Klarinetista Irvin Venyš: Chci dál rozvíjet činnost Nadace Bohuslava Martinů

Rozsah aktivit Irvina Venyše je značný – spoluzaložil a organizuje Pražské klarinetové dny, Koncert proti totalitě, má nový projekt Czechs Cross Over. A jak četné jsou jeho aktivity, tak velká je šíře jeho interpretačního zájmu. V jeho podání můžeme slyšet jak klasický klarinetový repertoár, tak extrémně náročné sklady 20. a 21.století, které uvádí často v ansámblech nebo s komorními orchestry v českých či světových premiérách; má blízko k jazzu a jakožto původem Moravák i k cimbálové muzice. Bývá charakterizován jako „univerzální hudebník“. O hudbě Bohuslava Martinů hovoří s nakažlivým nadšením, o osobnosti tohoto všestranného hudebníka, který s přehledem a noblesou vytvářel specifický rukopis české hudby první poloviny 20. století, s nadšením neméně nakažlivým, jehož součástí je i hluboké pochopení a pokora před dílem tohoto genia. „Jsem přesvědčen, že Martinů byl velmi ryzím člověkem; od brzkého věku už nechtěl dělat věci, jejichž hodnotě stoprocentně nevěřil, i když by z nich měl finanční prospěch,“ říká. S Irvinem Venyšem jsme hovořili o jeho vztahu k dílu Bohuslava Martinů, o Nadaci Bohuslava Martinů, v jejímž čele stojí, a o tom, jak se jeho “hudební univerzálnost” promítne do jejích aktivit. Poprvé začal s nadací Irvin Venyš spolupracovat při přípravě svého projektu Czechs Cross Over, kterým se v době covidové snažil zpropagovat naše mladé hudební skladatele. Náš rozhovor se odvíjel od tohoto bodu – kdy se aktivity Irvina Venyše setkaly a propojily s aktivitami Nadace Bohuslava Martinů. Zpětně viděno – bylo to setkání osudové.

Jak vznikl nápad na projekt Czechs Cross Over?
Projekt byl postaven na domněnce, že když nemají hudebníci kde hrát, nemají ani skladatelé pro koho psát. Zaměřili jsme se na podporu skladatelů a propagaci českého interpretačního umění. Oslovili jsme s Epoque Quartet autorky a autory s žádostí o napsání skladeb pro smyčcový kvartet a klarinet. Vznikly skladby Petra Wajsara, Alexeye Aslamase, Iana Mikysky, Jana Kučery, Jana Duška, Jana Rokyty a Miroslava Kolacii, které jsme nastudovali a nahráli ve studiu a v audiovizuální podobě v Jazz Dock. Animovaný klip ke skladbě Cimpoiasca, který vytvořila absolventka FAMU Barbora Halířová, získal dokonce ocenění Nejlepší český klip roku v rámci soutěže festivalu Anifilm. Vzniklo také CD Komp(l)ot s velkou částí těchto skladeb. Jako určitý „prapůvod“ crossoveru jsme nastudovali Martinů Kuchyňskou revue, kterou jsem měl možnost natočit s Josefem Špačkem, Petrem Nouzovským, Martinem Kasíkem, Stano Masarykem a Martinem Petrákem – byla to, troufám si říci, hvězdná sestava, moc dobře se mi s kolegy hrálo a měl jsem pocit, že jsme si to užívali všichni, i s ohledem na dobu, ve které nahrávka vznikala.

Považujete se na „univerzálního hudebníka“?
Považuji se za univerzálního hudebníka, ale to, co zrovna hraji, se snažím interpretovat na nejvyšší možné úrovni. Prostě rád hraji různé žánry a styly.

Pamatujete si vůbec, kdy jste hrál poprvé dílo Bohuslava Martinů?
Hraji jeho dílo od nepaměti – ještě, než jsem vůbec zaznamenal existenci Nadace Bohuslava Martinů. Se Sonatinou pro klarinet a klavír H. 356 jsem se setkal celkem brzy na konzervatoři a myslím, že se mě rytmicky dost natrápila. Dnes ji hraji často a rád, a natočil jsem ji dosti dávno na svém debutovém albu s Martinem Kasíkem. Naštěstí zkomponoval Martinů spoustu krásných komorních věcí, v nichž je obsazen klarinet. K mým nejoblíbenějším skladbám patří Ronda (Les Rondes H. 200), nebo Serenáda pro dva klarinety, housle, violu a violoncello H. 334 a mohl bych jmenovat další a další.

Co máte vy osobně na jeho hudbě rád?
Vzhledem k tomu, že jsem se narodil na Moravě, mám vztah k folklóru, občas se ho snažím hrát, a tak mě všechny folklórní idiomy, které Martinů v hudbě má, o to víc oslovují a hřejí u srdce. Martinů má obrovský žánrový rozsah, ale jeho skladby s folklórní inspirací moravského Slovácka, potažmo Slovenska mi jsou asi nejbližší.

Co je v současné době hlavní činností Nadace Bohuslava Martinů, jaké jsou její úkoly?
Nadace se za pomoci Institutu Bohuslava Martinů stará o vznik souborného kritického vydání díla Bohuslava Martinů, které je hlavní vědeckou, kritickou výzkumnou činností. Podporujeme menší i větší projekty, v nichž zní hudba Martinů, a samozřejmě náš festival Dny Bohuslava Martinů, jehož součástí je i soutěž pro mladé interprety. První koncert laureátů letošního 27. ročníku již proběhl, a i když jsem na podzim a v zimě přítomen mnoha koncertům, tento jsem si vzhledem k výkonům interpretů, ale i dramaturgii (zazněla díla L. Fišera, O. Kvěcha. B. Martinů, V. Kalabise) moc užil. Soutěž měla opravdu špičkovou úroveň jak v oboru housle, tak v oboru komorní hra s klavírem. Koncert vítězů loňského ročníku se uskuteční v rámci letošního festivalu v Sále Martinů 10. prosince. Letos vystoupí violoncellisté Vilém Vlček a Adam Klánský, barytonista Robin Červinek a sopranistka Ivana Pavlů, tedy se máme opět na co těšit. Po covidové době se začínají zvedat příjmy Nadace plynoucí z autorských práv, proto budeme moci postupně opět uvolňovat více prostředků na činnost spojenou s dílem Bohuslava Martinů a jeho interpretací.

Zahajovací koncert festivalu se koná v Sále Martinů již 3. prosince – přibližte nám letošní program.
Festival letos charakterizuje nový vizuál – Martinů topící se v moři hudby. Tradičně představujeme hudbu Bohuslava Martinů v kontextu ostatních světových skladatelů. I když se festival jmenuje Dny Bohuslava Martinů, nezní pouze jeho dílo. Dramaturgie vzniká v součinnosti s jednotlivými interprety, či soubory přímo pro náš festival, tak, aby koncerty byly originální. Neuvádíme už mnohokrát „ohrané“ dramaturgické koncepty. Program musí vždy zapadat do dramaturgické vize a dobrá dramaturgie je pro nás opravdu důležitá. Zní díla Bohuslava Martinů a skladatelů 20. i 21. století Brittena, Bartóka, Ravela, ale rovněž dílo Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, či Jiřího Hlaváče. Jeho Gloria v podání Jany a Martina Hrochových zazní na našem festivalu ve světové premiéře. Centrum festivalu je v Sále Martinů na pražské HAMU, kde se koncerty konají. Letošní program lemují dvě česká kvarteta – v sobotu 3. prosince zahájí festival Bennewitzovo kvarteto s díly Bohuslava Martinů, Bély Bartóka, Antonína Dvořáka a 17. prosince jej zakončuje Wihanovo kvarteto Smyčcovým kvartetem Bedřicha Smetany Z mého života a Smyčcovými kvartety č. 2 H 150 a č. 7 H 314 Bohuslava Martinů. Bennewitzovo kvarteto provede Martinů Smyčcový kvartet č. 1 H 117 ve verzi, kterou upravil sám Martinů, ale hrál se patrně pouze jednou v podání Lhotského-Ševčíkova kvareta a liší se od verze, ve které se tento kvartet běžně interpretuje. Bennewitzovci vyšli při studiu díla z těchto viditelně rukou Bohuslava Martinů opravených partů, na svou „spartaci“ jsou právem hrdí a zahrají tuto verzi v obnovené premiéře na našem festivalu. Štěpán Ježek, sekundista kvarteta, o celé anabázi vždy velmi zasvěceně vypráví. Program festivalu je opravdu různorodý, Ensemble Inégal s Adamem Viktorou provede Martinů České madrigaly H 278, Madrigaly H 380 a Brittenův cyklus A Ceremony of Carols, které se k hodí jak k Madrigalům, tak k adventnímu času. Připraven je písňový koncert Jany Hrochové za doprovodu Martina Hrocha. Vystoupí Janáčkovo trio s díly Martinů, Jeana Françaixe, který je na našich pódiích velmi zřídka slyšet, a Maurice Ravela. Nesmíme také zapomenout zmínit koncerty s našimi dlouholetými partnery. První se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu již vyslechli posluchači ve Dvořákově síni Rudolfina 10. října, další s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou se koná 14. prosince, na něm se jako sólista představí Leonidas Kavakos v Koncertě pro housle a orchestr č. 2 H 293, na což se také velmi těším, a nový rok zahájíme komorním koncertem ve spolupráci s Českým spolkem pro komorní hudbu, který se koná 4. ledna v Rudolfinu.

Čím si vás komorní hudba získala?
Komorní hudba je opravdu královský obor, a nejen pro mne, ale i pro mnohé další interprety je velkým zážitkem ji provozovat na co možná nejvyšší úrovni, zvláště, když se jedná o hudbu, která se nehrává často. Od prvních taktů studia se hudebník snaží uvědomit si všechny souvislosti. Samotná osobní příprava je tou snazší částí, po které následují zkoušky s kolegy, v nichž se snažíte o společné cítění, vnímání detailů, delších pasáží i celku. Pokud vše funguje, stane se následné společné hraní výjimečným zážitkem pro všechny zúčastněné jak na pódiu, tak v hledišti.

Vraťme se ještě k Nadaci Bohuslava Martinů a její budoucnosti – co vnímáte jako svůj hlavní úkol jako její ředitel?
Samozřejmě chci rozvíjet dál činnost Nadace, propagovat a popularizovat hudbu Martinů, aby se hrála často, a ze správných notových materiálů. K tomu slouží již zmiňované souborné kritické vydání. Je to náročná, nákladná a dlouhodobá záležitost. Martinů byl velmi plodný skladatel, vznikají dva svazky kritického vydání ročně a pravděpodobně se dokončení tohoto úkolu nedožiji ani já a možná ani můj nástupce.

Jak se vám daří získávat notové materiály?
Martinů pobýval nejen z vlastní vůle na mnoha místech Evropy a během druhé světové války, byl nucen emigrovat i do USA. Některé rukopisy se mu dařilo posílat domů, některé uložil u přátel, kteří již za jeho života věděli, že mají tu čest s velkým hudebním géniem. Nadace má velké renomé a pokud se objeví nové dokumenty třeba v zahraničí, daří se nám získat jejich originály, nebo alespoň kopie. Mnoho věcí, ať už jsou to rukopisy skladeb nebo například dopisy, nám právnické nebo fyzické osoby věnují. Veškeré materiály jsou odborně uchovávány v Muzeu Bohuslava Martinů v Poličce. Nyní například objevila novou skladbu Romance pro housle a klavír datovanou rokem 1930 muzikoložka Natálie Krátká v izraelské Národní knihovně v Jeruzalémě. Ta k dílu uvádí: „Pochází z pozůstalosti francouzského fotografa ukrajinsko-židovského původu, Borise Lipnitzkého, kterému Martinů skladbu zároveň věnoval. Oba umělci se poznali v Paříži, kde se nacházelo i fotografické studio Lipnitzkého. Během 20. až 60. let 20. století zde fotografoval všechny významné osobnosti té doby. Není tedy divu, že si Martinů u něho nechal v roce 1931 pořídit i svou svatební fotografii…“ Martinů některé skladby upravoval na přání svých oblíbených interpretů, například Firkušného či Dushkina, a samozřejmě je ideální mít poslední verze jeho skladeb. I když je pravda, že především u některých skladatelů je nyní moderní hrát původní verze, které hudebníci rádi, ale často neprávem nazývají verzemi “z odpadkového koše”.

Jaký máte názor na toto objevování a hraní těchto verzí?
Rozhodně souhlasím, když taková interpretace dává smysl. Pokud skladatel upravoval skladbu například kvůli technickému usnadnění nebo naopak kvůli dodání koncertní brilance pro pouhý efekt na přání sólisty, může být první verze, nezatížená těmito dodatky, čistší. Je v ní obsažen ryzí genius skladatele. Může se samozřejmě jednat o opačný případ – verze poslední ruky může být ta, s níž byl autor spokojen a považoval ji za definitivní a správnou, určenou k provozování. Na tyto interpretační otázky by v případě Bohuslava Martinů mělo dát odpověď právě souborné kritické vydání. V něm mají být všechny tyto okolnosti zmíněny, vysvětleny a uvedeny veškeré důvody různých variant interpretace.

Příjmy Nadace Bohuslava Martinů pramení z tantiém za provozování jeho děl. V roce 2029 končí Nadaci práva, jak na tom budete po tomto datu? Změní se systém podpory projektů ze strany Nadace?
Systém podpory se bude muset změnit, ale priority zůstanou – bude pokračovat práce na souborném kritickém vydání skladeb Bohuslava Martinů a nadace bude přispívat i na provozování živé hudby. Příjmy budou omezené, jsou však určité možnosti. Existuje několik dalších vizí, ve hře jsou různé varianty řešení nadcházející situace. Ani ne rok po nástupu do funkce výkonného ředitele vyžaduje sumarizace plánů a jejich následné předkládání správní radě delší přípravu. Je tedy těžké v této chvíli hovořit o plánech a možnostech příliš konkrétně.

Jak vnímáte pozici díla Bohuslava Martinů u nás a ve světě? Je jeho pozice za hranicemi, vzhledem k jeho pobytu ve Francii a ve válečné a poválečné době ve Spojených státech větší, než doma?
V Americe byl jedním z nejslavnějších skladatelů své doby. Nikdy nekývl na nabídky z Hollywoodu, a kromě několika kratších filmů filmovou hudbu nepsal. Z toho, co jsem měl možnosti o Martinů přečíst, a především vycítit z jeho hudby, jsem přesvědčen, že byl velmi ryzím člověkem; od brzkého věku už nechtěl dělat věci, jejichž hodnotě stoprocentně nevěřil. Proto zřejmě filmovou hudbu už nekomponoval. Myslím si, že široká veřejnost, obzvláště u nás, si ještě neuvědomila, jak může být hudba B. Martinů přístupná. Má komplikovaná díla, ale i jednoduché, téměř hitové skladby, a tento aspekt je důležité dále propagovat. Martinů vytvořil mnoho děl například pro děti, sborová tvorba se daří propagovat. Budeme-li hovořit obecně o jeho tvorbě, některá z jeho děl jsou dobře známa – Špalíček, Otvírání studánek, Řecké pašije a další, ale počet a různorodost skladeb je nesmírně pestrá. Myslím si, že by Bohuslav Martinů rozhodně mohl u nás i za našimi hranicemi dosáhnout tak významného postavení, jaké má můj další oblíbený český skladatel Leoš Janáček. Tím spíše, že máme ve světě novou generaci skvělých českých interpretů a dirigentů, kteří jeho dílo mohou a budou propagovat.

Spoluzaložil jste a organizujete Pražské klarinetové dny, Koncert proti totalitě, máte nový projekt Czechs Cross Over. Teď vedete Nadaci Bohuslava Martinů. Hovořili jsme o tom, co vás čeká v souvislosti s Nadací, ale co vás čeká jako aktivního hudebníka?
Nyní se těším na provedení krásného díla Johannese Brahmse Kvintet b – moll Op. 115 s Doležalovým kvartetem 15. prosince v Národním technickém muzeu. Příští rok 4. ledna bychom s kolegy Romanem Patočkou, Martinem Kasíkem a Petrem Nouzovským měli provést nadpozemské dílo Oliviera Messiaena Kvartet pro konec času ve Dvořákově síni Rudolfina. Koncert pro klarinet harfu, klavír a smyčcový orchestr, které Aaron Copland zkomponoval pro Bennyho Goodmana, budeme hrát 1. června s Karlovarským symfonickým orchestrem pod vedením nového šéfdirigenta orchestru Ondřeje Vrabce a 12. července se zase rád přeorientuji na ryzí klasiku s dílem W. A. Mozarta Koncert pro klarinet a orchestr K.V. 622 s Filharmonií Pardubice na Festivalu Janáček a Luhačovice.