Klavírní orgie aneb proč máme tak rádi klavírní recitály

Ostrovy radosti Miroslava Sekery a na návštěvě u Bacha s Angelou Hewitt.
Miroslav Sekera, Firkušného festival 2018 (foto Zdeněk Chrapek)

Na klavírním recitálu, tedy souboji jediného člověka s velkým nástrojem a prostorem, je něco mimořádně atraktivního. Kouzlo nevyprchalo ani po dvou stech letech, kdy tento typ veřejné prezentace začal razit Franz Liszt. Od té doby návštěvník pokaždé očekává zvláštní typ zážitku, něco, co člověka na několik desítek minut přenese do jiného časoprostoru a co jej promění. Ne vždy se tak stane – pianista nemusí mít svůj den, sejde se nesoustředěné publikum, zazvoní mobil nebo prostě nezarezonuje vše dohromady.

Letošní Festival Rudolfa Firkušného byl bohatý na zážitky když ne rovnou transcendentální, tak určitě takové, které se otisknou hluboko do paměti. Jedním z nich byl recitál Miroslava Sekery. Jako jediný český zástupce přehlídky, které se daří přivážet etablované hvězdy, měl na bedrech nejen obtížné břemeno debutu, ale také vědomí opravdu tvrdé konkurence.

Příležitost využil tak, aby předvedl co nejširší záběr svého repertoáru – jinými a dobře míněnými slovy “pelmel”. Podobně jako Vladimir Horowitz na svém legendárním moskevském recitálu, zvolil na úvod několik Scarlattiho sonát. Krystalická hudba neodpustí jediné zaváhání a Sekera ji provedl s energií a bravurou. Stylově, vkusně. Jeho Beethoven (Sonáta Es dur op. 81a „Les adieux“) byl náležitě emotivní a bouřlivý. Klidně toho bouření mohlo být i víc – je-li tomuto koncertu vůbec co vytknout, pak (subjektivní) pocit, že se hraje „na jistotu“ – všechny akordy a skoky byly dobře připravené, žádné forte nezaznělo drsně, pianista zkrátka ani na okamžik nepustil emoce ze řetězu. Rádi bychom mu nějaký ten překlep odpustili, nebylo však co…

Miroslav Sekera, Firkušného festival 2018 (foto Zdeněk Chrapek)

Dokázal, že umí impresionistickou tónomalbu v Debussyho hýřivém Ostrovu radosti i nonšalantně podaném Svitu luny; že má smysl pro beethovenské proporce, že vládně prstovou technikou na Scarlattiho šestnáctinky, že v sobě má srdečnost a muzikálnost pro Smetanovu tvorbu… nejvíc mě však Miroslav Sekera oslovil cyklem miniatur Roberta Schumanna. Dětské scény op. 15 jsou kompozicí pro dospělého, který nezapomněl na své dětství. Tady se ukázala čistota, muzikantství, vkus a něha, promyšlené vedení hlasů i přímost ve vyjádření emocí: toto byl ostrov nerafinované radosti.

Angela Hewitt (zdroj FOK)

Firkušného festival není jediným pořadatelem, který do Prahy vozí výjimečné osobnosti klaviatury. Angela Hewitt vystoupila v rámci zavedené řady FOK. Tato kanadská dáma je odbornicí na Bacha na slovo vzatou. Její vztah k tomuto autorovi je dlouholetý, potvrzený mnoha úžasnými nahrávkami. Pražskému publiku se představila večerem složeným ze čtyř (z celkových šesti) Bachových Partit. Její chůze a držení těla hodné královny (ostatně je neuvěřitelně podobná britské panovnici Elizabeth) dávalo dokonalý rámec hudbě, pro niž je označení dokonalá jediné adekvátní. Hewittová hrála zpaměti a bylo vidět, jak podrobně zná každou malou frázi, jak má promyšlený každý trylek, jak je s touto hudbou sžitá. Její Bach zněl tak, jak by na moderní klavír asi měl ideálně znít: samotným úhozem, bez pomoci pedálu, je schopna docílit odlišných barevných rejstříků. Každé notě dává její čas, každý motivek je doslovený, vypracovaný… Vše dokonale pod kontrolou a zahráno s radostnou lehkostí. I když Partity nejsou skladbami určenými pro koncertní pódium, Hewittová z nich učinila soubor skvostů, při nichž se posluchač neztrácel, ani se necítil povinen mudrovat nad věčností, připadal si jako na přátelské návštěvě u Bachů. Korunu svému vystoupení nasadila Angela Hewitt druhým přídavkem: tématu z Goldbergových variací dala krásu, za níž jsou léta přemýšlení, ale tak, jako by tato věčná skladba vznikla teprve předevčírem.

Pro klavírní recitály je v Praze Rudolfinum jediným možným – ne však ideálním – místem: i když je dobře vidět a slyšet všude, v parteru se tóny často slévají. Jedna věc by však celému zážitku velmi pomohla a nechápu, že na ni ještě žádný z pořadatelů nepřišel: proč není možné v auditoriu zhasnout a nasvítit protagonistu? Být to v divadle (a vystoupení hudebníka má co dělat s divadelním typem prezentace), nikoho by nenapadlo, že má být nejvíc vidět varhanní empora. Místo abychom viděli do tváře pianistovi (ta zůstává v polostínu), můžeme očima bloumat po detailech oblečení, obličejů, pohybů a mimiky posluchačů nad pódiem. Ruší to.

 

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na