Kirill Gerstein: Na kouzlo hudby bychom neměli zapomínat

Kirilla Gersteina, jednoho z nejžádanějších klavíristů současnosti, zřejmě není třeba českému publiku příliš představovat. Díky úzkým kontaktům s Českou filharmonií přijíždí do Prahy téměř každým rokem, aby zde odehrál buď svůj vlastní recitál, nebo byl sólistou klavírního koncertu. Přes všechny překážky současné kulturní scény ho budeme mít možnost vidět v Rudolfinu i letos, konkrétně 29. dubna, bohužel však pouze skrz obrazovku. Jaký pohled má na Schumannův Klavírní koncert a moll, který v průběhu zmíněného večera zazní, a také jak se hvězda jeho formátu vypořádává se současnou společenskou situací, odhalil v našem rozhovoru.
Kirill Gerstein (foto Marco Borggreve)
Kirill Gerstein (foto Marco Borggreve)

Jak prožíváte pandemii jako hudebník? V čem vidíte největší rozdíl oproti normálnímu stavu věcí?
Svět se velice jasně změnil.  Řadu profesí tyto změny nezasáhly tolik, ale pro nás pracující v kultuře, tj. v oblasti, ve které je kolektivní spolupráce nezbytnou součástí, to byla změna dramatická, až kataklysmická. Když se při této činnosti nemůžeme fyzicky potkávat, vytrácí se cosi přirozeně lidského. Proto pro mě tyto časy nejsou jednoduché nejen jako pro hudebníka, ale také čistě jako člověka. Takhle bolavé a zmatečné je to ale snad pro všechny, kteří pracují v kultuře. Koncertů, které jsou nezbytnou součástí života každého hudebníka, jsme všichni měli v plánu spoustu; všechny nám ale byly odňaty prakticky přes noc.

Stále to snad alespoň částečně zachraňují streamy…
Ano. Streamování je však úplně jiný žánr než koncert. Ale pokud to vezmete jako jiný žánr, můžete to začít považovat za umělecký produkt, který má určitou hodnotu. Některé z těchto projektů mi přinesly velké potěšení; jiné už méně, protože je to příliš „suché“ hrát bez publika, které je podstatnou přísadou vystoupení a vůbec zážitku z hudby. Publikum není v sále jenom proto, aby poslouchalo a tleskalo, ale vždy se přičiní i o to, jak je interpretované dílo vnímáno. Jedná se o velice důležitý komponent.

Čím se kromě streamování zabýváte v koronavirové době?
Za poslední rok jsem vytvořil nějaké nahrávky, nacvičil důležitý repertoár… Naštěstí mi nikdy neschází motivace ke cvičení; v momentě, co začnu cvičit, motivace se sama dostaví. Přes všechny překážky současné situace se mi navíc podařilo odehrát živé koncerty ve Spojených státech a v lednu asi 10-15 koncertů v Japonsku.Také jsem vytvořil sérii online seminářů, ve kterých se hudebníci, herci, filozofové, vědci a další vyjadřují k tématům, která je zajímají. Podařilo se nám takto shromáždit lidi, se kterými jsme se dříve nemohli dostat do stejného časoprostoru, protože byli všichni neustále zaneprázdnění. Rovněž jsem se, ostatně stejně jako předtím, hodně věnoval učení.

Takže život jde dál. To je samozřejmě dobře, ale na druhou stranu se tu objevuje určitá znepokojující myšlenka, a to ta, že si určitá část společnosti na některé aspekty pandemie zvykla, a budoucnost kulturního života je tak ohrožena. Budoucnost kulturního života je tak ohrožena. Kultuře totiž bylo dáno jasně najevo, že není tak významná a nezbytná, jako jsme mysleli, a tak dá v budoucnu ještě hodně práce ubránit její postavení. Nechci nijak zpochybňovat závažnost celosvětové pandemie, ale objevují se v této souvislosti dost protichůdné jevy: letadla i vlaky mohou být narvané k prasknutí, ale na druhou stranu není dovolena přítomnost 200 lidí v obrovské koncertní hale při dodržování všech opatření. To je velice znepokojující. Zkrátka a dobře nejedna vláda či společnost se rozhodla, že kultura je jedna z posledních věcí, kterou by se člověk měl zabývat.

Semjon Byčkov a Kirill Gerstein, 2019 (foto Petr Kadlec)

Ano, to je tady taktéž velice diskutované téma…
Co jsem tak zaslechl, ve vaší zemi je to ještě dobré. Ale nemůžu to asi posoudit úplně objektivně, protože informace mám pouze od České filharmonie. Ta je jasně brána jako národní poklad a země (zvláště takovéto menší země jako je ta vaše) si často své poklady hýčkají.

To máte zřejmě pravdu… S tímto naším „národním pokladem“ odehrajete v Praze ve čtvrtek 29. dubna online koncert. Původně měl být premiérován klavírní koncert Thomase Larchera, došlo však ke změně plánů. Co bylo toho příčinou? Také pandemie?
Ano, hlavním důvodem byla skutečně pandemie. Dílo pana Larchera je totiž napsáno pro velký orchestr, a tak by bylo téměř nemožné usadit všechny hráče na pódium, a to ještě s předepsanými rozestupy. A to je pouze jedna z těžkostí, co v této věci současná situace přinesla, takže jsme se rozhodli provést Larcherovo dílo někdy v lepších časech a za lepších okolností.

Místo premiéry byl vybrán Schumannův Klavírní koncert a moll. Kde si stojí Schumann ve vašem repertoáru?
Myslím, že je těžké najít hudebníka, který by neobdivoval Schumanna. Je jednou z těch osobností, které přitahují lidi z různých „národních“ škol. Jeho slavný klavírní koncert je nádherné dílo, které jsme spolu se Semjonem Byčkovem chtěli už dlouho provést.

Hudebníci se často nemohou shodnout na interpretaci úvodní části tohoto koncertu. Po prvních taktech, na kterých klavíristé ukazují své virtuózní schopnosti, ve většině interpretacích následuje velký tempový i náladový propad v orchestru, který však partitura nepředepisuje. Jaký je váš postoj k tomuto začátku první věty?
Myslím si, že způsob interpretace úvodní části koncertu tak, jak ji popisujete, ukazuje velké nepochopení skladatelových záměrů. Stojím si za názorem, že orchestrální part by sice měl dýchat a měl být hrán s určitou mírou flexibility, ale neměl by být v úplně jiném tempu. Schumann první větě předepisuje Allegro affettuoso, takže by neměla být interpretována jako pasivní melancholie; je to vášnivá část. Stejně jako Bruna Waltera, který ve své knize o dirigování věnoval dokonce tři nebo čtyři strany přesně tomuto problému, i mě překvapuje, jak se mohl takový interpretační trend objevit; já osobně nevidím žádný důvod, proč nerespektovat partituru. 

Kirill Gerstein (foto Marco Borggreve)

Kritika často vyzdvihuje vaši interpretační originalitu. Cílíte na ni?
Nijak zvlášť se nesnažím dělat věci jinak. Vždy se zkrátka podívám na partituru, snažím se jí porozumět a vycítit, jak ke mně mluví. Když mi řekne úplně to samé, co všem ostatním, tak je to v pořádku. Ale když uvidím v partituře něco jiného, pak je myslím důležité si za tím stát.

Co mi tedy zachovává upřímnost, je právě tento dojem z partitury. Je to směs objektivních a subjektivních aspektů; nikdo totiž přesně nevíme, co partitura doopravdy je. Víme, že je to určité grafické znázornění něčeho magického, ale úplně nevíme, jak tato magie funguje. S přibývajícími zkušenostmi si člověk najde určité cesty, jak udělat hudbu ještě magičtější, ale přes to přese všechno musíme pokorně uznat, že toho o tomto tajuplném světě opravdu tolik nevíme.

Nám hudebníkům a posluchačům se dostalo velké výsady, že můžeme být každý den součástí tohoto kouzelného a zázračného světa hudby. Ponořím své prsty do kláves a vyjde z toho třeba Schumannův klavírní koncert. Je naprosto magické sledovat po tolika letech jeho myšlenky a pocity a navíc mít možnost to vše sdílet s dalšími třeba 2000 lidmi. Na kouzlo hudby bychom neměli zapomínat. Je třeba si ho vážit a opatrovat ho.

Děkuji za rozhovor a těším se na čtvrteční koncert!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments