V Kibeře v Nairobi žije půl milionu lidí, většina bez tekoucí vody. Mnoho z nich sní o tom, že se odsud dostane. Balet není jen zájem, ale možnost, jak se vymanit z chudoby. Ochieng se s baletem setkal poprvé před dvěma lety, když jeho školu navštívili lektoři z neziskové organizace Artists for Africa a předvedli několik tanečních kroků před třídou. Ochieng hned věděl, že se tomu chce věnovat.
Absence vhodného místa pro trénink nepředstavuje zdaleka jediný problém, se kterým se Ochieng a jeho rodina potýká. Kvůli omezením spojeným s koronavirem se miliony lidí ocitly bez práce, mezi nimi i Ochiengovy rodiče – zedník a švadlena. „Od doby, co u nás oznámili první případ covidu-19, nebyl můj otec v práci a nemáme nic k jídlu,“ říká chlapec.
Ochiengova matka, 38 letá Gladys Akinyi, svého syna vždy v baletu podporovala, nyní má ale palčivější problém – jak se bez pravidelného příjmu postarat o své děti. „I když pro něj chci to nejlepší, nemůžu si dovolit zaplatit mu soukromé hodiny,“ vysvětluje.
Její syn se ale nenechává odradit. Nedávno se vydal do tanečního studia Dance Center Kenya v luxusní čtvrti Karen, aby si zde vyzvedl použité baletní střevíce. V pobočkách tohoto studia po celém městě obvykle trénuje více než 500 tanečníků. Škola spolupracuje s organizací Artists for Africa. Ta podporuje talentované žáky z nízkopříjmových rodin a zajišťuje stipendium pro hrstku studentů, kteří díky němu mohou bydlet blízko školy a denně docházet na hodiny.
Když Ochieng dorazil do studia, byli zde jen stipendisté a umělecký ředitel Cooper Rust. Ochieng se mohl k lekci připojit, což pro něj po týdnech nejistoty a strastí byl balzám na duši.
Ostatní lekce probíhají na dálku pomocí videokonferencí. „Jenže žáci z chudých rodin z Kibery mají problém se do této online výuky zapojit, často nemají internet a přístup k počítači. Přicházejí nejenom o trénink jako takový, ale také o interakci se svými učiteli. Ovšem největším problémem je možná to, že nemají možnost vyjádřit se pomocí svého oblíbeného umění,“ říká umělecký ředitel Rust.
Ochieng přes všechny problémy dělá maximum pro to, aby mohl dál trénovat. „Největší oporou je pro mě maminka. Vždycky mi řekne, že to bude zas dobré. Tohle je jen mrak na obloze, který přejde. Až to bude za námi, tak chci navštívit své prarodiče a vrátit se zpět do baletní školy, abych mohl uskutečnit svůj sen a stát se tanečníkem,“ říká.
