Klavírista Víkingur Ólafsson poprvé vystoupí s Českou filharmonií

Osmatřicetiletý Víkingur Ólafsson je v současnosti jedním z nejžádanějších klavíristů světa. Účinkuje s nejvýznamnějšími světovými orchestry a je rezidenčním umělcem v nejslavnějších koncertních sálech a na věhlasných festivalech. Spolupracuje s významnými současnými skladateli, kritika oceňuje jeho nadstandardní technické dovednosti a virtuozitu, ale hlavně vyzdvihuje jeho inovativní uchopení interpretovaných děl. Díky tomu získal přízvisko „islandský Glenn Gould“: stejně jako Gould se Ólafsson umí podívat na hojně hrané dílo novýma očima, najít jeho skryté kvality a dojít tak ke zcela jinému, avšak přirozenému a citlivému pojetí. K České filharmonii se po dubnových koncertech brzy vrátí. V říjnu ji s Klavírním koncertem a moll Roberta Schumanna doprovodí na turné po evropských metropolích u příležitosti českého předsednictví v Radě Evropské unie.

Britský skladatel a pedagog Julian Anderson patří mezi nejuznávanější a nejvlivnější tvůrce své generace. Inspiraci pro Pražská panoramata, symfonii č. 2, dostal v roce 2005 při návštěvě fotografické výstavy v jedné londýnské galerii. Mezi exponáty byla kniha černobílých fotografií Josefa Sudka Praha panoramatická z roku 1959, která skladatele okouzlila. Praha a její scenérie ho natolik uchvátily, že si je začal představovat v hudbě: „Má to rozmach a trajektorii, jako když posloucháte symfonii,“ zamýšlí se Julian Anderson. „Tehdy jsem si uvědomil, že kdybych někdy napsal hudbu inspirovanou Prahou panoramatickou, muselo by to být podstatné dílo. Velkolepost samotných fotografií téměř napovídala orchestrální zvuky a textury.“

Pro jinou práci Anderson úvahy o Sudkovi na čas odložil. Když však přišel Semjon Byčkov s objednávkou nového symfonického díla, které kvůli pandemii premiéroval s Mnichovskou filharmonií a po České filharmonii ho provede i s BBC Symphony Orchestra a Cleveland Orchestra, téma se probudilo v plné síle. Znalostí české hudby byl na britské poměry vybaven nadstandardně: díky svým rodičům od dětství vyposlechl vše podstatné od Smetany, Dvořáka, Janáčka, později mu učaroval Martinů a nyní má velice dobře zmapovanou i soudobou českou tvorbu. Při psaní nové symfonie ho nečekaně inspiroval i pořad na YouTube Honest Guide Janka Rubeše a Honzy Mikulky, díky němuž se do skladby dostal i nápěv písničky Travička zelená. Dalším významným inspiračním zdrojem byl chorál Svatý Václave, který zná Anderson od dětství a který v Pražských panoramatech také cituje.

Poslední skladbou dubnových koncertů České filharmonie bude Svěcení jara Igora Stravinského z roku 1913. „Jen málokdy se stane, že někdo vytvoří dílo, které úplně změní hudební svět a naše vnímá­ní toho, čím hudba je a čím může být. Stalo se to v devatenáctém století s Eroicou a Tristanem a pak až se Stravinského Svěcením jara a Beri­ovou Sinfonií,“ říká Semjon Byčkov. „Svěcení jara je pro mě skladbou, která změnila svět hudby svým radikálním zvu­kovým pojetím, tematickou prací i revolučním zacházením s nástroji symfonického orchestru. Každé jeho nastudování a provedení je pro mě mimořádným zážitkem,“ vyznává se šéfdirigent prvního českého orchestru.

Česká filharmonie dosud provedla Stravinského Svěcení jara na třiašedesáti koncertech, poprvé pod taktovkou Václava Talicha v roce 1926. Za nebývale velkým počtem uvedení stojí Karel Ančerl, který Svěcení jara dirigoval celkem čtyřiatřicetkrát, a to především na velkých turné v evropských zemích – v roce 1962 v Rakousku a Itálii včetně milánského Teatro alla Scala, kam se první český orchestr znovu vrátí až na jaře příštího roku, v roce 1963 v Německu a v roce 1964 ve Francii.