Na nedělní koncert Pražského jara dorazil 24. května Martin Haselböck se svým Orchestrem Wiener Akademie, ale namísto anoncované sólistky Elizabeth Wallfischs, která se omluvila z vážných rodinných důvodů, s nimi na záskok přijel rakouský houslista Christian Altenburger. Program se naštěstí kvůli tomu neměnil: v první půli Beethovenův slavný Koncert D dur op. 61, ve druhé Schubertova Symfonie C dur D 944 zvaná „Velká“.
Orchestr Wiener Akademie založený přesně před třiceti lety varhaníkem a dirigentem Haselböckem se vyznačuje tím, že díla světových klasiků i starší hraje na původní nástroje a často se vydává i do míst jejich premiér – například loni uvedli v cyklu RE-SOUND Beethoven všech devět Beethovenových symfonií na dobové nástroje a v původních sálech.
Od prvních tónů v Rudolfinu bylo zřejmé, jak odlišný je zvukový ideál vídeňských akademiků od toho, čemu říkáme „klasický“ orchestr. Dechové nástroje bez vymožeností a vylepšení zaváděné v průběhu devatenáctého století znějí měkce a vypadají mírně exoticky – světlé hoboje i klarinety, dřevěná příčná flétna, drobnější fagoty, horny bez strojiva s přirozenou tvorbou tónu, matně zlatavé nenablýskané pozouny a trubky. Zvuk orchestru je subtilnější, musí mnohem více a jinak pracovat s dynamikou.
Beethovenův Houslový koncert D dur má na svou dobu (1806) neobvyklou formu, orchestr tu je nikoli jen doprovodným prvkem, ale rovnocenným protihráčem houslisty. V dlouhé expozici úvodní věty Allegro například orchestr přináší sám tři témata, která pak housle variují. Pro svou rozměrnou formu byl ve své době Beethovenův koncert dokonce kritikou shledáván jako únavný a citově rozervaný a upadl po dvě generace v zapomnění. O jeho znovuvzkříšení v polovině devatenáctého století se postaral – jako obvykle – Mendelssohn s tehdy teprve třináctiletým sólistou Josephem Joachimem.
Christian Altenburger hrál koncert z not, tak trochu na jistotu. V první větě nasadil pohodlné rozvážné tempo, v některých bězích se objevovalo poněkud přibližné ladění. V Larghettu naopak rakouský houslista ukázal čistotu tónů v nejvyšších polohách a hezký jasný tón, v Rondu předvedl i hbité prsty a jistou virtuozitu. Vcelku solidní výkon, kterému však chyběla jiskra a charisma, cokoli osobitého (kadence na konci první věty zahraná jaksi z povinnosti). Hrál stále stejnou střední dynamikou, nevzrušivě, akademicky.
Schubert mě po přestávce zaujal mnohem více. První větu Andante zahájily horny, které musím vyzvednout jako vynikající, protože za celý večer se jim podařil jediný malý kaz, takový miniaturní „kiks“ spíše dokreslující náročné ovládání autentického nástroje bez mechaniky. Jinak bezpečný a prvotřídní výkon po celou dobu. Andante se Haselböckovi podařilo rozvíjet s fantastickou účinností do radostných a slavnostních tónů a gradovat jej až do velkolepého závěru.
Haselböck pracuje s dynamikou tak, že tam, kde chybí měkkému zvuku tělesa razance a fortissimové plénum, pomáhá si akcenty a zdůrazňuje strukturu díla, která tak vyznívá zcela nově. Na druhé straně umí pracovat i s velmi komorním zvukem a tichou dynamikou, což předvedl i v houslovém koncertu. Ještě zajímavější bylo Andante con moto (druhá věta), které nám představilo „odromantizovaného“ Schuberta, hraného ve smyčcích převážně rovným tónem, bez vibrata. Témata neodbytně postupovala vpřed a proti sobě, s neúnavnou logikou a vytrvale, až to připomínalo jakousi passacaglii. Snad ty rovné a naléhavé tahy smyčců dodávaly hudbě cosi vznešeně archaického. Byla tam místa neobyčejné působivosti a krásy.
Jiné vyznění, vskutku beethovenské, měly dvě další věty – Scherzo a Allegro vivace. Dočkali jsme se opět velkých dynamických zvratů a bouřlivých vrcholů. Zvláště závěrečná věta měla neuvěřitelný tah – udržet po celou dlouhou větu stále se opakující rytmickou figuru, kterou Haselböck nasadil hned na začátku v hodně svižném tempu, to byla pro hudebníky náročná výzva. Orchestr Wiener Akademie je však pro takové výzvy jako stvořený – na jejích členech je vidět nesmírná chuť a angažovanost s jakou hrají a živě reagují na hudbu i pokyny svého uměleckého vedoucího. Je to orchestr sólistů.
Haselböck sám se svými výraznými gesty a bohatou uměleckou kšticí je nepřehlédnutelná osobnost, inspirujícím prvkem všeho dění na pódiu. Dirigoval Schuberta zpaměti a bez dirigentského stupínku, ze stejné úrovně jako jeho hráči. Líbilo se mi také, že po ohromujícím finále Schubertovy Symfonie C dur se již nedali zviklat publikem k žádnému přídavku, který by sice prodloužil, ale možná i zředil intenzivní dojmy z vydařeného večera.
Hodnocení autorky recenze: 80 %
Pražské jaro 2015
Orchester Wiener Akademie
Christian Altenburger (housle)
Martin Haselböck (umělecký vedoucí)
23. května 2015 Rudolfinum – Dvořákova síň Praha
program:
Ludwig van Beethoven: Houslový koncert D dur op. 61
Franz Schubert: Symfonie C dur D 944 „Velká“
Foto Zdeněk Chrapek
