„Těžko říct, co přimělo Antonína Dvořáka přijmout pozici ředitele rodící se Newyorské konzervatoře. Jeannette Thurber, patronka školy, byla posedlá myšlenkou vytvořit svébytnou americkou hudební kulturu, která do té doby čerpala výhradně z Evropy,“ říká dirigent Boston Pops Orchestra Keith Lockhart, jenž Českou filharmonii řídil už osmkrát, mimo jiné i v roce 2019 na zatím posledním Open Air koncertu na Hradčanském náměstí, na němž zazněly slavné filmové melodie.
„Dvořák sice bezprostředně americkou skladatelskou školu nezaložil, ale na jeho principech vyrostli tři skladatelé, narození pár let po jeho odjezdu: George Gershwin (1898), Duke Ellington (1899) a Aaron Copland (1900). Všichni čerpali z lidové hudby i jazzu, které dokázali převést do symfonické podoby,“ vysvětluje Keith Lockhart. Díla, která na koncertech pod jeho aktovkou zazní, tak svébytným způsobem propojují evropskou a americkou tradici.
Antonín Dvořák napsal svou Suitu A dur, známou též jako Americká suita, v New Yorku na počátku roku 1894. Po návratu do Čech vytvořil orchestrální verzi, která však vyšla až posmrtně. Každá z pěti zhruba čtyřminutových vět je samostatným dílem, které dohromady tvoří vyvážený celek. Česká filharmonie Dvořákovu Suitu A dur, kterou uvádí jen velmi zřídka, naposledy provedla s Petrem Altrichterem v prosinci 2020 na jednom ze streamovaných covidových koncertů.
Aaron Copland měl nejevropštější vzdělání díky Nadie Boulanger a Sergeji Kusevickému. Opera The Tender Land je jedním z posledních děl jeho populárního období, naplněná bohatou melodikou a optimismem. Nikdy se však nestala repertoárovým kusem. A tak si dvacetiminutová třívětá koncertní suita, kterou z ní skladatel o několik let později vytvořil, žije vlastním životem. Česká filharmonie v minulosti zahrála několik Coplandových děl, vedle Apalačského jara, jež zaznělo i minulý týden, to byla například Třetí symfonie či El salón México, suitu The Tender Land však nyní provede poprvé.
Duke Ellington, narozený v chudé hudební rodině ve Washingtonu, neuměl noty až do svých patnácti let. Přestože se stal legendárním jazzmanem, psal také velké jazzové kompozice pro symfonický orchestr. Symfonická báseň Harlem, kterou si u něj objednal Arturo Toscanini, i když ji sám nikdy nedirigoval, popisuje typické nedělní ráno v Ellingtonově oblíbené čtvrti. Stejně jako Coplandův The Tender Land ani Ellingtonův Harlem v podání České filharmonie ještě nezazněl.
George Gershwin je ztělesněním neuvěřitelného příběhu bídy proměněné v úspěch. Klavírní koncert F dur, napsaný dva roky po slavné Rapsodii v modrém a považovaný za jeden z prvních modernistických klavírních koncertů, už dokonale zvládá formu a orchestraci evropského klavírního koncertu s americkou duší. První český orchestr Gershwinův koncert uvedl například v roce 1985 s Liborem Peškem a Ivanem Klánským, který se sólového partu chopil také v roce 1992 za řízení Jiřího Bělohlávka. V roce 2006 ho zahrál Američan Jeffrey Swann pod taktovkou Zdeňka Mácala a v roce 2013 Rakušan Rudolf Buchbinder za řízení Manfreda Honecka.
Nyní u klavíru zasedne Kanaďan Marc-André Hamelin, který po celém světě proslul svou bezkonkurenční kombinací muzikální hloubky a dokonalé hráčské techniky, již uplatňuje jak u tradičnějších skladeb, tak při nebojácném uvádění méně hraných děl z devatenáctého až dvacátého prvního století. Zabývá se však také skládáním. Minulý rok měl premiéru jeho klavírní kvintet Nowhere Fast, který interpretoval spolu s Alexander String Quartet. Marc-André Hamelin exkluzivně nahrává pro Hyperion Records a jeho diskografie čítá více než šedesát alb sólového, orchestrálního i komorního repertoáru. Vydavatelství Peters pak vydává jeho autorskou tvorbu.
