Kiri Te Kanawa v Jaroměřicích: Babiččina ukolébavka

Každý, kdo má operu opravdu rád, už to určitě někdy zažil. Viděl a slyšel během koncertu nebo divadelního představení pěveckou legendu z dávných či ještě dávnějších dob, a o zážitek se potom dělil s přáteli s náruživostí úspěšného rybáře. Samozřejmě se v takových případech obyčejně říká, že “už to samozřejmě nebylo ono”, anebo dokonce “bylo to smutné – měl/měla skončit už dávno”. Jenže kromě oné povznesené lítosti si na vypravěčích obvykle všimnete i jiskřiček v očích. Přečtete si v nich jméno zmíněného umělce a k němu výkřiky typu: Viděl jsem ho! Ještě jsem to stihnul!

Osobně mám v zásobě zážitky tohoto typu například s Lucianem Pavarottim, Francem Bonisollim, Rainou Kabaivanskou či Rolandem Paneraiem, a nad posuzováním kvality zpěvu každého z nich u mě vždy zvítězila radost nad prostým faktem, že jsem měl tu čest je zažít na scéně.Mezinárodní hudební festival Petra Dvorského v Jaroměřicích nad Rokytnou chápu už dlouhá léta jako instituci, která si mimo jiné klade za cíl zprostředkovávat posluchačům podobné zážitky, jaké jsem popsal výše. Myslím, že nejen mladší ročníky operních nadšenců ocenily za čtrnáct let trvání festivalu možnost slyšet Montserrat Caballé, Ilonu Tokody, Gabrielu Beňačkovou, Miriam Gauci, Elenu Obrazcovu nebo Sonu Ghazarian. A další velké jméno přibylo letos – jaroměřický festival si připsal na konto obrovský úspěch v podobě angažování sopranistky Kiri Te Kanawy pro její vůbec první veřejné vystoupení v České republice dne 4. srpna 2012.

Detailně přibližovat osobnost této novozélandské pěvkyně by bylo nošením dříví do lesa. Neobyčejně půvabná žena a majitelka hlasu, který jste si už po prvním poslechu nemohli splést se žádným jiným, triumfovala od konce sedmdesátých do poloviny devadesátých let minulého století zejména v Mozartových a Straussových operách. Nemalé úspěchy sklízela i v některých rolích Pucciniho (Manon Lescaut) a Verdiho (Desdemona, Amelia Grimaldi), nemluvě o skvělých nahrávkách, zahrnujících kromě zmíněného repertoáru i operety a muzikály. Myslím, že ve své době neměla Dame Kiri konkurenci v prezentaci sebe samotné coby pěvkyně, u níž se snoubí ušlechtilý a elegentní pěvecký projev se stejně ušlechtilým a elegantním vystupováním na scéně i v soukromí. Dnes jí v téže kategorii nahradila podle mého názoru Renée Fleming, kterou spojuje s Kiri Te Kanawou i velmi podobný repertoár a srovnatelný mediální zájem.První srpnovou sobotu tedy Zámecká zahrada v Jaroměřicích přivítala bezesporu jednu z nejslavnějších sopranistek operní historie. Pozoruhodně symbolickým se stal okamžik, kdy na začátku koncertu organizátoři slíbili večer bez deště, který se vzápětí dostavil… Dostaví se i silný hudební zážitek? Poněkud triviální Korngoldova hudba z filmu Pán sedmi moří, se kterou večer zahájila Moravská filharmonie Olomouc pod taktovkou Juliana Reynoldse, představovala spíše posluchačsky nenáročný podkres pod sledování stále temnější oblohy, která neslibovala nic dobrého. Poté se ovšem objevila Kiri Te Kanawa a někteří posluchači si už v tu chvíli neodpustili výkřiky Bravo. Kdyby ničemu jinému, patřily určitě jejímu exteriéru, jemuž by blížící se sedmdestátku hádal jen málokdo. Stále krásná a oduševnělá tvář, dokonalý účes, nesmírně slušivé černobílé šaty s dlouhým bílým pláštěm. Dame Kiri vtipně přivítala diváky “v typicky anglickém letním večeru” a po krátkém poděkování za možnost zpívat v nádherném prostředí jaroměřického zámeckého parku zahájila svůj recitál Mariettinou písní Glück, das mir verblieb z Korngoldova Mrtvého města. Přiznám se, že jsem při jejím poslechu ustrnul: tohle že je Kiri? Její hlas měl pro mě vždy naprosto charakteristickou barvu, prodchnutou jakousi odměřenou erotičností. Po ní teď nezbylo prakticky nic – jakoby jí uloupilo stáří, které na pěvkyni sice není vidět, ale za to je ho slyšet. Soprán Kiri Te Kanawy zněl opravdu staře – sice technicky jistě a se znatelnou inteligencí pěvkyně, která ví, jak rozvrhnout síly a důraz v té které pasáži, ale přeci jen: kde je alespoň stopa té bývalé krásy? Samozřejmě, že je třeba ocenit, že na této úrovni zpívá dáma uvedeného věku, ale problém je, že se v tomto případě nejedná o dámu ledajakou…Šok z předchozí zkušenosti alespoň částečně zahnala velmi slušně zahraná předehra ke Kouzelné flétně a sympatické zjištění, že přestalo pršet. Pak se ale Dame Kiri vrátila s Mozartovou koncertantní árií se znepokojivým názvem Jdu, ale kam? (Vado, ma dove? Oh Dei!) a s Pamininou árií Ach ich fuhl’s a pochybnosti o zpěvaččině hlasovém rozpoložení dál pokračovaly. Přidalo se k nim i zjištění, že Kiri v podstatě rezignovala na význam zpívaných slov a soustřeďuje se pouze na technickou stránku projevu. Mozartovy árie tak zazněly ve stejně zvukově monotónním podání, jako In quelle trine morbide z Pucciniho Manon Lescaut, kterou umělkyně zařadila do programu hned po Intermezzu z téhož díla. Při jejím poslechu jsem zavzpomínal na zážitek, díky němuž jsem se kdysi zamiloval do opery: jako dítě sedmdesátých let jsem krátce po revoluci náhodně zhlédl v televizi záznam ze slavné Friedrichovy inscenace Manon Lescaut v Covent Garden v roce 1984. S Giuseppem Sinopolim jako dirigentem v ní vystoupili Placido Domingo, Thomas Allen a – Kiri Te Kanawa v titulní roli. Vzpomínáte? Dojem z první poloviny však protagonistka přeci jen trochu napravila v jejím závěru: v árii Un bel dì z Madamy Butterfly přeci jen byla slyšet ona touha a zasněnost, které k ní patří, což Kiri přesvědčivě ztvárnila i herecky.S nadějemi jsem tedy očekával druhou polovinu koncertu, slibující po Fallově svitě z Čarodějného klobouku výběr z Písní z Auvergne a v závěru i dva Gershwinovy šlágry. Mezi Dame Kiri, nyní převlečenou do oslnivých červených šatů, a orchestrem však hned během první Canteloubeho písně došlo k jakémusi nedorozumění. Ještě před jejím koncem se pěvkyně obrátila k publiku zády a velmi podrážděně do orchestru hleděla. „We have a small problem”, oznámila poté posluchačům a hudebníci pod dohledem dirigenta krátce ladili nástroje. Krásné pěvecké miniatury, jakkoliv současnému hlasovému rozpoložení zpěvačky velmi dobře vyhovovaly, pak zazněly ve znatelně nervozní atmosféře.

Následoval dramaturgicky zajímavý počin – nikoliv jedno, ale hned dvě samostatná orchestrální čísla. A nutno říci, že to byl počin nikoliv hloupý: s atmosférou francouzských písní se rozloučilo velmi dobře zahrané lyrické Intermezzo z Massenetovy Thais, a znamenitým vstupem na Broadway se stala svižná předehra k Bernsteinovu Candidovi, byť činila orchestru nemalé potíže…

Oficiálním závěrem koncertu se staly dvě Gershwinovy písně: parodicky valčíková By Strauss, při níž si Kiri s šarmem sobě vlastním sólově zatančila, a slavná Summertime, zřejmě nejlepší bod programu. Kiri Te Kanawa zazpívala populární ukolébavku nikoliv s něhou maminky, ale s nadhledem a laskavostí babičky – a bylo to upřímné a dojemné, stejně jako vtipné, to když na konci písně ještě se zavřenýma očima zašeptala: “Summertime…”Po předávání květin (jako první gratulant přispěchal sám Peter Dvorský) a dnes už nezbytných standing ovation zazpívala Kiri ještě dva přídavky. Za další z Canteloubeho písní zaznělo Pucciniho O mio babbino caro, během něhož orchestr hvězdu večera zřejmě opět podráždil. Jak jinak si vysvětlit, že hudba ani nestačila doznít a Kiri pronesla do mikrofonu “I give up“ (Vzdávám to) a odešla z jeviště? Každopádně to byl značně podivný závěr večera, díky němuž až do této chvíle nadšené publikum opustilo zámeckou zahradu téměř v tichosti…Jakkoliv jsem zde vyjádřil pochybnosti o současném pěveckém umění Kiri te Kanawy a okolnostech, které její první oficiální vystoupení v Čechách provázelo, jsem za možnost setkat se s umělkyní tohoto formátu naživo jaroměřickému festivalu nesmírně vděčný. Doufám, že bude v pořádání koncertů velkých pěvců minulosti, současnosti a možná i budoucnosti pokračovat dál. A co se týče Dame Kiri – její pražský koncert, shodou okolností opět s Moravskou filharmonií Olomouc, plánuje agentura Art Invest Holding na 21. září 2013 v Obecním domě. A zajímavou zkušeností by mohla být i návštěva květnových repríz Donizettiho Dcery pluku ve Vídeňské státní opeře, kde vystoupí Kiri Te Kanawa v roličce Vévodkyně z Crakentorpu. Není nad to, když co nejvíce milovníků opery bude moc zvolat: Viděli jsme jí! Ještě jsme to stihli!

Mezinárodní hudební festival Petra Dvorského 2012
Kiri Te Kanawa  (soprán)
Dirigent Julian Reynolds
Moravská filharmonie Olomouc
Zámecká zahrada jaroměřice nad Rokytnou

program:
Erich Wolfgang Korngold:
– Pán sedmi moří (The Sea Hawk, 1940) – hudba z filmu
– Glück, das mir verblieb – píseň Marietty z opery Mrtvé město (Die Tote Stadt)
Wolfgang Amadeus Mozart:
– Kouzelná flétna – předehra k opeře
– Vado, ma dove? Oh Dei! – koncertantní árie, KV 583
– Ach ich fuhl’s – árie Paminy z opery Kouzelná flétna
Giacomo Puccini:
– Manon Lescaut – intermezzo z opery
– In quelle trine morbide – árie Manon z opery Manon Lescaut
– Un bel dì vedremo – árie Cio-Cio-San z opery Madame Butterfly
(přestávka)
Manuel de Falla:
– El amor brujo (Čarodějná láska) – orchestrální svita (Předehra, Mezi Cikány, Slavnost ohně)
Joseph Canteloube:
– Baïlèro – píseň o pastýři z Haute-Auvergne z první části Písní z Auvergne
– La delaïssádo – ze druhé části Písní z Auvergne
– Lo fiolairé – ze třetí části Písní z Auvergne
Jules Massenet:
– Meditace – intermezzo z opery Thaïs
Leonard Bernstein:
– Candide – předehra k opeře
George Gershwin:
– Summertime – ukolébavka z opery Porgy a Bess
– By Strauss – píseň

www.arskoncert.cz/mhfpd/cz

Foto MHF Petra Dvorského-Josef Prodělal a archiv