Zápisník Jindřicha Bálka (35)
V uplynulém týdnu dirigoval v Praze Českou filharmonii Kent Nagano, jedna z nejvýraznějších osobností, kterou mezi hostujícími dirigenty v této sezoně najdeme.
Americký dirigent s asijskými kořeny byl donedávna šéfdirigentem v Bavorské státní opeře, ale před několika lety vystřídal Charlese Dutoita v čele orchestru v Montrealu. Do Prahy se vrátil po víc jak deseti letech a provedl Brucknerovu Devátou symfonii v nečekané kombinaci s Dvojkoncertem Bohuslava Martinů. A koncert bych doporučil každému, kdo Brucknerovi právě neholduje. Brucknera hrál Nagano už při své první návštěvě u České filharmonie – tehdy uvedl jeho Šestou symfonii naprosto strhujícím způsobem. Šestá je oproti Deváté mnohem víc z jednoho kusu a provedení tehdy působilo jako hudební vesmír v dokonalém řádu. Ale i teď ukázal vzácnou analytickou schopnost, která složitou partituru rozkryje a přitom udrží posluchače v napětí.
Bruckner u nás nemá nejlepší pověst a v jeho dlouhých symfoniích se leckdo vůbec neorientuje. A často se u nás skutečně hrají tak, že máme dojem dlouhého jednolitého monologu či spíše převalující se zvukové hmoty. Kent Nagano umí naopak stavět jednotlivé věty tak, aby bylo zřejmé, kde které téma navazuje, kde jsou repetice a kde se naopak rozvíjí něco nového. S barvami orchestru zachází relativně střídmě, ale neobyčejně zajímavě a čistě. A kromě toho umí přesně vážit dynamiku tak, aby vyzněly všechny vícehlasy. Všechny pasáže, kdy zní několik témat zároveň a každé v jiném rytmu, mají najednou zcela jiné napětí. 
Slyšel jsem středeční provedení, ve kterém první věta nebyla ještě úplně soustředěná, ale hned druhá měla obrovskou vnitřní dynamiku. A slavnostně chorálová věta třetí, závěrečná, zněla možná trochu chladně, ale dalo se sledovat, jak se z jednotlivých epizod postupně skládá velký hudební chrám.
Zajímavé přitom je, že Nagano vůbec nepotřebuje velká gesta, působí spíš jakýmsi charismatickým klidem. A v celé jeho osobnosti jako by se potkávala tradice východních nauk s tradicí evropského hudebního myšlení. Ostatně i jiný velký ctitel Brucknera Sergiu Celibidache byl v závěru své dráhy a ve svých pozdních hudebních kreacích rovněž vyznavačem zenových mistrů… Nagano mezi své učitele ovšem na prvním místě uvádí Güntera Wanda, kterému dělal řadu let asistenta. Špatně se to popisuje, ale kouzlo jeho provedení nestálo na nějaké mystice, ale na kázni, pronikavém intelektu a dobrém rozvržení v čase. Takového Brucknera bychom rádi slýchali častěji.
Pokud jde o Martinů, byl věhlasný dirigent zvědavý hlavně na to, jak ho hraje český orchestr. A s pojetím opravdu nechtěl příliš kouzlit. Sympatické je, že o Martinů nemluvil jako nějakém svém novém objevu – zná ho už od studentských let od svého učitele skladby. Dokonce mluvil o podobnostech v rytmické struktuře. A jinak se zdá, že se Kent Nagano velmi hodí i do Montrealu: mluví o něm (a o celém Quebecu) jako o místě, kam evropská kultura pronikla nejhlouběji na celém severoamerickém kontinentu.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto česká filharmonie-Petra Hajská
