Klavírista Matouš Zukal sklidil ovace za dramaticky vypjatého Janáčka

Změna programu zaskočila

Dramaturgie komorní řady koncertů Plzeňské filharmonie dává prostor mladým interpretům, domácím umělcům a mnoha dalším, jejichž umělecké výkony si zaslouží prezentaci. Na pódiu Domu hudby tentokrát stanul student magisterského stupně pražské HAMU Matouš Zukal. Protože byl hostem regulérní koncertní řady a nešlo o „výjezdní školní koncert“, je nutno k jeho vystoupení přistupovat jako ke každému jinému recitálu na profesionální bázi. Rozhodně moje hodnocení nevychází negativně, spíše bych se chtěl dotknout několika zajímavých i polemických témat. Především mě poněkud popouzí fakt, že slibovaná dramaturgie koncertu na webových stránkách uváděla Sonátu č. 6 A dur Sergeje Prokofjeva v druhé polovině koncertu, po příchodu do sálu jsem však obdržel program, kde místo uvedeného veledíla hudby 20. století bylo zařazeno dílo také zásadní, ale o mnoho starší, tedy Beethovenova Klavírní sonáta č. 21 C dur, „Valdštejnská“. Nic proti Beethovenovi ani proti jeho interpretaci. Popsaná změna však poněkud podsouvá domněnku, že vznikla obava, jestli posluchači moderního Prokofjeva stráví. Je nade vší pochybnost, že plzeňské publikum je díky dramaturgické strategii Plzeňské filharmonie naučeno hudbu 20. i 21. století poslouchat a ohodnotit ji. Jinou možností pro vysvětlení změny programu může být, že si interpret uvedenou skladbu nestačil připravit.

Uvadající pozornost posluchače

Koncert Matouše Zukala proběhl bez kazů, pianista vstoupil na pódium perfektně připraven a na výkon se koncentroval. V první polovině koncertu zněly pouze skladby Maurice Ravela – jednověté Vodotrysky a cyklická Zrcadla. Polovina z vět Zrcadel se velmi silně podobá ve výrazových prostředcích Vodotryskům. Pouze dvě závěrečné části v Zrcadlech, Alborada del gracioso a Údolí zvonů, jsou odlišné. Prvně jmenovaná je hravý tanec, druhá má výrazový základ v akordické blokové sazbě. Vše ostatní ovládají rychlé rozklady a arpeggia. Hrát Vodotrysky a Zrcadla za sebou je nesmírně těžký úkol pro interpreta z toho důvodu, aby novými impulzy udržel posluchače stále ve střehu. Pokud není impulzů dostatek, pozornost posluchače uvadá. A to se bohužel stalo. Myslím si, že k takové profilaci interpretace Vodotrysků a Zrcadel, aby každá skladba měla jiný zvukový průběh, musí Matouš Zukal ještě dozrát. K ilustraci řečeného nechť poslouží poznatek, že ani zralí pianisté nezařazují Ravelova díla za sebou ve větším množství (ukázal to například nedávný recitál italského pianisty Federica Colliho v Praze a mnoho dalších). Zukalovu interpretaci na sledovaném koncertě však nepovažuji za jediný aspekt výsledného vyznění Ravelovy hudby. Specifika akustiky sálu totiž podněcují velmi konkrétní, tedy dozvukem téměř nezkreslené sluchové vjemy, a ani zvuková povaha zde stojícího Steinwaye k vykreslení impresionistické „mlhy“ příliš neprospívá. Jednoduše řečeno: tam, kde má být „opar“, to zní pořád až moc konkrétně. S tímto stavem musí pianista zápasit za pomoci dynamiky, pedalizace a jemné úhozové techniky. Boj je to však těžký a každému klavíristovi se nepodaří nad akustikou zvítězit.

Nová interpretační role

Druhá polovina večera našla Matouše Zukala v nové interpretační roli a odhalila silné stránky jeho umělecké osobnosti. Pro vystižení přímočarého, někde bolestného sdělení Janáčkových a Beethovenových skladeb využil mladý pianista nashromážděný výrazový potenciál zohledňující motivickou práci, logiku linií ve vícehlase a funkčnost akordických vazeb. Matouš Zukal vykresluje s citem podstatu melodické stránky. Uvedené prostředky hudební interpretace byly na koncertě také podporovány akustikou Domu hudby, v souladu s ní i zdejším křídlem. Matouš Zukal zahrál z Janáčkova díla cyklus V mlhách. Vystavěl jej na pregnantním podání všech homofonních a akordických částí, jež se pak promítly do výrazové osy skladby. Ta potom ilustrovala osobní tragiku autora, jemuž zemřely obě děti, a v manželství byl nešťasten. V podání dramaticky vypjatých a energických částí se zaskvěl žár ohnivého založení umělecké erudice mladého interpreta.

Finále s nečekaným Beethovenem

Beethovenova Sonáta č. 21 C dur, „Valdštejnská“ vyrostla pod rukama Matouše Zukala jako pevná stavba s gradačními vlnami, jež svůj vrchol našly v závěrečné větě. Z hlediska podrobnějšího pohledu na průběh využití dynamických a agogických aspektů provedení se zdá, že k největšímu sepětí interpretace a kompozice došlo v první větě, kde v expozici i v provedení výborně vycházely především prezentace vedlejšího tématu. Jeho nosnou melodii pianista umně zdůrazňoval při dynamickém potlačení hlasů ostatních. Oproti větě první vyšla druhá část úhozově civilněji. Lze to pochopit ze dvou důvodů: první argument tkví v tom, že druhá věta je především kompozičním mostem mezi krajními větami, a tím, že je jen spojovacím článkem, nevyžaduje hlubší úhozovou kresbu. Druhý důvod jejího podání lze vidět ve faktu, že mladí interpreti obecně plédují ve volných větách pro jejich civilní provedení. Poněkud odosobněnou interpretaci lze akceptovat, navíc ani Steinway nestál v cestě.

Za poutavou interpretaci závažných skladeb si Matouš Zukal vysloužil ovace publika. Přidával jednu ze stylizací jihoamerických tanců z rodu tanga od Daria Milhauda, skladbu s tvrdými disonancemi, které vygenerovaly náznaky bitonality. Potlesk plzeňského publika po doznění této skladby pokračoval s neztenčenou silou.

Klub přátel hudby: Matouš Zukal
12. února 2025, 19:30 hodin
Dům hudby, Plzeň

Program
Maurice Ravel: Vodotrysky
Maurice Ravel: Zrcadla
Leoš Janáček: V mlhách
Ludwig van Beethoven: Klavírní sonáta č. 21 C dur, „Valdštejnská“

Účinkující
Matouš Zukal – klavír