Klavírista Ivan Moravec. Přesvědčuje zvnitřku

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (43)

K Ivanu Moravcovi vázal Ivana Medka nejen obdiv, ale také celoživotní přátelství. V archivu Československého rozhlasu je zachováno několik pořadů z šedesátých let dvacátého století, v nichž oba přátelé porovnávají interpretace týchž skladeb v podání špičkových klavíristů; model, který skoro o půlstoletí později inspiroval Český rozhlas k navázání v rozhlasových Akademiích, kde byl Moravcovým partnerem u mikrofonu Pavel Ryjáček.

Medkův text, který přinášíme tentokrát, je scénář rozhlasového pořadu z roku 1963, v němž Medek Ivana Moravce představuje. Vlastně nepředstavuje… to by bylo strašně málo. Snaží se postihnout co nejpřesněji podstatu Moravcova uměleckého tvoření. Ať už z hlediska vztahu emocí a intelektu, protikladu vyspekulovanosti a vnitřního řádu, poctivosti, pokory, služby… „Ivan Moravec nikdy asi nebude hvězdou v tom smyslu, že by počet jeho veřejných koncertů přesáhl počet dnů, ve kterých trpělivě pracuje v anonymitě prostého života. Je zajímavé v této souvislosti sledovat ohlas jeho hry u posluchačů. Není z těch klavíristů, kteří obecenstvo omračují. Dovede ale něco ne menšího, získat si důvěru. Přesvědčuje zvnitřku.“
***

zvuk – Beethoven: III. věta klavírního koncertu č. 4 G dur; Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK řídí Zubin Mehta; snímek z koncertu Pražského jary 1962

Poslouchali jste třetí větu Beethovenova Klavírního koncertu G dur v provedení Ivana Moravce a Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK pod taktovkou indického dirigenta Zubina Mehty. Byl to snímek z veřejného koncertu ve Smetanově síni na mezinárodním Hudebním festivalu Pražské jaro 1962.Tak by to řekl rozhlasový hlasatel. Posluchač, ať v sále, nebo u přijímače, nemůže být nezaujat tímto pozoruhodným výkonem. Zůstává mu v paměti a uvažuje o něm i o umělci, kterého poslouchal. Má v zásadě dvě možnosti. Buď nechá na sebe působit bezprostředně hudbu se všemi jejími emotivními složkami, nechá se strhnout proudem zvuku, rytmu a melodického myšlení – poslouchá v prvé řadě citově, jakoby trochu ukolébán a je hudbě vděčen za to, čím jej vytrhuje z jeho všedního dne nebo jeho starostí. Může mít silný zážitek a velký dojem, i když o hudbě třeba neví vůbec nic. V tom je velká síla umění a hudby zejména. Síla, kterou není možno podceňovat.

Zároveň však myslím, že tyto důležité a významné citové prvky by neměly být kladeny na první místo. Všechno co kolem sebe vidíme a slyšíme, vnímáme přece také intelektem. V rovnováze těchto dvou složek je druhá možnost, myslím, silnější a úplnější. Ostatně jedním z nejtypičtějších příkladů této rovnováhy je způsob, jakým Ivan Moravec hraje klavír. Existuje jediný způsob, jak toho dosáhnout, a to je poctivá a v pravém slova smyslu pokorná práce. Pokorná ne v romantickém smyslu obdivu k výjimečnosti a výlučnosti autorova genia, ale ve smyslu pozornosti k nejmenším částečkám hmoty, materie díla, k tónům, zvuku. Teprve v absolutním zvládnutí těchto prvků je cesta k pochopení ducha skladby, stylu i autora.

Jsem si ale vědom, že i toto všechno vypadá jako dost nebezpečné zjednodušování. Umělecký výkon se přece skládá z nespočitatelného množství prvků a existuje stejně velké množství cest k jejich harmonickému zvládnutí a vyvážení. Proto bych řekl, že pro posouzení uměleckého díla nebo výkonu, stejně jako pro posouzení každé lidské činnosti, nejsou ani tak důležité pohnutky, ze kterých vzniká, jako způsob jakým je realizováno.

Ivan Moravec je fanatik přesnosti. Nikoliv virtuosity nebo vnějšího lesku. Přesnosti obsahu, výrazu, nitra skladby. V listopadu mu bude dvaatřicet let. Jeho repertoár je malý a roste jen pomalu. S jeho výkony je možno bezvýhradně souhlasit, nadchnout se jimi a je možno i nesouhlasit. Nikdy však nejsou průměrné. Ze svých studentských let, kdy pracoval pod vedením profesorky Erny Grünfeldové a profesorky Ilony Štěpánové-Kurzové si přinesl pro mladého člověka nezvyklou vnitřní kázeň a pokoru. Na konservatoři i na Akademii múzických umění si vždy záměrně vybíral skladby pod svoji technickou úroveň. Když jiní hráli Beethovena a Čajkovského, Ivan Moravec pracoval na detailním zvládnutí Bacha a Mozarta. A že zejména Mozarta dovede hrát dokonale, o tom jsme se u nás přesvědčili mnohokrát. Letos na jaře se o tom přesvědčili i v New Yorku, kam byl Ivan Moravec pozván americkou gramofonovou společností Connoisseur Society, aby pro ni nahrál dvě gramofonové desky. Mezi jiným také Mozartovu Sonátu c moll. Poslechněme si volnou větu z této sonáty. Myslím, že je dokonalou ukázkou kultury zvuku, vyrovnanosti, frázování a navíc slohově čistého cítění, při vší bezprostřednosti hlubokého osobního prožitku.

(zvuk – Mozart: Sonáta c moll II. věta)

Tomu, kdo pozorně poslouchal, jistě neušlo, že i v provedení této zdánlivě prosté hudby je slyšet něco jako vnitřní chvění v rytmickém pohybu, a agogice. Není to neklid. Je to jenom zvýšená citlivost pro každou změnu harmonie, pro každou i nepatrnou odlišnost ve stavbě fráze, pro dynamické odstupňování ve stavbě a tak dále. Někteří kritikové u nás vytýkají Ivanu Moravcovi, že jeho hra je překultivovaná. Mezi sebou možná říkají, že je vyspekulovaná. Není to pravda prostě proto, že Moravec si svoje rubata a svoji dynamiku nevymýšlí. Jeho pomalé a nesmírně detailní studium znamená především poznávání díla, záměru skladatele. Jeho reakce zejména v oblasti tempových změn jsou v počátcích studia prudší a větší než v konečné realisaci. Intelekt zde stále koriguje bezprostřednost citu a vnitřní pohnutí nikde není okázalým cílem Moravcova projevu. Je to jeden z trvale platných zákonů uměleckého projevu a důkazů pro jeho pravdivost je mnoho.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat