Klavírista Jan Novotný: Smetana by se dnes asi divil

  1. 1
  2. 2

Tuto středu mu bylo rovných pětasedmdesát, k čemuž dodatečně gratulujeme! A právě dnes bude mít svůj koncert v pražském Rudolfinu. Jan Novotný je mezi současnými českými klavíristy už delší čas legendou – legendou hlavně smetanovskou. Smetanovi totiž zasvětil vlastně celý svůj život. Společně s nezapomenutelným profesorem Václavem Holzknechtem organizoval od poloviny šedesátých let minulého století Smetanovskou klavírní soutěž, po Holzknechtově úmrtí na sklonku let osmdesátých pak stál v sám jejím čele, a to až do roku 2003. Jan Novotný ovšem není jen Smetana. Jeho široký repertoár sahá od baroka až po žijící autory, procestoval s ním většinu zemí Evropy, Severní a Jižní Ameriku, Blízký a Střední Východ, Japonsko, Jižní Koreu a země jižní Afriky. Na svém kontě má řadu nahrávek, ale také nejednoho úspěšného žáka – například Jitku Čechovou, která Jana Novotného dodnes považuje za svého duchovního otce. Tady je rozhovor s Janem Novotným, pořízený před dnešním koncertem, dokazující, v jaké obdivuhodné psychické kondici se stále nachází.


Co dnes večer nabídnete? Jaký program máte připraven a co ovlivnilo jeho volbu?

Proti svému původnímu záměru jsem byl pořadatelem požádán o program sestavený z české klavírní tvorby – na tuto specializaci jsem už před lety dostal „nálepku“ a pochybuji, že se jí ještě někdy zbavím (i když vám nezatajím, že mi to trochu lichotí). Na zahraničních podiích to většinou řeším tak, že jedna polovina programu je česká a druhou tvoří výběr z tzv.“světové“ tvorby. Ale i tam se mi mnohokrát stalo, že při příštím vystoupení jsem byl požádán například o celý program z díla Bedřicha Smetany. Tentokrát uvádím skladby ze tří odlišných stylových období, a to od autorů podle mého přesvědčení neprávem podceňovaných. Klasiku, ale již pozdní, se zřetelnými znaky romantismu, zastupuje Jan Ladislav Dusík (letošní jubilant – 250 let od narození), který svojí sonátou s programním názvem „Harmonická elegie na smrt pruského prince Louise Ferdinanda“ ještě hluboko za života Beethovenova (1807) naznačil směr, kterým se hudba bude v 19.století ubírat. Závěrečné poselství a rozloučení se životem je v pozadí klavírní sonáty, posledního dokončeného díla Jaroslava Ježka (New York 1941). Ježek po absolventském Koncertu pro klavír (1927), kde se pokusil vtělit jazzové taneční prvky do klasické formy, dospěl k názoru, že tyto dva světy se spojit nedají a pokračoval ve své tvorbě po dvou naprosto odlišných kolejích. Klavírní sonáta je v oblasti jeho „vážné“ tvorby syntézou dosavadních zkušeností a okolnosti, za kterých vznikla, ji obdařily naléhavostí, s niž Ježek vyslovil své naděje a hlavně své osobní zoufalství. K Smetanovi snad není co dodávat, snad jen tolik, že České tance považuji za jeho vrcholné klavírní dílo, které nemá ve světové literatuře obdoby – jak pro krásu hudební a vděčnost nástrojovou, tak pro tvůrčí přístup, jaký zde Smetana zvolil (to by zasloužilo delší pojednání). Protože jsem chtěl celý program něčím „zarámovat“, zařadil jsem na začátek programu ještě dalšího Smetanu, malý čtyřdílný cyklus z mládí Črty op.5, s programními názvy: Scherzo-polka, Zádumčivost, Přívětivá krajina a Rhapsodie.

Jste známým propagátorem Smetanova díla. Kde jsou podle vás hlavní přičiny toho, že Smetana se teď hraje o poznání méně častěji, než dříve?

Neříkám to rád, ale podle mého názoru hraje – vedle malé informovanosti – nezanedbatelnou roli i určitá lenost. Smetanovo dílo je velmi náročné z mnoha hledisek. Smetana si už za studií u Josefa Proksche osvojil virtuózní skladatelskou techniku se všemi složitostmi polyfonie spolu se zálibou v monotematických hříčkách, a to tak dokonale, že tím nijak nenarušuje spontánnost projevu (a laik si toho ostatně ani nevšimne). Složitost jeho konstrukcí není při poslechu jeho skladeb dominantní složkou. Při dobré interpretaci je naopak nápadný celkový dojem prostoty a přirozenosti melodických linií i harmonických postupů včetně četných modulací. Složitý podpěrný systém je jakoby ukryt „pod úrovní terénu“ a není zjevný očím – nebo vlastně uším – posluchače. Klavírní – a nejen klavírní – Smetana je technicky i interpretačně daleko obtížnější, než na poslech vypadá. To je velká „vada“ a je to podle mého soudu i jeden z důvodů, proč toto dílo není přitažlivé pro běžné interprety (i když si to pianisté asi vědomě nepřipouštějí). Je pro hráče dost „nepohodlné“ nejen ve smyslu hmatovém, ale také s hlediska psychického a intelektuálního zatížení interpreta.

Svoji roli sehrály samozřejmě i další okolnosti. Při poválečné inflaci klavírních soutěží se Smetana nedostal mezi jejich obvyklé programové podmínky a přímo pohromou se stal fakt, že se u nás Smetana stal nekritizovatelnou „sádrovou bustou“ školních čítanek. Korunu všemu tomu nasadila ideologicky zaměřená propagace.

 


Byl jste první, kdo po legendární Věře Řepkové nahrál kompletní Smetanovo klavírní dílo. V čem vidíte svůj hlavní přínos v jeho interpretaci? A být to dnes – byl byl by váš přístup výrazně jiný?

  1. 1
  2. 2

Komentáře “Klavírista Jan Novotný: Smetana by se dnes asi divil

Napsat komentář