Zatažené drápky aneb Co se do recenzí nevešlo (1): Milí přátelé… Co když divák o dialog nestojí?

Některé otázky se do publicistiky mezi recenze a rozhovory jednoduše nehodí. Někdy si také chceme jen tak popovídat a ujistit, že se pohybujem ve stále stejném uměleckém světě, ale přes společné zájmy je výjimečně těžké ten čas vyšetřit ve fyzickém časoprostoru. Nikdo nechceme plýtvat drahocenným časem, to je dnes ta nejdražší komodita. Zvykli jsme si na virtuální svět, pojďme si tedy i povídat jinak. Rozbít čas dialogu ne na vteřiny, ale třeba dny. Snad nám to pak půjde snáz. A navíc tak, aby z toho měli užitek i naši čtenáři a diváci, pojďme si rovněž dovolit nesvázat se žánrem, napsat si dopis nebo se potěšit surrealistickou hrou slov, která stejně tak dobře utřídí myšlenky. Jsme tu v kultivovaném prostoru, který ještě nenaplnil všechny možnosti svého využití. Není to aréna, ale klubovna, ve které se můžeme sejít a podebatovat. Otevírám ji tématem nového diváka.

Tenhle virtuální vzkaz jsem si přepravila tak trochu do zálohy, ještě před tím, než se rozhořela současná krize. Najednou leccos zbanálnělo, ale leccos naopak nabývá na ještě větší důležitosti a naléhavosti. Změny a problémy, které jsme mohli spojovat jen s účinky pandemie, budou teď mnohonásobně zesíleny. Šířka, hloubka, intenzita. Pandemie byla ještě docela slabým katalyzátorem proti tomu, co se děje teď. Žádný návrat k nějaké kouzelné době „před“ nenastane. Čím dřív si to každý uvědomí, tím snáz se nám podaří změnit a přizpůsobit. Mottem nového normálu musí být pochopení pro potřeby druhých a laskavost.

Poslední dva roky světové hrozby rychle mutujícího viru ovlivnily každého člověka v našem civilizačním okruhu. Umělce i jeho diváka. Málokdo už snad sní o tom, že se všechno vrátí do „normálu“, jaký byl „předtím“, protože se toho stalo mnohem víc než jen putování neviditelného nepřítele přes hranice států. Změnily se nejen podmínky, ale především lidé. Chceme jinak žít, jinak tvořit, jinak umění přijímat a jinak na něm ne/participovat, protože jsem se vyzkoušeli, že to jde – byť přinuceni okolnostmi. Mnoho lidí se odmítá znovu začlenit do obíhání kolečka v kleci a mnoho životů se otřáslo v základech.

Snad každý tvůrce se musel během těch dvou let zamyslet i nad tím, co se děje s jeho divákem, ať už je typem člověka, který raději burcuje a uměním by rád rozpoutal revoluční změny, nebo který chce vzdělávat, kultivovat a vychovávat, anebo přinášet potěšení a radost. Nemám v ruce žádný sociologický výzkum, a ani nevím, jestli nějaký vzniká – možná ano, ale musel by se koordinovat na mezinárodní úrovni napříč státy, snad i kontinenty… Mám jen svou intuici, mám svou nejistotu, mám své obavy, ale také svou důvěru: v tvůrce, který si váží svého diváka. Shodneme se?

Milý tvůrce, ano, právě ty: vzpomínáš si, kdy sis tuhle otázku položil poprvé, a kdy naposledy ses k ní vrátil? Jaký bude můj nový divák? Nejvíc prostoru na úvahy o budoucnosti bylo v čase tvrdých lockdownů a zasněžených ulic, kdy násilné zabrzdění systému člověka donutilo k nečinnosti, i když nechtěl. Věřím, že tehdy mnoho tvůrců zkoušelo předpovědět trochu vývoj. Nemám záměr prvoplánově mluvit k nikomu konkrétnímu, ačkoli jakousi inspiraci mám (a pokud má někdo pocit, že oslovuji chvílemi právě jeho, patrně to bude pravda). Tahle adresnost je ale vlastně malý literární rodinný in-joke, jímž mávám zpět o čtyřiašedesát let jednomu laskavému spisovateli, jehož synek mu poradil, jak příhodně oslovit své čtenářstvo. Skutečným oslovením, které se dnes už příliš nenosí. Minulost a budoucnost. Stoupáme na ramena svých předků. Milý čtenáři, víš, kdo je to greenhorn? Milý tvůrce, víš, kdo je tvůj divák?

Milý čtenáři…
Milý příteli, milí přátelé…
Milý tvůrce velkého současného divadla,

jestli jsi zapomněl, nevadí. Pár poznámek z té lockdownové lenošivé doby mám i já a myslím, že příliš nezestárly a že neplatí snad jen pro jednu scénu a její publikum, ale pro všechny, pro nás všechny. Jsou to taková slovíčka, jaká si s sebou člověk bere na let k Alfa Centauri… aby mu úzko na duši nebylo, když objevuje své nové cesty, a říká si je pro sebe v horečce a v nejistotě, protože doufá, že se z nich jednou zrodí něco hezkého.

Lidé se budou chtít bavit

Zapomenout

Rozptýlit

Snít

Zatajit dech

Ztratit se v sobě

Sen

Iluze

Nostalgie

Vůně

Okouzlení

Úžas

Bezpečný prostor

Nezapomeň na ta slovíčka, až budeš myslet na svého nového diváka. Jaký asi je? Protože budoucnost už se stala současností a my před ní stojíme.

Hladový vs. vyčerpaný divák

Zrodil se nový divák, ano, ale mnohdy jiný, než jakého jsme si představovali před rokem, před dvěma lety. Trochu té taxonomické lyriky:

Na jedné straně stojí divák hladový. Divák dychtící. Divák, kterému je už všechno jedno a nechce než být mezi lidmi a pokrýt všechny deficity. Jak snadné bude pro něj tvořit – ve svém hladu spořádá cokoli a bude tě ochotně následovat do existenciálních temnot současného světa, možná i hrdý na to, že se ocitá u jeho proměny, a i když ti někdy vůbec nerozumí, souhlasí s tebou, jaksi z principu. Nechá se znejistit, půjde za tebou třeba i na jeviště, je mu lhostejné, co se s ním bude dít a jak moc se ztrapní, máš jeho důvěru, bez kompromisů.

Je tu ještě jeho poddruh, divák ještě v polospánku, který je také hladový, ale neví o tom, protože si zvykl na izolaci jako druhou přirozenost. Má touhy, o nichž netuší. Probudí ho budíček a aktivita. Také s ním se bude dobře pracovat, až pochopí, že ten neklid, který v sobě cítí, je způsobený hladem po všem novém a živém. Vytáhneš ho z pohodlné virtuální reality a bude nadšený. Vrhne se do společného dialogu, i když si za sebou potáhne tu zkušenost odtržení a odstřižení, a bude hodně náročný, protože se vytrhl z pohodlného a barevného světa zábavy na dosah telefonu do reality, která může být někdy i vybledlá.

Je tu ale také divák, který už nikdy nebude jako dřív a který žádný deficit nedohání.

Vyčerpaný divák. Zlomený divák. Vystrašený divák.

Ostražitý divák. Který za dva roky zestárl o deset.

Který je sice inteligentní, ale není už dostatečně silný, aby odolával tlaku společnosti a elit, které velí především jedno: Dělej si starosti, přizpůsob se, líp už bylo. Pandemie, inflace, bezpečnostní hrozba. Boj se, hlavně nevydechnout!

Divák, který obrací každou korunu v ruce a rád by věděl, za co ji vydává… Tím více to bude chtít dnes.