Šéfka baletního souboru a choreografka Alena Pešková se již řadu let věnuje ve svých kompozicích dramatickým tématům. Ve většině se jedná o zajímavé a osobité kusy. Podobně je tomu u nové inscenace Gazdina roba podle původní hry Gabriely Preissové. Jedná se o temné realistické drama, které ale původně vyšlo ve formě novely v časopise Osvěta. Po dramatické úpravě byla hra nastudována v Národním divadle v Praze v sezoně 1889–1890. Preissová se tím zařadila mezi spisovatele a dramatiky, kteří psali o složitých podmínkách života na vsi a o postavení ženy ve společnosti a nemožnosti svobodného rozhodování v daných podmínkách. Hra byla rovněž velkou inspirací pro hudebního skladatele Josefa Bohuslava Förstera, složil významnou operu Eva, která se velmi úspěšně hraje v libereckém Divadle F. X. Šaldy.
Alena Pešková pracuje dost přesně s dějovou osou příběhu. Představení je rozděleno na prolog a čtyři jednání. Hlavní postavy – oba zamilovaní, švadlena Eva a Mánek, Maryša – Mánkova žena a matka Mešjanovka, dále Samko – manžel Evy a Evina přítelkyně Zuzana – srozumitelně vyjadřují dílčí dramatické situace. Vyprávějí o nešťastné lásce, těžkém životním rozhodování, smrti dítěte (v inscenaci je dost pominuta, stejně jako handicap staršího Samka, kterého si Eva trochu z trucu vezme), o útěku milenců z domova i o tragickém konci.
Taneční duety jsou výrazově silné a expresivní, choreograficky dobře postavené. Někteří tanečníci v souboru umí dobře tančit na špičkách, a tak jejich výstupy choreografka přizpůsobila jejich ambicím. Ale proč? Aby jim vyhověla?
Mešjanovka, matka Mánka (Maria Gornalova) je protivná černá babice. Jedná ve jménu vyšší morálky a silou své vůle chce prosadit, aby se její syn vrátil k rodině. Potřebuje mít špičky k tomu, aby byl matriarchát více zdůrazněn? V černém dlouhém kostýmu a špičkách vypadá spíše jako Carabosse, zlá víla-sudička z Šípkové Růženky.
Podobně je na tom ve výrazových i tanečních prostředcích takzvaný Podivný pár, který zasahuje do děje. Má nějakou zvláštní funkci? Předjímají děj nebo osud postav? Oba sólisté tančí velmi klasicky, jako by si odskočili z jiného baletu. Poněkud rvavě vstupují do děje vesnického života. A celkem nesmyslně narušují ucelené scény s určitou stylovou atmosférou. I jejich kostýmy se liší od lidového náznaku.
Vždy několik tanečních párů tančí dobře stylizované lidové tance, které evokují to které prostředí. Bohužel, tyto dobře zatančené scény (čapáš – čardáš, sousedská, nešťastné páry – vize smutné Evy) nejsou s dějem přímo propojeny, působí jako uzavřený celek, jako charakterní tance v baletu. To je škoda, protože by to mohlo více dynamizovat dramatičnost situace a hlavních postav.
Problém je tedy v určité nejednotnosti pohybového stylu, možná i v jisté snaze za každou cenu ukázat kvality tanečníků, kteří jsou poněkud nesourodí.
Zásadní slovo má hudba
Spolupráce Aleny Peškové s extravagantní, ale velmi zkušenou skladatelkou a hudebnicí, houslistkou i violistkou a zpěvačkou a herečkou Gabrielou Vermelho je již po několikáté plodná. Vzniká zcela nově komponované hudební divadlo na pomezí muzikálu a dějového tance.
Celé představení je orámováno tím, že Gabriela Vermelho – ve své skutečné roli skladatelky – začíná tím, že na rampě v rohu scény u stolu s notebookem a různými zvukovými proprietami skládá hudbu a komentuje děj – slovem i zpěvem. Postupně otvírá jednotlivé scény. Taneční company nechá převléci do kostýmů a dává povely jako inspicient či asistent k začátku akce i posléze k jejímu ukončení.
Mezi dílčími jednáními si skladatelka bere k sobě ke stolu – do ateliéru – jednotlivé postavy a radí se s nimi o následném tvůrčím záměru, o hudbě, dramatu a konfliktech, do kterých se složitě zaplétají. Mladou Maryšu nechá zahrát na příčnou flétnu. Jindy do děje vstupuje přímo, například v roli Kotlibovky a baronky.
Chvíli tedy divákovi trvá, než na tuto hru přistoupí, ale musím uznat, že je to nakonec vtipné a odlehčující, že se nemusí vše brát tak vážně a těžce. Zvlášť když samotný hutný a realistický příběh o lidských vztazích a charakterech nemá a nenachází jiné řešení a končí sebevraždou nešťastné a bezmocné Evy.
Gabriela Vermelho chvílemi do pevné hudební struktury hraje i zpívá live. Hudbu má v obsazení: housle, kvinton, violoncello, kontrabas, basklarinet, klavír, baskytara, lyra, perkuse, kalimba a cimbál. Komponuje a míchá do ní různé ruchy i zvuky, zpěv a dětské hlásky. Skladba je dostatečně až překvapivě nosná, dramatická a ženská zároveň, tak trochu punk, se silnými emocemi této zajímavé umělkyně.
Rozhodně taneční a hudební Gazdina roba je netradiční a nekonvenční představení a myslím si, že je to soustředěná a poctivě odvedená práce od celého souboru. Výborní byli oba sólisté Veronika Šlapanská jako Eva a Jaroslav Kolář v roli Mánka.
Naopak méně výrazný je Alexey Yurakov v roli Samka. Scéna Richarda Peška je v náznacích dekorace dost výstižná. Proto mi připadá dost zbytečné zatěžkávat scénu mnohými kusy nábytku a realistických objektů.
Hodnocení autorky recenze: 70 %
Gazdina roba
Libreto, režie a choreografie: Alena Pešková
Hudba: Gabriela Vermelho
Scéna: Richard Pešek, Alena Pešková
Kostýmy: Monika Kletečková, Alena Pešková
Dramaturgie: Helena Syrovátková
Balet Divadla F. X. Šaldy
Premiéra 13. listopadu 2015 Divadlo F. X. Šaldy Liberec
(psáno z reprízy 21. 11. 2015)
Skladatelka / Vypravěčka / Kotlíbovka / Baronka – Gabriela Vermelho
Eva – Veronika Šlapanská
Mánek – Jaroslav Kolář
Samko – Alexey Yurakov
Mešjanovka – Maria Gornalova
Zuzka – Margaux Thomas
Maryša – Annabel Pearce
Podivný pár (Alter ega, opilecký pár) – Rie Morita, Vladimir Kamenev
Advokát – Pavel Novotný
Baron – Lukáš Trojan
