Mamka musí zasáhnout!

V Anhaltském divadle v Dessau hrají Donizettiho Poprask v opeře

„Je pravda, co se říká o manýrách a rozmarech operních zpěváků, režisérů a dirigentů?“ Tato slova propagují operní projekt, kterým byla na konci září slavnostně otevřena sezona v Anhaltském divadle v Dessau. Nastudována zde byla dvouaktová komická opera Gaetana Donizettiho z roku 1831 s názvem Mravy a nemravy na divadle, která vešla od sedmdesátých let dvacátého století ve známost jako Viva la mamma, v našem operním prostředí pak od roku 1977 v překladu Jiřího Jorana a úpravě Ladislava Štrose jako Poprask v opeře.

Donizetti tuto operu nejprve napsal jako jednoaktovou frašku s premiérou v neapolském Teatro Nuovo 27. listopadu 1827. Libreto vytvořil Domenico Gilardoni podle komedie Antonia Simeona Sografiho (1759–1818) Mravy na divadle (1794). O necelé čtyři roky později bylo dílo ještě rozšířeno o recitativy a materiál z další Sografiho komedie Nemravy na divadle (1800). Tato verze měla premiéru 20. dubna 1831 v Teatro alla Cannobiana v Miláně. Třetí (opět jednoaktová) verze poté poprvé zazněla 26. září téhož roku opět v Neapoli, v Teatro Fondo. Donizetti s Gilardonim v tomto díle parodují divadelní provoz s veškerými jeho nešvary, přičemž hlavní ženskou roli ambiciózní matky jedné z primadon napsali pro buffo bas. Kromě této pěvecké příležitosti je zde také několik dalších, které jsou přímo stavěné pro běžný operní ansámbl, příběh samotný pak doslova volá po aktualizaci a úpravě na míru pro konkrétní osobnosti v konkrétním divadle.

Ambice nového intendanta
Nasazením tohoto titulu chce vedení Anhaltského divadla rozptýlit napjatou atmosféru posledních měsíců, která nastala v průběhu minulé sezony kvůli nečekané personální změně na postu generálního ředitele. V srpnu nebyla po pěti letech prodloužena smlouva Andrému Bückerovi, který dlouhodobě ostře kritizoval úsporná opatření spolkové země Sasko-Anhaltsko v oblasti kultury, a na jeho místo nastoupil operní režisér Johannes Weigand. Ten má již zkušenosti s řízením operního souboru divadla ve Wuppertalu, které se před několika lety rovněž potýkalo s ekonomickými problémy. Do Dessau přichází s vizí ušetřit, ale zachovat přitom všechny čtyři umělecké soubory. S postupným citlivým snížením stavu zaměstnanců, respektive krácením některých pracovních úvazků, by tak v Anhaltském divadle měly nadále v umělecké práci pokračovat soubory opery, baletu, činohry s divizí loutkového divadla i Anhaltská filharmonie.

Při zahájení sezony 2015/2016 Weigand proklamoval: „Po tomto období diskusí a úspor musíme ukázat, že jsme i tak schopni ještě mnohého.“ Naplánováno je tedy celkem dvacet jedna nových inscenací, v dramaturgickém plánu se objevují osvědčené tituly jako Schillerova Marie Stuartovna, von Kleistův Amfytrion, Goldoniho Mirandolína, Verdiho Trubadúr, Bartókův Modrovousův hrad nebo muzikál Sugar – Někdo to rád horké. Divadlo ale nabídne divákům také Zimní cestu Elfriede Jelinekové, Rodinné příběhy Biljany Srbljanovićové, Křenkovu jednoaktovou operu Diktátor společně s Weillovou buffou Car se dává fotografovat, koncertní provedení Delibesovy Lakmé nebo „hudební podívanou“ Comedian Harmonists o jedné z nejúspěšnějších (německých) hudebních skupin Evropy před druhou světovou válkou. Hraje se na scénách Velkého divadla (budova z roku 1938 s kapacitou 1.070 míst) a Starého divadla (budova z roku 2008 s kapacitou 120 a 100 míst stojící na místě někdejšího dvorního divadla z roku 1798 opakovaně zničeného požáry i bombardováním). V minulém roce navštívilo představení a koncerty Anhaltského divadla více než sto sedmdesát tisíc diváků, zřejmou ambicí nového intendanta je to, aby se čísla vztahující se k návštěvnosti co nejdříve ještě zvýšila.

Mravy a nemravy na operním jevišti
K inscenování Donizettiho parodie na divadelní provoz, jejíž premiéra se uskutečnila 25. září na scéně Velkého divadla v Dessau, byl přizván zkušený operní režisér i někdejší šéf operního souboru divadla v Magdeburgu Holger Potocki. Ten je rovněž autorem dialogů, ve kterých obratně reflektuje současnou ekonomicko-společenskou situaci Anhaltského divadla.

Jeho inscenace opery Mravy a nemravy na divadle, nesoucí v Dessau navíc ještě podtitul To musí mamka zasáhnout!, začíná projekcí televizního rozhovoru s novým intendantem (barytonista Olaf Haye), tedy impresáriem, jednoho všem důvěrně známého divadla. Pro věc zjevně moc nezaujatá, naivně koketní reportérka lokální televize MDR (pro účel inscenace jsou poslední dvě písmena přesmyknuta, čímž nechtěně vznikne pro neněmeckého diváka zcela jiný význam) mu pokládá jednu nejapnou otázku za druhou. Impresário – štíhlý, zachovalý padesátník v šedé vestičce s károvanou kravatou, černými brýlemi a moderním účesem – tak postupně divákům sděluje, že se před nimi otevírá úplně nová éra jejich milovaného divadla, otevřená více mezinárodnímu kontextu. Vše bude nové, ale přitom umělecky i ekonomicky efektivní. Obejde se bez stálého souboru, koprodukovat bude s Čínou a Srí Lankou, pěvecký sbor složí z dobrovolníků. Kritika mu sice už předem vytýká inscenační výstřelky, on ale veškeré své odpůrce zklame, protože právě připravuje klasickou výpravnou inscenaci velkolepé historické opery Romulus a Ersilie. Po další otázce směřované k poměrům/mravům v divadle se omluví se slovy, že divadlo přece není klášter, a odchází na zkoušku. Po krátké předehře se zvedá opona a ocitáme se uprostřed zkouškového procesu, impresário všem přítomným na jevišti, na kterém je jen několik židlí, notových pultů a stolek se základním cateringem, představuje jednotlivé sólisty i inscenační tým. Divadlo má podle jeho slov obrovskou čest, že může hostit světovou operní hvězdu, sopranistku Dariu (Angelina Ruzzafante), která bude v připravované opeře zpívat hlavní ženskou roli, Ersilii. Tato naivně působící, jemně korpulentní osoba v šatech s rudými květy, v červených lodičkách, s rezavým vyčesaným drdolem a brýlemi nasazenými na špičku nosu, nemá ani tak ostré lokty primadony jako spíše dobrého agenta v podobě svého manžela Procola (Stephan Biener), který se navíc sám suverénně nanominuje i do hlavní mužské role Romula. Sebevědomí naopak nechybí druhé sopranistce Luigii (Cornelia Marschall), která má talent se prosadit nejen v rovině umělecké, ale rovněž v rovině žensky vypočítavé. Koketuje s kdekým, zaměří se ale hlavně na kolegu Willibalda (Alexander Nikolić), který je ukázkovou karikaturou nabubřelého operního tenora. Chová se jako nikdy nestárnoucí teenager, je roztomile natvrdlý, neustále ze sebe chrlí věty, které postrádají smysl. A když mu „rupne“ vysoký tón, ukazuje všem okolo alespoň vypracované svaly. Čtvrtým sólistou je stárnoucí kontratenorista Pipetto (tiskový mluvčí a příležitostný zpěvák Anhaltského divadla Silvio Wiesner), který je takovým „přerostlým dítětem“ v bleděmodrém oblečku, s růžovými teniskami a brýlemi, kterému „na stará kolena“ vyvstávají v mysli vzpomínky na někdejší slávu, okořeněné rovněž pro okolí dosti nesnesitelnými primadonskými manýrami. Na scéně je dále kromě impresária také libretista a dramaturg Cesare Salzapariglia (Paweł Tomczak) a skladatel Biscroma Strappaviscere (při představení v pátek 13. listopadu za onemocnělého Adama Fengera u notového pultu v portálu v pěvecké lince suverénně zastoupil barytonista Wiard Witholt, na scéně pak v herecké akci asistentka režie Jana Eimer). Jsou zde také neukáznění členové sboru, kteří si s primadonou a ostatními „hvězdami“ rádi udělají „selfíčko“ nebo si je nechají podepsat na notové party.

Začíná hudební zkouška, primadona Daria zazpívá bez sebemenších problémů svou cavatinu, při které se bere nesmírně vážně, a v následném komplikovaném ansámblu se k ní postupně přidávají všichni ostatní. Vše se zdá být v pořádku, impresário je spokojen, věří, že večer do divadla konečně po pěti letech přijdou i jinak rezervované politické špičky regionu. Ve svém notebooku, na jehož čelní straně není tradiční znak jablka, ale hrušky, kontroluje společně s dramaturgem text, dělají se poslední úpravy.

Na divadlo poměrně poklidnou atmosféru rázem naruší energický příchod Luigiiny matky Agáty, která do uměleckého prostředí plného neřesti přichází na svoji dceru dohlédnout a prosadit ji jako první primadonu. Postupně bere všechno do svých rukou a realizuje si i vlastní umělecké ambice.

„Ta nám tu ještě chyběla, ta stará štěkna!“
Úspěch této opery stojí a padá s obsazením právě matky Agáty, v kontextu operního repertoáru poměrně atypické role. V Dessau ji interpretuje i u nás velmi dobře známý basbarytonista Ulf Paulsen. V Praze byl například výborným Kurwenalem ve Wagnerově Tristanovi a Isoldě, Beltramem v Meyerbeerově Robertu ďáblovi nebo Amfortasem ve Wagnerově Parsifalovi, v Národním divadle moravskoslezském pak Friedrichem z Telramundu ve Wagnerově Lohengrinovi, Ismenem ve Dvořákově Armidě, Rarachem ve Smetanově Čertově stěně nebo Ruprechtem v Prokofjevově opeře Ohnivý anděl. Tyto role jsou přece jen poněkud vzdáleny Donizettiho belcantové frašce. Ulf Paulsen je mimochodem již patnáctou sezonu předním sólistou Anhaltského divadla a získal zde v minulé sezoně za interpretaci Wotana/Poutníka ve Wagnerově Prstenu Nibelungově titul komorní pěvec; v Donizettim ovšem prokázal neuvěřitelný smysl pro humor a také pro belcanto nezbytnou hlasovou flexibilitu. Jeho ztepilá, dvoumetrová matka Agáta, v červenobílých šatech s fialovou kabelkou, je hybatelkou děje i hnací silou celého toho jevištního komediálního ohňostroje. Pro to, aby své dceři dopomohla stát se první primadonou, je schopna prakticky čehokoliv. Nejprve bojuje slovy a zpěvem. Dožaduje se „spravedlnosti“ pro svou dceru a vyžaduje pro ni u skladatele samostatnou árii. V duetu s primadonou Dariou, která odmítá s mladou kolegyní vystupovat, se vyjadřuje ve smyslu, že už snad všichni vědí, že její Luigia je mnohem lepší než Callas, Scotto nebo Freni a je pro divadlo minimálně tak dobrá, jako byla kdysi pro Mariinské Anna Netrebko. Následně pomocí své kabelky použije i násilí, jen aby se zbavila dceřina tenorového nápadníka, a když se po něm zoufalý impresário shání, poznamená jen lakonicky: „Vrátil se zpátky do své galaxie.“ Jakékoliv další impresáriovy snahy matku Agátu zneškodnit skončí fiaskem, včetně pokusu o její zavření do masivní klece na rekvizity na samotném konci finále prvního jednání.

„Pozdrav pámbu, jak tohle dopadne!“
Po přestávce impresário vsedě spí na jevišti a na obrovské plátno se projektuje jeho sen: v bazénu popíjí společně s mořskou pannou a třemi dalšími vnadnými dívkami šampaňské. Vtom se z hlubin vynoří matka Agáta s gumovou koupací čepicí na hlavě a vrhá se po něm. S hrůzou se ze sna probudí a pokračuje v přípravách inscenace opery s antickým námětem o Romulovi a Ersilii. Nyní se má uskutečnit již zkouška v dekoraci a kostýmech. Impresário volá do zákulisí, aby na jeviště přivezli císařský palác. Ten nakonec na provazech přitáhne jen jediný technik (nový intendant zkrátka musí šetřit všude). Nejedná se však o palác římský, ale čínský! Když se poté impresário telefonicky spojí se svým koprodukčním partnerem v Číně, je mu oznámeno, že si objednal císařský palác a že zkrátka nespecifikoval jaký, a slovo římský jim opravdu nic neříká. Do toho přichází primadona, která odmítá v podobné dekoraci vystoupit. Zoufalý impresário se jí snaží namluvit, že se jedná o režijní záměr a progresivní dramaturgickou koncepci. Během primadoniny árie – ve skutečnosti zazní (kdoví proč) pro Angelinu Ruzzafante pěvecky relativně komfortní koloraturní árie komtesy Adély En proie à la tristesse z Rossiniho Hraběte Oryho – přiveze technik na scénu obrovské torzo antické (mužské) sochy, jejíž „obdařenost“ primadonu rozněžní natolik, že málem zapomene zpívat.

Opět neukázněný pěvecký sbor přijde v částečně nesourodých kostýmech a nedodržuje ani předepsanou choreografii. Když se primadona chystá zazpívat svoji druhou árii (tentokrát Kleopatřino Piangerò la sorte mia z Händelova Julia Caesara), Agáta ji s bílou kuklou na hlavě omámí, a uvolní tak místo své dceři. Ta se této příležitosti zhostí pěvecky opravdu na výbornou. Árie je ale tak dlouhá, že sboristky, které na schodišti k císařskému paláci představují antické sochy, se už zkrátka „musí vzdálit“. Jeviště zůstane úplně prázdné a matka Agáta se sama chopí iniciativy a oznámí publiku, že dnes, 13. listopadu, je to na den přesně sto čtyřicet sedm let, co se odebral na věčnost náš drahý Mistr Gioachino Rossini. U této příležitosti zazpívá árii Rosiny z jeho Lazebníka sevillského. Ulf Paulsen tuto árii pojímá jako karikaturu pěveckých manýr a koloratury nahrazuje brilantním jódlováním, za čež se mu při představení dostalo bouřlivého potlesku i volání „Brava“ (!). Impresário už téměř propadá zoufalství, když mu svitne naděje alespoň v baletní scéně, která má následovat jako další číslo. V čele čtyř baletek v krojích a dřevácích se ale opět objevuje Agáta a zatančí spolu s nimi tak trochu hromotlucky tanec z Héroldovy Marné opatrnosti aneb Špatně hlídané dcery (choreografie Tomasz Kajdański).

Když se poté Agáta vmísí i do samotného finále, které tak hudebně zcela rozklíží, impresário je nucen zkoušku rozpustit. Zůstane vyčerpán sám na jevišti a zpívá píseň Yesterday od Beatles. Tu přeruší zvonění jeho mobilního telefonu: volá mu redaktorka a žádá ho „v přímém přenosu“ o vyjádření ke zřizovatelovu rozhodnutí zavřít jeho divadlo. Vtom se za zvuku předehry z Wagnerova Lohengrina snese z provaziště na houpačce s labutími křídly matka Agáta, říká mu, ať neztrácí naději, s její pomocí že celou tuto situaci zvládne. Opera pak končí rozsáhlým finále opěvujícím proměnlivé kouzlo divadla.

Skvěle sehraný ansámbl
Inscenace je postavena na herecké i pěvecké interakci všech zúčastněných. Je zjevné, že režisér využil některé vlastnosti jednotlivých pěvců, kteří tak ve svých rolích karikují sami sebe. Každý z nich má v Dessau různorodý repertoár a určitě by bylo možné v inscenaci vysledovat narážky na jejich další více či méně významné role. Dialogy jsou jim psány doslova na tělo a lze jim – zejména s vědomím, že se celkově jedná o parodii na divadelní provoz – odpustit i jisté drobné prohřešky proti notovému zápisu. Všem byla o repríze 13. listopadu výborným partnerem Anhaltská filharmonie Dessau pod vedením Daniela Carlberga. Jeho hudební nastudování je svěží, má lehkost i belcantovou noblesu, dirigent navíc od dirigentského pultu hraje brilantně na klavír a v případě árie z Händelova Julia Caesara také na cembalo.

Anhaltské divadlo v Dessau má v Mravech a nemravech na divadle – To musí mamka zasáhnout! na repertoáru svěží inscenaci, která bude určitě reprízu od reprízy dozrávat díky různým aktualizačním vsuvkám jednotlivých zúčastněných na jevišti. Zbývá jen ještě přesvědčit diváky, kteří se v Dessau s tímto titulem setkávají vůbec poprvé, aby na představení přišli. Soudě dle ne zcela zaplněného hlediště tomuto titulu ještě asi úplně nevěří. Anhaltskému divadlu bych osobně přál, aby osobitý humor této inscenace přebil všechny negativní emoce, které jím v uplynulých měsících hýbaly, a aby v něm i nadále pokračovala smysluplná umělecká práce.

Hodnocení autora recenze: 90 %

Gaetano Donizetti:
Sitten und Unsitten am Theater – Da muss Mutti ran!
(Mravy a nemravy na divadle – To musí mamka zasáhnout!)
(Le convenienze ed inconvenienze teatrali)
Hudební nastudování a dirigent: Daniel Carlberg
Režie: Holger Potocki
Scéna: Markus Pysall
Kostýmy: Katja Schröpfer
Choreografie: Tomasz Kajdański
Sbormistr: Sebastian Kennerknecht
Dramaturgie: Felix Losert
Anhaltská filharmonie
Operní sbor Anhaltského divadla
Členky baletu Anhaltského divadla
Premiéra 25. září 2015 Velké divadlo – Anhaltské divadlo Dessau
(psáno z reprízy 13. 11. 2015)

Daria – Angelina Ruzzafante
Procolo – Stephan Biener
Luigia – Cornelia Marschall
Agáta – Ulf Paulsen
Willibald – Alexander Nikolić
Pipetto – Silvio Wiesner
Biscroma Strapaviscere – Wiard Witholt
Cesare Salzapariglia – Paweł Tomczak
Impresário – Olaf Haye
Ministr – Filippo Deledda
Televizní reportérka – Katja Sieder

www.anhaltisches-theater.de