově jednoaktovce Car se dává fotografovat. Poté Modrovous v Bartókově Modrovousově hradu, jedna role v Delibesově Lakmé a několik koncertů.

Vizitka:

Basista a hrdinný barytonista Ulf Paulsen získal pěvecké vzdělání v Kolíně nad Rýnem u prof. Renaty Peter. Jak je u dramatických hlasů obvyklé, nezačínal přímo „těžkým oborem“, ale sbíral jevištní zkušenosti v oboru lyrickém. Patří sem role jako Lortzingův Car v Caru a tesaři, Čajkovského Evžen Oněgin, Massenetův Albert ve Wertherovi nebo Mozartův Hrabě Almaviva ve Figarově svatbě a Don Giovanni. Jeho hlasový rozsah mu ale již záhy dovolil uplatnit se také v basovém oboru. Zpíval Kašpara ve Weberově Čarostřelci (Městské divadlo Görlitz – 1996, Státní Opera Praha – 2000) nebo Vodníka ve Dvořákově Rusalce (Anhaltské divadlo Dessau – 2004). Díky pohyblivosti jeho hlasu mu nezůstal uzavřen ani rossiniovský repertoár (Mustafà, Don Magnifico, Bartolo). V roce 1999 se představil ve Státní opeře Praha jako Meyerbeerův Bertram v Robertu ďáblovi a následně zde vytvořil například Verdiho Nabucca, Amonasra (Giuseppe Verdi – Aida) nebo Simona Maga (Arrigo Boito – Nerone). V roce 2000 vytvořil v pražském Národním divadle roli Kurwenala (Richard Wagner – Tristan a Isolda) za řízení Jiřího Kouta. Následoval Friedrich z Telramundu (Richard Wagner – Lohengrin) v Detmoldu, Amfortas a Klingsor v koncertním provedení Wagnerova Parsifala s Deutsches Symphonie-Orchester Berlin (dirigent Kent Nagano). Od roku 2001 je ve stálém angažmá v Anhaltském divadle v Dessau, kde ke svým rolím přiřadil například Posu (Giuseppe Verdi – Don Carlos), Reného (Giuseppe Verdi – Maškarní ples), Millera (Giuseppe Verdi – Luisa Millerová), Wotana/Poutníka a Gunthera (Richard Wagner – Prsten Nibelungův), Tonia (Ruggero Leoncavallo – Komedianti), Alfia (Pietro Mascagni – Sedlák kavalír), Marcela (Giacomo Puccini – Bohéma), Scarpiu (Giacomo Puccini – Tosca), Jacka Rance (Giacomo Puccini – Děvče ze západu), Oresta (Richard Strauss – Elektra), Borise (Dmitrij Šostakovič – Lady Macbeth mcenského újezdu), Verdiho Macbetha, Musorgského Borise Godunova nebo císaře Phorcase v novodobé německé premiéře Massenetovy opery Esclarmonde. V červnu 2008 debutoval v roli Jochanaana ve Straussově Salome ve Staatstheater Cottbus. V roce 2011 se vrátil do pražského Národního divadla jako Amfortas. Od roku 2012 pravidelně hostuje v Národním divadle moravskoslezském, kde se dosud představil jako Nick Shadow (Igor Stravinskij – Život prostopášníka), Ismen (Antonín Dvořák – Armida), Friedrich z Telramundu (Richard Wagner – Lohengrin), Rarach (Bedřich Smetana – Čertova stěna) a Ruprecht (Sergej Prokofjev –  Ohnivý anděl). V květnu 2015 mu byl v Dessau udělen titul komorní pěvec.
(Zdroj: ulf-paulsen.de )