Klavírista Sam Haywood: Recitál si představuju jako večeři o několika chodech

Pro krátký rozhovor nejen o tomto chystaném koncertě jsem Sama Haywooda odchytla krátce po pro něj umělecky velice intenzivním období – právě totiž skončil Solent Music Festival, jehož je zakladatelem a uměleckým ředitelem.

Solent Music Festival je u konce. Jak se vydařil?
Velice pěkně! Děkuji. Celá akce se nese ve znamení touhy všech zúčastněných po co nejlepším výsledku. Každý přináší “svou trošku do mlýna”, aby vznikla opravdu mimořádná a zapamatování hodná akce a zdá se, že se to zatím daří. Tento rok došlo ke kolizi, když se první den festivalu křížil s pohřbem královny Alžběty. Objevily se nesouhlasné hlasy, které viděly jako správné začátek festivalu posunout, ale nakonec se ukázalo, že zachovat původní termín plánovaného večerního koncertu bylo správné rozhodnutí. Cítili jsme, že hudba se svou mocí přivést lidi k sobě, svou silou utěšit a pozvednout, byla přesně tím, co lidé potřebovali po všech těch dnech truchlení a zármutku.

K jedné změně v průběhu festivalu však stejně došlo, a to z řad účinkujících. Četla jsem správně, že jste nakonec zaskakoval vy sám?
Ano. The Queen’s Six, pěvci zaměstnaní a žijící na hradě Windsoru, nám museli odříct koncert kvůli svým závazkům ke království. Po neúspěšném pokusu o nalezení jiné vokální skupiny jsem svolil k recitálovému představení, avšak společně se svým milým hostem, jednou z nejúspěšnějších britských klarinetistek, Katherine Spencerovou. Znám ji a hrajeme spolu již od let studií na Royal Academy of Music. Byl jsem moc potěšen, že dva z autorů skladeb, které na tomto koncertu zazněly, byli přítomni v sále. Jedním z nich byla moje žena Sophia Pagoni – pomocí tak málo not ve své skladbě Morning Dew ( Ranní rosa) je schopna toho tolik říct (skutečné umění!) – a tím druhým byla moje kamarádka, rovněž skladatelka, Jelena Poulíčková. V poslední době její díla provádím poměrně dost, zdá se, že se jí dobře daří zaujmout publikum.

Na programu byla rovněž jedna vaše kompozice. Jak byste se charakterizoval jako skladatel? Jakou roli ve vašem životě hraje skladba?
Ano, skládám, ale skladatelem bych se nejspíše nenazval. Moje oblíbené sebezařazení je zkrátka “hudebník”. V tuto chvíli je komponování řekněme “na druhé koleji”. V poslední době však vcelku hojně aranžuji a upravuji, což je dobrý způsob, jak se podívat na dílo zevnitř a dozvědět se něco o kompozičních technikách. Když hraju nějaký komorní kus, občas se přistihnu, že přemýšlím, zda by “fungoval” i pro sólové piano (takové myšlenky si ale nechávám pro sebe!). Nedávno jsem zaranžoval poslední větu Poulencova Tria pro hoboj, fagot a piano – hrozně zábavné hraní – a také jednu slavnou peruánskou píseň pro recitál, co jsem nedávno odehrál v Limě.

To zní jako velmi hluboký a zároveň zábavný přístup k interpretaci! Ale kromě oné peruánské písně jsem nezaznamenala, že byste zařazoval aranže do svých recitálů, což je podle mě škoda, protože by to obecenstvo myslím mohlo zajímat…
Jsem rád, že se vám nápad líbí. Přemýšlel jsem o programu “Trio transkripcí” (Poulenc, Schumann a Pleyel).

Co třeba malou ochutnávku jako přídavek na koncertě v Praze, který nás čeká? (smích) I tak jste tedy vybral velice pestrý repertoár skladeb od Bacha po současné autory. Jaký je za tím záměr?
Recitál si představuju jako večeři o několika chodech. Ty se musí různit – musí nám být nabídnuto něco vydatného, něco naopak lehčího, něco, co známe, i něco neznámého, co nás překvapí. Osobně bych nechtěl slyšet například celý cyklus beethovenských sonát, přestože si jich hodně cením. Zároveň si myslím, že publikum může přijmout hudební kus různě v závislosti na tom, jaká skladba zní před ním a po něm. Proto svůj program rád člením do dvojic – jedna neznámá skladba, jedna slavná. Užívám si rovněž hraní autorů pocházejících ze země, kde zrovna vystupuji. Proto, stejně jako minule, i tentokrát zahraju některá díla Kaprálové a Poulíčkové, obě mají originální a specifický styl, který velice obdivuji.

Vítězslava Kaprálová se u nás někdy hraje, Jelena Poulíčková však, navzdory své národnosti, prakticky vůbec. Jak byste popsal její hudbu?
Miluju hlavně obrovskou vášeň, co je přítomna v Jelenině hudbě. Má dar stvořit nádhernou melodii a jí příznačná práce s rytmem má za následek energičnost a skvělý tah skladeb. Stejně jako ona sama i její hudba je originální – ale velmi přirozeně, aniž by se o to vědomě snažila.

Na programu budou také některé velice slavné skladby, zejména Beethovenova Měsíční sonáta. Jakou cestou se ubírá vaše interpretace v případě takto známých kusů a co vás motivuje k tomu zařadit je na repertoár?
Myslím si, že ony skladby jsou tak známé z dobrého důvodu a lidé je stále velice rádi slyší. Jsou velmi mnohovrstevnaté jak pro hráče, tak pro posluchače a každá z těchto vrstev se odkryje až časem.

Ano, zároveň si ale myslím, že hudebník by měl být schopen přinést něco nového při interpretaci slavných kompozic, jinak se ty hlubší, neznámé vrstvy na “světlo světa” nedostanou…
Souhlasím, ale pokud “něco nového” je vědomým cílem hudebníka, obávám se, že výsledek může znít neautenticky a uměle. Věřím, že umělec nevyhnutelně přinese vždy “něco nového”, protože každý jsme jiný. Všichni se vyvíjíme jednak jako lidé a také ve svém přístupu k životu – stejně tak se vyvíjí přistup ke každému velkému dílu.

Do svého pražského recitálu jste zahrnul rovněž Chopina – stejně jako minulý rok. Jak byste popsal svůj vztah k němu? Vím, že jste jeho dílo nahrával na jeho vlastní klavír a že na vašich recitálech často zaznívá…
Chopina jsem vždycky miloval a vyrůstal jsem s nahrávkami Artura Rubinsteina, které stále považuji za o třídu lepší než kterékoli jiné. Jeho silný smysl pro tep skladby mu umožňuje hrát s lehkostí a zároveň nikdy překročit práh sentimentality. A přestože má zajisté dobré porozumění o struktuře hudby, ve výsledku vždy zní svěže a spontánně. Skvělý příklad svobody skrz omezení se.

Co se týče samotného Chopina, je pro mě obtížné přesně formulovat, proč pro mě tolik znamená – snad podobně jako se slovy těžko popisuje, proč někoho milujeme. Někdo by řekl, že v jeho hudbě je jednou síla, jednou něha, jednou smutek, jednou radost… Ale každý takový pokus se nakonec zdá být vlastně neadekvátní a zkratkovitý. Možná proto s námi tak silně rezonuje, že je nějakým způsobem schopen zachytit a vyvolat tolik složitých a třeba protichůdných emocí, které my lidé pociťujeme.
Děkuji za rozhovor a těším se na emocemi nabitý koncert, 21. října v Sukově síni!