Klíče odnikud. Zuskův mistrovský kus v Českých Budějovicích

Do Českých Budějovic tentokrát zamířil Petr Zuska, který přijal nabídku na vytvoření nového díla pro tamní taneční soubor. Tohoto umělce není třeba obšírněji představovat, neboť během svého patnáctiletého působení v Národním divadle Praha vstoupil do povědomí širší veřejnosti.

Petr Zuska jako choreograf ve svých začátcích pracoval s Pražským komorním baletem, už zde projevil svou muzikalitu, nápady a režijně-dramaturgické schopnosti. Komornější atmosféra menších divadel mu od počátku vyhovovala, těsnější kontakt s divákem dovoloval větší soustředěnost na detail, na osobnosti tanečníků souboru. V Národním divadle byl pak Zuska v roce 2002 postaven před velkou výzvu, kterou v roli uměleckého šéfa zužitkoval a soubor vyprofiloval k obrazu svému. V červnu 2017 se Zuska s Národním divadlem rozloučil Sólem pro nás dva (recenzi z obou premiér Opera Plus přinesla zde).

Premiéra nového kusu v budově budějovického Metropolu ukazuje, že Zuska se vrací po několikaměsíční odmlce na taneční prkna ve skvělé formě. V produkci Klíče odnikud vychází z osobní zkušenosti, ze situace schizofrenní tety, která žila a zemřela zcela osamocena v domě Zuskových prarodičů. Její příběh se stal klíčovým momentem, od něhož Zuska odvinul svou téměř devadesátiminutovou inscenaci.

Silné prožitky jsou prvotním impulsem pro řadu tvůrců, značné osobní zaujetí ovšem skýtá i mnohé překážky. Pro přetlumočení příběhu, významů a symbolů beze slov je třeba nalézt určitý odstup, přesvědčivou argumentaci – dramaturgickou, režijní, taneční, výtvarnou a hudební. A Zuskovi se to vše podařilo.

Tanec o životě a smrti
Když se otevře opona, uprostřed vidíme tanečnici, unavenou ženu v nedbale oblečených bíločerných šatech. Zoufalá vybíhá vpřed, po chvíli zůstává bezvládně sedět na černé židli, je mrtvá… Pomalu se otevírají jedny, druhé, třetí dveře… A nakonec z osmi jasně nasvícených průniků vnikají na scénu tanečníci – čtyři muži a čtyři ženy. Když se dveře pootevřou, na hrací plochu pronikne proud světla.

Taneční kontemplace představují reminiscence opuštěné ženy, která se potýká se svými děsy, trápením a úzkostnými stavy. Její vzpomínky a představy ztělesňuje chor tanečníků, jež oděni v černé, u krku upnuté, úzké kabáty vtrhnou na jeviště jako neodbytné, zlé myšlenky, s nimiž se hrdinka potýká.

Zuska ji pojmenoval Ona, sbor Oni a ponechává na divákovi, jaké pocity a asociace v něm jednotlivé obrazy vyvolají, neboť pochybnosti, smutek, trápení, radost, zoufalství i nadějí zažíváme asi všichni.

Zadní tmavý závěs vyjíždí nahoru, horizont se prosvětluje a před námi vyvstává obraz s jasnějšími barvami. Pro ženu-tanečnici představuje tento prostor únik do vzpomínek, do nichž se stále více hrouží. Na světle zelené trávě stojí hnědý klavír, za ním na okamžik sólistka mizí a za křídlo usedá Ona-pianistka. Hlavní role je zdvojena, ztvárňuje ji tanečnice Julie De Meulemeester a Božena Steinerová, interpretující prvou část klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku, který Leoš Janáček zkomponoval v období, kdy přišel o svou jednadvacetiletou dceru Olgu. Zuska si rovněž pečlivě vybíral skladby, které svým obsahem odpovídají tématu inscenace. Janáčkova partitura střídá vokálně symfonický opus Antonína Dvořáka Requiem. V obou kompozicích zaznívá téma smrti. Téma bolestné, niterné a příznačné pro Klíče odnikud.

Janáčkovy klavírní tóny doprovází nejprve výjev, kdy hrdinka vzpomíná na matku s otcem. Vždyť každý z nás potřebuje kotvu v životě, jinak ho „agresivní dění“ každodennosti semele a rozdrtí. I Zuskova protagonistka ji hledá doma, vybavují se jí prchavé, konejšivé okamžiky, kdy se choulí do náruče svých rodičů. Vzpomíná na šťastné chvíle dětství, ale i do něho se promítají střety s otcem, kterým matka nedokáže zabránit. Do reminiscencí se postupně vkrádají partnerské konflikty, zlověstné postavy bez identity (tanečníci mají v závěru zahaleny hlavy černou, průhlednou látkou) opět zahlcují vyšinutou mysl nemocné, osamělé ženy a ovládnou ji.

Vybroušené detaily
Scénické dění odehrávající se během klavírní hry znamená útěk od tíživé reality a duševních pochodů, před nimiž pro hrdinku není úniku. Tyto světlé chvilky se ovšem postupně zatemňují pochybnostmi, strachem, šílenstvím a Julie De Meulemeester v jeden moment pomalu zvedá ruce pianistky od kláves a vtahuje ji do svých černých myšlenek.

Božena Steinerová se stává nedílnou součástí hlavního dění, vstupuje do něho jako připomínka matky, jako střet s imaginativním „já“, stárnutím i skonem. Petr Zuska citlivě zakomponoval přítomnost, tělesné nastavení a herectví klavíristky do dramatického dění. Ona zosobňuje zklidnění, něhu, porozumění, dotek i smíření s koncem, kdy obě ženy zůstávají na jevišti bez známek života – Julie De Meulemeester leží vpředu a Božena Steinerová sedí na židli ve stejné poloze jako v úvodu tanečnice.