Koho potěší Má vlast? Děti!

Azyl 78 se na téměř dvě hodiny proměnil ve scénické živé tableau na motivy slovanských legend. Šest symfonických básní (Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor, Blaník) jako ucelené dílo z 19. století s hutným vlasteneckým nábojem opěvuje českou krajinu a historické kořeny. Divadelní zpracování sice národnímu pokladu odebralo monumentální hudební rozsah, ale dodalo spektakulární rozměr na širokém spektru uměleckých disciplín a soudobých výrazových prostředků. Prostorové prostupování jednotlivých složek činilo z inscenace mnohopatrovou architekturu vícera stylů, od minimalismu po ornamentální velkolepost čili obrazně řečeno od milých a hravých „drobotin“ po pomyslný pouťový kvíz z českých dějin.

O+

Komorní orchestrální obsazení v úpravě dirigenta Marka Ivanoviće, usazené v kulisách starodávného Vyšehradu, propojilo poslechový zážitek s interakcí s performery a celkově panovala souhra se scénickým děním. Partitury šestnácti hudebníků a choreografie či divadelní výstupy tuctu performerů, většinově výborných tanečníků, vstupovaly s každou kapitolou do dialogů, pokaždé odlišnou od předchozích, a to vizuálně i žánrově. Shodně s autorem se vždy první báseň z páru nořila do dávné minulosti a druhá se tu více či jindy méně dotýkala soudobé reality. Šest kapitol pak sjednocovala nadsázka a humor.

Když byla „manéž“ alias hrací plocha zakryta kruhovou pojízdnou oponou s malovanými výjevy z historie pro technickou přestavbu, vznikaly příležitosti k nápaditým řešením prologů v těsné blízkosti hlediště a meziher, často zapojující publikum. Improvizátoři Šimon Pliska a Andrej Lyga (My kluci, co spolu chodíme) například dokázali diváky aktivizovat k verbalizovanému šplouchání Vltavy, kvakotu žab i fyzickému ztvárnění říčního vlnění. Svým vtipem nasátým entuziasmem navnadili všechny přítomné na vodácký výlet s nezbytnými „lahváči“. Scénická Má vlast spoléhala na diváckou splavnost akcemi vyvolávajícími smích, umně vystavěným dějem pak stála o pozornou účastnickou odezvu. Někdy se však most vypravěčův klenul příliš dlouho, až se tempo i navzdory nosným hudebním pilířům lehce rozvleklo.   

Jednotlivé básně nesly rukopis jednoho ze tří režisérů. První hudební věta Vyšehrad ve Formanově pojetí vysekla poklonu Libuši a heroismu. Výše zmiňovaná Vltava se pro změnu opřela o vášnivě udržovanou tradici vodáctví a báchorky o perlorodkách, vodnících a světluškách. Báseň Šárka o lstivé výhře žen nad mužskými protějšky v režii Janka Jirků vložila tanečníkům do ruky maňásky a posléze na hlavu rozměrné masky (kostýmy a masky navrhla Andrea Sodomková), v Českých luzích a hájích zas díky choreografii Štěpána Pechara dostali prostor pohybově se doslova rozmáchnout.

S oporou ve folklóru se umně rozvíjela poetika láskyplného vztahu přes běžné nesnáze až ke stáří s nádechem příjemně dojemné melancholie. Vynikající tanečníci Ondřej Vinklát a Natalia Metodijeva rozvířili lyrické poselství o životě venkovského člověka bez patetického přídavku. Husitským hnutím inspirovaný Tábor i zde pozdvihl své hlavní téma – chorál Ktož jsú boží bojovníci. V protiváze ke dvěma bílým holubičkám (loutkám na dlouhé tyči) se však objevily rudé prapory, s jejichž koordinovaným mácháním a přeběhy však probleskly asociace spjaté spíše s revolučním dělnickým hnutím. I navzdory tomu přišel silný lidský moment, když ve vysvíceném kruhu zůstali Florian Garcia a Albert Kaše, kteří svým vláčným pohybem nechali vzniknout prchavý dojem v oparu mizející vzpomínky. Závěrečný Blaník připomínající legendu o spících rytířích uvnitř hory, kteří v období největší nouze vyjedou Čechům na pomoc, tvůrci vložili do rukou nejmladší generace. Do výcviku na spásu povolali účastníky doprovodné dílny. Děti v sedlech svých dřevěných ořů vyjely z bezpečí sedaček na scénu, aby spolu se všemi performery přispěly ke grandióznímu finále.

V některých okamžicích se během představení zdálo, jako by tvůrci vyjadřovali náklonnost k populárnímu komiksu Opráski sčeskí historje. Na opus se taktéž dívali různorodou, ale především komickou optikou a těžili z divadelní zkratky, přímých promluv a loutkově-pohybových variací. Inscenace Má vlast tímto přibližuje národní kulturní hodnoty především dětem, a to až bezbřehou výtvarnou a dějovou pestrostí, která funkčně udržuje pozornost právě u nejmladších diváků.

Má vlast
Bedřich Smetana & kol. (Forman, Ivanović, Jirků, Pechar, Sodomková)
Autor hudby: Bedřich Smetana
Hudební úprava, nastudování: Marko Ivanović
Scénář, scénografie, režie: Matěj Forman
Námět, scénář, režie: Janek Jirků
Choreografie, režie: Štěpán Pechar
Kostýmy, masky: Andrea Sodomková
Výtvarná spolupráce, tvorba loutek, technologie a výroba: Petr Pasler, Tereza Komárková, Josef Sodomka, Jitka Barnetová
Účinkující: Lukas D. Blaha, Patrik Čermák, Florian Garcia, Josef Havelka, Jonáš Janků, Albert Kaše, Andrej Lyga, Natalia Metodijeva, Šimon Pliska, Eva Stará, Dora Sulženko Hoštová, Nikol Šneiderová, Nela Štarková, Adriana Štefaňáková, Alžběta Tichá, Ondřej Vinklát, Andrea Vykysalá, Václav Wortner a hudebníci České filharmonie.
Psáno z představení dne 15. 6. 2025 v Azylu78 v Praze.