Komedianti a Sedlák kavalír ve Státní opeře bez verismu

Obě opery jsou základními díly italského verismu, směru vycházejícího z francouzského realismu a naturalismu. Pro hudební verismus jsou typické především realistické, syrové až brutální náměty ze současného života lidí nižších sociálních vrstev, silná dramata v malých poměrech, lidské vášně a city ústící v tragédii. Impulsem pro vznik a rozvoj tohoto směru byla v roce 1890 soutěž nakladatele Edoarda Sonzogna na jednoaktovou operu ze současného života, které se se svým Sedlákem kavalírem zúčastnil také Pietro Mascagni (1863–1945); autory libreta podle stejnojmenné povídky Giovanniho Vergy byli Giovanni Targioni-Tozzetti a Guido Menasci. Opera měla premiéru v květnu 1890 v římském Teatro Costanzi, sklidila nekonečné ovace a rozlétla se do celého světa: Sedlák kavalír v soutěži zvítězil. Ruggero Leoncavallo (1857–1919) byl svědkem jeho triumfu u publika, proto se rozhodl zkomponovat operu také v tomto duchu, údajně podle kriminálního případu, který soudil jeho otec. Libreto si napsal pro svoji operu sám. Premiéru měli Komedianti v roce 1892 a autorovi přinesli obrovský úspěch. Obě opery obsahují právě pro verismus typické prvky, proto se uvádějí společně a chronologicky podle doby svého vzniku. Poprvé tak byly hrány již v roce 1893 v římském Teatro Costanzi. Během dalších let se objevovaly i v kombinacích s jinými tituly, nicméně jejich vzájemné spojení je vzhledem k vnitřní a stylové příbuznosti nejčastější.

Ondřej Havelka v předpremiérovém rozhovoru s dramaturgyní Státní opery Jitkou Slavíkovou podobně jako při jiných příležitostech zdůraznil, že klíčovým je pro něj respekt k autorovi. K těmto dvěma vrcholným veristickým operám však přistoupil jinak. V zásadě je sice nechává plynout podle originálu se zachováním jejich podstaty, děj přesouvá časově do periferní italské vesnice konce 40. let minulého století. Neodolal však přesvědčení, stejně jako řada jeho kolegů, že detailně prokomponovaná operní díla je nutné ještě dotvořit a vylepšit osobním zásahem. A tak inscenuje tyto dvě zcela svébytné jednoaktovky různých autorů jako jedno celovečerní dílo (s děkovačkou všech účinkujících až na konci), dodanými akcemi zasahuje nežádoucím způsobem do jejich struktury.

Že se příběhy obou oper odehrávají v jedné vesnici, není z režijního hlediska nic nového – jejich obsahová podobnost k tomu svádí. Ani jejich nestandardní pořadí – nejdřív Leoncavallo, potom Mascagni – není průkopnické, hrály se tak například už v Novém německém divadle v téže budově. Novinkou však je, že Ondřej Havelka dává obě díla do dějové souvislosti a slučuje postavy Tonia a Alfia; vzniká nový Tonio, jehož jméno je i na seznamu postav Sedláka kavalíra. Režisér vykonstruoval dodatečný příběh: po doznění Komediantů má Tonio propadnout výčitkám svědomí, že svým udavačstvím způsobil tragédii, v Sedláku kavalírovi se potom vypracuje poctivě i nečestně na dobře situovaného přepravce a ožení se s Lolou. Když zabije za kulisami v souboji svého soka Turidda, přiveze jeho tělo na trakaři opět na scénu a sebe v rozporu s originálem zastřelí. Snaha o zviditelnění akcí na začátku a konci Sedláka Kavalíra je nepatřičná – tato opera je dějově i hudebně napsaná noblesněji než Komedianti a nelze z ní dělat stejný krvák rovněž se dvěma mrtvými na jevišti. Havelka inscenuje i úvodní Turiddovu Sicilianu, ačkoliv má být zpívána za oponou – u Mascagniho není přímým vyznáním lásky Lole, ale má pro příběh funkci motta. Nedostatečný respekt režiséra k hudbě výrazně oslabil i úvod Komediantů – součástí Prologu na otevřeném jevišti je vpád vesničanů mezi maringotky a plenění komediantského rekvizitáře.

Podrobnosti smyšleného děje režisér sděluje publiku prostřednictvím černobílých filmů (včetně retrospektivy o minulosti Neddy a Cania). Dotáčky působí místy komicky (například když si Tonio přivlastňuje traktor u maringotek, upocený tahá plné pytle, uplácí jakéhosi policistu, nebo když Lola laškovně mrká na svého milence atd.); jsou promítány na revuálku během jedné mezihry a obou Intermezz. V případě Intermezz se jedná o vysoce působivé hudební plochy – Intermezzo Sinfonico ze Sedláka kavalíra bývá často zařazováno jako samostatné hudební číslo na programy symfonických koncertů. Havelka v nich však vidí především užitkovou hudbu: „…inscenátoři tehdy potřebovali zatáhnout oponu a přestavět kulisy, a tím změnit místo děje. Intermezza přímo vybízejí k tomu, abychom v nich dopověděli to, co v libretu není, co je na pozadí vztahů a motivací…“, konstatuje v rozhovoru. S křehkou éterickou melodií Intermezza Sinfonica se tedy zjeví na plátně nejprve vousatá hlava Tonia, a pak při něžné lyrické hudbě sledujeme jeho profesionální vzestup. Nádherná hudba je tak odsouzena do pozice obyčejného podkresu filmového děje, s nímž vůbec nesouvisí.

Všechny režisérovy dějové dodatky jsou naprosto zbytečné, obě opery jsou samy o sobě dostatečně logické a srozumitelné. A především – nejde v nich o motivace, ale o emoce vyjádřené hudbou v tom kterém okamžiku. Verismus a prudké vášně jsou v nich rozhodující, ne zdůvodnění – v oblasti intenzity výrazu však zůstala režie jen na půli cesty.

Režie Ondřeje Havelky je nejednotná, mísí se v ní několik přístupů. Některé výstupy režíruje civilně (například duet Neddy se Silviem), jiné exaltovaně, sbor většinou stylizuje do nepřirozených unifikovaných póz (synchronní mávání, poskoky či vtyčené paže). Některé klíčové pasáže a jejich charakter by potřebovaly důslednější herecké vypracování – například v erotikou prodchnutém duetu Neddy se Silviem stojí oba protagonisté každý na jiném konci jeviště bez výraznější herecké akce, pasivní Silvio jako by o Neddu vlastně nejevil zájem. Jindy podstata scén zaniká i vlivem dodaných vnějškových akcí – například v jednom z nejslavnějších operních výstupů vůbec, v Caniově drásavém monologu „Vesti la giubba (Oblékni si halenu)“, v tomto spojení hluboké vnitřní bolesti, rezignace i vzdoru sedí představitel Cania u stolečku a civilně se líčí, takže jeho vnitřní hnutí mysli je nepostřehnutelné. Finále Komediantů zaniklo v nezřetelné změti lidí hemžících se na jevišti.

Opticky je Havelkova inscenace přitažlivá, děj se odvíjí na realisticky koncipované a nápaditě řešené scéně Martina Černého s žádoucím charakterem a atmosférou italského jihu. V Komediantech je v pozadí obraz vesnice jaksi zapomenuté v horské pustině, daleko před ní na jevišti jsou už reálné komediantské maringotky s traktorem. Sedlák kavalír se odehrává údajně v téže vesnici (není to však poznat), v jejích ulicích i v Santuzzině světnici, velmi působivá je koncepce scény při procesí s průhledem do nitra chrámu se světlem svící. Vše se mění nenásilně a plynule pomocí točny. Kostýmy Jany Zbořilové odpovídají době a se scénou dobře korespondují, nediferencují však hlavní mužské postavy dostatečně – představitelé Cania a Tonia jsou si dost podobní (jsou obdobného stáří, vzrůstu a mají vousy), takže opticky splývají. Po Intermezzu nejsou vyjma Peppeho využity tradiční kostýmy Commedia dell’arte, což opět stírá potřebný kontrast a ubírá na dramatickém efektu, kdy se divadlo prolíná s reálným životem a vše neodvratně spěje k tragédii.

Dirigent Andrij Jurkevič řídil orchestr sice v patřičných tempech, ale od počátku převážně ve vyšší dynamické hladině od mezzoforte do forte, čímž výrazně snížil plasticitu orchestrálního zvuku. Navíc orchestr, zejména v Komediantech, více ovlivněných Richardem Wagnerem, sólisty natolik kryl, že hlasy nebylo mnohdy slyšet. Přitom orchestr Státní opery hrál po technické stránce výborně, jako ostatně při každé produkci, v tomto hudebním provedení však nebyly kvality jeho členů dostatečně využity.

Pěvci nahrazovali často uvolněný zpěv tlakem na své jinak kvalitní hlasy, čímž jim ubírali na znělosti, nepříjemně často se dostavovaly intonační potíže. Barevný baryton Američana Daniela Scofielda v roli fešáckého (ne tělesně postiženého) Tonia/Alfia byl ve zvuku orchestru slyšitelný jen sporadicky; v Sedláku kavalírovi, kde jsou Alfiovy (u Havelky Tonio) scény více sólové, zněl příjemněji. Pěvecky matně působil ukrajinský pěvec Denys Pivnickij jako Canio, po technické stránce nároky svého partu zvládal nevyrovnaně. Hlas Jany Sibery po několika rolích v dramatičtějším oboru zní zatěžkaně, na její někdejší perlivě zářivé výšky můžeme jen vzpomínat. Csaba Kotlár jako Silvio nepřesvědčil ani pěvecky, ani herecky. Lahodný tenor Petra Nekorance jako Peppeho byl znělý především v nižší poloze. Ester Pavlů jako herecky přesvědčivá Santuzza zaujala sytým mezzosopránem s průraznými výškami, ale srozumitelnost zpívaného textu byla minimální. Lolu ztvárnila Michaela Zajmi, Turiddovu matku Lucii Sylva Čmugrová. Jediný ze všech zúčastněných, kdo naplnil po hudební stránce charakter verismu, byl ve Státní opeře debutující mexický tenorista Alejandro Del Angell v roli Turidda s hlasem příjemně barevným a uvolněně znělým ve střední poloze.

Sbor Státní opery (sbormistr Adolf Melichar) zněl nekompaktně, byl nejednotný v nástupech i provedení svých partů, místy rytmicky a intonačně nedotažený (možná důsledek unifikovaných narežírovaných pohybů).

Komedianti Ruggera Leoncavalla a Sedlák kavalír Pietra Mascagniho ve Státní opeře v Praze se odehrávají v realistickém, nikoliv fiktivním prostředí, a díky scénografii vznikla na pohled velmi pěkná inscenace zdařile vystihující charakter originálního děje. Režie oslabila výpovědní hodnotu obou významných operních děl, hlavním problémem však bylo nastudování a hudební provedení. Po této stránce zůstala Státní opera autorům dlužna příliš mnoho.

Ruggero Leoncavallo: Komedianti / Pietro Mascagni: Sedlák kavalír
Premiéra 15. června 2023
Státní opera

Inscenační tým
Režie: Ondřej Havelka
Výprava: Martin Černý
Kostýmy: Jana Zbořilová
Choreografie: Jana Hanušová
Pohybová spolupráce: Jiří Bilbo Reidinger
Světelný design: Pavel Dautovský
Videoprojekce: Diviš Marek
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturgie: Jitka Slavíková

Obsazení – Komedianti
Nedda: Jana Sibera
Canio: Denys Pivnickij
Tonio: Daniel Scofield
Silvio: Csaba Kotlár
Peppe: Petr Nekoranec
1. vesničan: Tomáš Bartůněk
2. vesničan: Zdeněk Haas

Obsazení – Sedlák Kavalír
Santuzza: Ester Pavlů
Turiddu: Alejandro del Angel
Lola: Michaela Zajmi
Tonio – Alfio: Daniel Scofield
Lucia: Sylva Čmugrová

Sbor Státní opery
Orchestr Státní opery
Balet Opery Národního divadla
Žáci Baletní školy Olgy Kyndlové
Dirigent: Andrij Jurkevič