Pokud měla první polovina koncertu něco společného, byla to tónina c moll. Jako první zazněla v podání polského pianisty Bachova Partita č. 2 a bylo poznat, že Bach je autor, který mu sluší. Úvod celé skladby, ve kterém si mnoho interpretů dovolí drobné rubato, zahrál Rafał Blechacz rytmicky skoro pravidelně. I když tak přišel o efekt, díky kterému úvod trochu působí, jako by k publiku mluvil vypravěč, na působivosti začátku to nikterak neubralo.
Následujících zhruba dvacet minut se pak neslo v duchu mistrné práce s vícehlasem. Pianista dokázal každému hlasu dodat originální barvu, takže pokud posluchač chtěl, mohl jeho linii poměrně snadno sledovat. Velmi výrazně se zde projevila Blechaczova láska k varhanní hudbě. Chvílemi mohl mít posluchač pocit, že opravdu poslouchá varhany, na kterých hráč přepíná rejstříky. Tu zazněly píšťaly retné, tu zase jazýčkové. Pokud měl celý koncert být modlitbou za oběti utrpení na Ukrajině, promluvil tady Blechacz k bohu sice s bázní, zároveň ale s velkou dávkou naléhavosti.
Beethovenovu klavírní sonátu začal Blechacz sice s velice naostřeným frázováním, to však vykompenzoval menším důrazem na začátek tónů, čímž onu ostrost vykompenzoval. Krásným zážitkem pak byla lyrická druhá věta. Bylo slyšet, že je to charakter, ve kterém se pianista cítí dobře. Někomu by možná mohl připadat jeho měkký tón málo „Beethovenský“, avšak podle mého to byl právě on, který dodal pomalé větě určitý duchovní přesah.
Třetí věta pak spolehlivě vrátila obecenstvo z duchovních sfér zpátky na zem, a to si tak mohlo vychutnat virtuózně zahrané běhy a krásná pravidelná tremola. Není divu, že i po této sonátě následoval bouřlivý aplaus.
Beethovenových 32 variací pak Blechacz pojal spíše jako oddechovou skladbu, ve které nešlo tolik o obsahovou, jako spíše o technickou stránku. V jiném kontextu by to samozřejmě byla škoda, ovšem po dvou předcházejících náročných skladbách a vzhledem k následujícímu programu bylo dobře, že nabídl posluchačům kus, který nebyl tak velkou intelektuální výzvou.
Franckovo Preludium, fuga a variace opět nabídlo čas pro kontemplaci. Člověk jako by se ocitl v chrámu Páně, avšak na rozdíl od Bacha, u kterého měl pocit, že je svědkem celé mše, tady byl v kostele sám s Bohem, nerušen hlukem okolního světa.
V poslední skladbě programu, Chopinově Sonátě h moll pak Blechacz dokázal, že je právem zařazován k nejlepším žijícím interpretům díla tohoto skladatele. Zvláště druhé dvě věty měly v sobě kvality, které učinily závěr koncertu nezapomenutelným.
Blechaczův koncert nebyl jen modlitbou za oběti války. Byl to i jasný vzkaz agresorovi, že když se národ semkne, sebevětší materiální převaha mu nezajistí snadné vítězství. Jak je tomu ale u každého mistrovského vystoupení, i tento drsný vzkaz byl přetvořen krásou.
Rafał Blechacz – klavírní recitál
12. března 2022, 19:30
Dvořákova síň, Rudolfinum
Účinkující:
Rafał Blechacz – klavír
Program:
Johann Sebastian Bach: Partita č. 2 c moll (BWV 826)
Ludwig van Beethoven: Sonáta pro klavír č. 5 c moll (op. 10 Č. 1)
Ludwig van Beethoven: 32 variací c moll (WOO 80)
César Franck: Preludium, fuga a variace (op. 18)
Frédéric Chopin: Sonáta č. 3 h moll (op. 58)
