Komiksová dvojčata v Salcburku: Jonas Kaufmann poprvé jako Turridu a Canio

Aktualizováno

Poznamenejte si, prosím: 16., 19. a 22. ledna a 3. a 6. února 2016. Máte zapsáno? Pokud ano, pak vězte, že v uvedených dnech bude v drážďanské Semperově opeře možné zhlédnout provedení Sedláka kavalíra a Komediantů v téže scénické podobě, v jaké byla k vidění na letošním Velikonočním festivalu v Salcburku. Tuto osobní návštěvu divadla vám s bezmála ročním předstihem doporučuji hned z několika důvodů. Prvním je prostý fakt, že popsat věrohodně slovy vše, co se na jevišti odehrávalo, považuji takřka za nemožné (ačkoli se o to hodlám alespoň pokusit). Ani alternativa v podobě připravovaného DVD záznamu nejspíše přímou zkušenost nenahradí; nechci podceňovat kreativitu televizních profesionálů, ale mám za to, že je režisér a scénograf Philipp Stölzl tentokrát postavil před mimořádně tvrdý oříšek. Nu a dalším důvodem je moje přesvědčení, že se zimní výlet za Mascagniho a Leoncavallovými dvojčaty do blízké saské metropole určitě vyplatí. Protože na tenhle zážitek určitě jen tak nezapomenete…

Ale vraťme se zpět do Salcburku. Právě skončený ročník Osterfestspiele lze charakterizovat slovy „do třetice všeho dobrého“. Třetím rokem je totiž rezidenčním orchestrem renomovaného festivalu Staatskapelle Dresden a jeho uměleckým ředitelem dirigent Christian Thielemann. Ten zahájil svou vládu nad velikonoční hudební přehlídkou v roce 2013 nastudováním Wagnerova Parsifala v režii Michaela Schulze a s Johanem Bothou v titulní roli. Už tenkrát bylo zřejmé, že se po odchodu Berlínských filharmoniků usídlilo v Salcburku těleso věhlasem i kvalitou přinejmenším srovnatelné a že o prvotřídní operní inscenace a reprezentativní koncerty nebude festival ochuzen ani do budoucna. Předešlá slova potvrdila v loňském roce premiéra Straussovy Arabelly v opulentní scénické podobě režisérky Florentine Klepper. Dech bralo už samotné pěvecké obsazení: Renée Fleming, Thomas Hampson, Gabriela Beňačková, Albert Dohmen, Jane Henschel, Daniel Behle… Povinnou oslavu dvoustých narozenin svého někdejšího kapelníka Richarda Wagnera i připomínku stého padesátého jubilea Richarda Strausse, jehož opery se vydávaly do světa povětšinou z Drážďan, měla tedy Staatskapelle za sebou – a v obou případech ve velkém stylu.

Náplň letošního programu měla tvořit k předchozím holdům odkazu německých skladatelských gigantů jistou protiváhu. Tři orchestrální koncerty se soustředily zejména na díla ruských skladatelů Petra Iljiče Čajkovského, Dmitrije Šostakoviče a Sergeje Prokofjeva. Publiku se v nich kromě šéfdirigenta Thielemanna představili také Daniele Gatti, Nikolaj Znaider, Arcadi Volodos nebo dcera zakladatele festivalu Herberta von Karajana Isabel Karajan v roli vypravěčky v Prokofjevově Péťovi a vlkovi. Italskou hudební tvorbu pak zastupovalo dvojí provedení Requiem Giuseppe Verdiho. Jména jeho vokálních sólistů už sama o sobě zaručovala vyprodaný Velký festivalový dům: Liudmyla Monastyrska, Anita Rachvelishvili, Jonas Kaufmann a Ildar Abdrazakov. Středobodem Osterfestspiele je však vždy operní produkce a v ní zazněly poprvé v historii festivalu populární veristické jednoaktovky Sedlák kavalír Pietra Mascagniho a Komedianti Ruggera Leoncavalla. Když bylo před rokem oznámeno, že Maestro Thielemann bude dirigovat inscenaci uznávaného filmaře, divadelníka a audiovizuálního mága Philippa Stölzla a že v ní role Turrida i Cania poprvé ztvární tenorová superstar Jonas Kaufmann, dostala celá událost okamžitě nádech pravé operní senzace. Po návštěvě druhého (a posledního) festivalového představení na velikonoční pondělí 6. dubna musím konstatovat, co jsem naznačil už výše. Totiž že „senzace“ je to pravé slovo, které celou událost charakterizuje téměř dokonale.

Předpokládám, že se jménem Philippa Stölzla (1967) se většina operních milovníků setkala teprve roku 2007, kdy se jedním z nejvýraznějších počinů Salzburger Festspiele stalo jeho spektakulární pojetí Berliozova Benvenuta Celliniho v hudebním nastudování Valerije Gergijeva. (Mimochodem – v roli Pompea zde tenkrát svou mezinárodní pěveckou dráhu zahájil Adam Plachetka.) Rodák z Mnichova měl tehdy za sebou kariéru vyhledávaného scénografa, ale především tvůrce videoklipů pro hvězdy typu Madonny či Micka Jaggera a následně i režiséra celovečerních filmů. Bohatá imaginace, blízký vztah k moderním technologiím i chuť experimentovat se syntézou různých stylů, témat a uměleckých oborů v rámci jednoho projektu přivedla Stölzla i k operní režii. Kromě nepřehlédnutelného salcburského debutu se s dalšími inscenacemi představil i v Basileji, Stuttgartu či Berlíně. V tamní Státní opeře se nedávno dočkalo zvýšené pozornosti jeho ztvárnění Verdiho Trubadúra s Plácidem Domingem a Annou Netrebko v hlavních rolích, které se následně objevilo i na DVD firmy Deutsche Grammophon.

Stölzlovo aktuální uchopení Sedláka kavalíra a Komediantů představuje v programové brožuře Velikonočního festivalu německý dramaturg s českými kořeny Jan Dvořák ve stati s názvem Vyprávět příběh v obrazech. Připomíná v ní, že vznik obou veristických hudebních titulů se překrývá s rozmachem fotografie, nahrávacích technologií a kinematografie, stejně jako nástupem rozmanitých stylů ve výtvarném umění, literatuře i hudbě. Nepřekvapuje, že režiséra a scénografa v jedné osobě fascinují především různá historická propojení obou titulů s filmem. Kromě nejrůznějších adaptací obou oper jako takových je pozoruhodné, že hudba z nich zaznívá často ve filmech z „mafiánského“ prostředí. Proslulé Intermezzo ze Sedláka doprovází Coppolova Kmotra III, zatímco v de Palmových Neúplatných pláče sám Al Capone (ztvárněný Robertem de Niro) v opeře při poslechu árie Vesti la giubba z Komediantů… Při hledání dalších inspiračních zdrojů navíc Philipp Stölzl nalezl jednu z průkopnických prací dalšího uměleckého žánru, a to komiksu. V roce 1926 publikoval německý ilustrátor a karikaturista Otto Nückel působivý obrazový příběh Schicksal (Osud), realizovaný podle postupů, užívaných v němém filmu. Cílem tvůrců salcburské inscenace tedy byla ve finále symbióza opery, filmu a komiksu do jednotného a fungujícího tvaru.

A jaký je výsledek? Fascinující. Stölzl rozdělil obrovité jeviště Grosses Festspielhausu v celé jeho šířce i výšce na šest stejně velkých segmentů neboli šest jevišť identických rozměrů ve dvou patrech. Každý z prostorů lze zakrýt či odkrýt výsuvnou přední stěnou, na každé z těchto stěn se pak může kdykoli rozvinout i projekční plátno, na němž se promítají detailní záběry protagonistů příběhu (snímané v reálném čase během představení).Prostředí, která se v segmentech objevují, je možné propojit (ve spodní části konstrukce tak mohlo v Sedlákovi vzniknout rozlehlé náměstí s kostelem, v Komediantech celý zábavní park), stejně jako je stěhovat z jednoho umístění do jiného a zase zpět. V praxi funguje režisérova koncepce následovně: během předehry se otevírá první ze tří horních prostor a objevuje se v něm zmenšená maketa periferie průmyslového města. Nato se ve vedlejším jevišti odhalí interiér podkrovního bytu, v němž stojí u okna Turridu a zpívá svou serenádu, určenou Lole. Tu následně zahlédneme ve třetím segmentu – stojí u okna, viděného z dálky přes střechy domů a patrně jde o pohled, který se v daný okamžik nabízí Turridovi… Opera se tedy skutečně odehrává ve filmových střizích, nebo chcete-li, v komiksových pásmech. Důležité je, že celý složitý systém funguje téměř zázračně: děj se postupně a na nečekaných místech konstrukce odehrává na náměstí, v kostele, v kanceláři (o níž ještě bude řeč), v interiéru jakéhosi podniku i před ním, na schodišti činžovního domu, a jak už bylo řečeno, i na promítacím plátně. Všechna prostředí jsou laděna důsledně černobíle ve stylizaci od italského filmového neorealismu přes německý expresionismus dvacátých let až ke zmíněnému Nückelovu syrovému komiksu.Ve výrazných a samozřejmě také černobílých kostýmech Ursuly Kudrny pak prožívají svůj příběh ústřední hrdinové. Slabošský Turridu podvádí manželku Santuzzu, a kdykoli to jde, prchá od ní a od asi desetiletého syna k atraktivní Lole. Je s ní i ve chvíli, kdy se všichni sousedé účastní mše na Velikonoční neděli, zatímco zoufalá Santuzza osaměle zpívá svou modlitbu na náměstí před kostelem (a všechny tyto okamžiky mohou diváci sledovat současně). Lolin choť Alfio je dokonalou karikaturou mafiána; když během své vstupní árie vybírá spolu s dvojicí podobně pojatých poskoků s pistolemi v rukou od místního podnikatele výpalné, jedná se o přiznaně komiksové výjevy.Překvapivé je pojetí Mamy Lucie – není to žádná ustaraná Turridova matka, ale pravá „padrona“ celého města, přísná a komisní dáma. Alfio jí v její kanceláři odevzdává „vydělané“ peníze, Santuzza hledá zastání ve svých starostech a opilý Turridu zde krátce před tragickým finále zmateně koncipuje jakousi závěť. Závěr opery vyznívá nesmírně působivě: Alfiem probodený Turridu umírá v kostele, v jehož dveřích se objevuje venkovanka, volající „Zabili kmotra Turrida“. Tatáž postava, zosobněná jinou zpěvačkou, zvolá stejná slova i před kostelem, o jehož zdi se opírá Alfio. Na různých místech předchozího děje pak vidíme zbývající protagonisty, hledící s obavami do budoucnosti. Je mezi nimi v podkrovním bytě i syn Turrida a Santuzzy. Z jeho postoje je zřejmé, že násilná smrt otce pro něj neznamená konec, ale naopak začátek příběhu. Kdo si vybaví první díl filmové ságy Kmotr, jistě ví, co mám na mysli…

Během přestávky mohla přijít leckomu na mysl otázka, co nového může Stölzlovův koncept přinést interpretaci Leoncavallových Komediantů. I s nimi si však tvůrce poradil obdivuhodným způsobem. V první řadě je odlišil od Sedláka kavalíra „barevnou verzí“ – svět kočovných herců se odehrává ve výtvarné stylizaci, blízké francouzskému fauvismu a italskému futurismu první čtvrtiny dvacátého století. Na rozdíl od předchozí opery, v níž se dějiště postupně odtajňovala, preferuje tentokrát režisér souběžně fungující akci ve všech segmentech: jednající postavy plynule přecházejí z prostředí do prostředí a ocitají se tu mezi atrakcemi zábavního parku, jindy v lesíku za ním, v závěru pak v maringotce s šatnou a na komediantské scéně přímo proti divákům.Důležitou součástí jinak realisticky pojatého vyprávění o brutálně potrestané nevěře družky herce Cania přímo před očima diváků jejich představení je jakési brechtovské „vystoupení z role“. Už na začátku se všichni sólisté i sboristé ocitají společně na předscéně, baví se, popíjejí, nechávají se opatrovat maskéry a jen na půl ucha poslouchají Prolog, ozřejmující posluchačům zákonitosti tohoto „divadla na divadle.“ Totéž se znovu opakuje během další sborové scény po příjezdu komediantů – jako by se naznačovalo, že tihle Komedianti se hrají opravdu „jen jako“ a žádná skutečná tragedie tu nehrozí. Po scéně s odhalením Neddiny nevěry však zůstává Canio na jevišti sám. Když i on překročí pomyslnou hranici mezi scénou a předscénou a zpívá svou slavnou árii o žalu skrytém za líčidly veselého klauna, je zcela jasné, že s plánovaným odstupem od reality je konec… Na rozdíl od Sedláka kavalíra pak Komedianti Phillipa Stölzla směřují nikoli ke konečnému odkrytí všech předchozích dějišť, ale naopak k postupnému soustředění pozornosti jen na malé jeviště se zakrváceným Caniem a dvěma zavražděnými milenci.Na vedlejším projekčním plátně se pak objevuje velká nalíčená tvář tragického hrdiny, která šeptá poslední slova dramatu: „La Commedia è finita!“.Ona „velká tvář“ samozřejmě nepatřila nikomu jinému než Jonasi Kaufmannovi. Jeho debut v rolích Turrida a Cania byl netrpělivě očekáván a nutno konstatovat, že populární tenorista se obou úloh zhostil naprosto suverénně. Hlasově vypjaté party mu technicky zjevně nečinily problémy, přičemž se v obřím prostoru Velkého festivalového domu nesl jeho hlas nad orchestrem s obdivuhodnou voluminozní silou. Kaufmann dokázal oba své hrdiny dokonale odlišit pěvecky i herecky: jeho švihácký Turridu je vnitřně opravdu spíše slaboch a je zřejmé, že si s řešením svých problémů nechce či nedokáže poradit. Při pijácké scéně krátce před závěrem opery se zdá, že poprvé hodil za hlavu permanentní přetvářku a je konečně sám sebou. Na tuto krátkou chvíli štěstí však následně osudově doplácí… Scéna jeho finálního monologu v nevlídné kanceláři Mamy Lucie, pro niž jsou všechny jeho prosby už jen nepodstatným nářkem mrtvého muže, se stala skutečným vrcholem provedení Mascagniho jednoaktovky.

V úvodu Komediantů se sice Kaufmann objevuje stále ještě v kostýmu Turrida a bezstarostně se baví s ostatními, ale transformace do Cania jeho charakter zásadně promění. Jeho kočovný herec má v sobě jistou hrdost. Vizáž s neudržovanou bradkou, evokující tak trochu Dona Quijota, však dává tušit, že je to hrdost muže ze dna společnosti, jehož osud se asi sotva kdy změní k lepšímu.Navzdory na odiv stavěnému chlapáctví se pak psychická odolnost tohoto hrdiny dokáže poměrně rychle zhroutit. Velkolepým způsobem ztvárnil Jonas Kaufmann toto náhle zoufalství v árii Vesti la giubba. Okolnosti, za nichž ji zpíval, už byly popsány výše, ale sluší se dodat, že atmosféra v publiku byla v té chvíli naprosto jedinečná. Zdálo se, že diváci hromadně pochopili okamžik, kdy někdo jménem Jonas Kaufmann stojí na předscéně největšího salcburského festivalového sálu a zpívá jednu z nejslavnějších tenorových árií všech dob, jako cosi posvátného… Aplaus, jaký po doznění árie následoval, byl každopádně frenetický a zjevně naprosto upřímný.

Jen superlativy je možné adresovat všem Kaufmannovým pěveckým kolegům.V Sedláku kavalírovi získal tenorista důstojnou partnerku v dramatické sopranistce Liudmyle Monastyrské v roli Santuzzy, s přechodem od karikatury k dramatické postavě se znamenitě vyrovnal populární barytonista mohutné postavy Ambrogio Maestri. Překvapivě svěže zněl stále hlas legendární mezzosopranistky StefanieToczyski (někdejší slavné představitelky Azuceny či Amneris) v roli Lucie, jako Lola na sebe upozornila její oborová kolegyně Annalisa Stroppa – mimo jiné i nevšedním půvabem.V Komediantech vytvořil z role Tonia výjimečně přesvědčivý charakter barytonista Dimitri Platanias, zatímco Maria Agresta zaujala v roli Neddy především svým technicky skvěle vedeným sopránem, schopným přirozeného přechodu od lyrických pasáží k dramatickým. Ve stínu ústřední trojice nezůstali ani barytonista Alessio Arduini v roli Silvia a tenorista Tansel Akzeybek jako Beppe, o obou jistě ještě uslyšíme.Tradičně vynikající byl Sächsischer Staatsopernchor Dresden, posílený navíc o Salzburger Bachchor a Salzburger Festspiele und Theater Kinderchor (sbormistr Jörn Hinnerk Andresen), závěrečná slova chvály pak musejí směřovat k dirigentu Christianu Thielemannovi a jeho Staatskapelle. Obě partitury se v jejich podání doslova rozsvítily ve zřídka slýchaných orchestrálních barvách. Zejména dynamika a napětí, jaké nalezl Thielemann v Sedláku kavalírovi, mě znovu přivedla k názoru, že velká dirigentská osobnost, která by se cílevědomě věnovala provozování oper Pietra Mascagniho, by mohla v jeho odkazu nalézt ještě nejeden pravý hudební skvost.

Sám Christian Thielemann však oním mascagniovským objevitelem patrně nebude; na počátku příštího roku už se k veristickým operám v Drážďanech znovu nevrátí a taktovku tentokrát přenechá Stefanu Ranzanimu. Kompletně jiné má být i obsazení: v Sedláku kavalírovi jsou hlášení Sonia Ganassi (Santuzza), Teodor Ilincăi (Turridu), Sergey Murzaev (Alfio), Tichina Vaughn (Lucia) a Christina Bock (Lola), v Komediantech pak Vladimir Galouzine (Canio), Véronica Cangemi (Nedda), Sergey Murzaev (Tonio), Aaron Pegram (Beppe) a Christoph Pohl (Silvio). Nápaditá produkce Philippa Stölzla ovšem zůstane beze změn, a jak prokázalo už přenesení loňské festivalové Arabelly ze Salcburku do Dráždan, stěhování do o něco intimnějšího prostředí inscenaci rozhodně neuškodilo (spíše naopak).

Ne začátku tohoto článku jsem uvedl několik důležitých dat a dvěma dalšími by se slušelo i skončit. Mezi 12. a 28. březnem 2016 se odehraje další ročník Velikonočního festivalu v Salcburku. Operou, kterou pro něj nastuduje opět Christian Thielemann, má být Verdiho Otello v režii Vincenta Boussarda. Nezbývá než přát Johanu Bothovi (Otello), Dorothee Röschmann (Desdemona) a Dmitri Hvorostovskému (Jago), aby podobné ovace, jakých se letos dostalo týmu Cavalleria rusticana & Pagliacci, zažili o příštích Velikonocích i oni.

Hodnocení autora recenze: 90 %

Osterfestspiele Salzburg 2015

Pietro Mascagni:
Cavalleria rusticana
Ruggero Leoncavallo:
Pagliacci
Hudební nastudování a dirigent: Christian Thielemann
Režie a scéna: Philipp Stölzl
Kostýmy: Ursula Kudrna
Světla: Heinz Ilsanker
Sbormistr: Jörn Hinnerk Andresen
Dramaturgie: Jan Dvořák
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Salzburger Bachchor
Salzburger Festspiele und Theater Kinderchor
(koprodukce Osterfespiele Salzburg / Semperoper Dresden)
Premiéra 28. března 2015 Großes Festspielhaus Salzburg
(psáno z reprízy 6. 4. 2015)

Cavalleria rusticana
Santuzza – Liudmyla Monastyrska
Turridu – Jonas Kaufmann
Lucia – Stefania Toczyska
Alfio – Ambrogio Maestri
Lola – Annalisa Stroppa

Pagliacci
Nedda – Maria Agresta
Canio – Jonas Kaufmann
Tonio – Dimitri Platanias
Beppe – Tansel Akzeybek
Silvio – Alessio Arduini

www.osterfestspiele-salzburg.at

Foto Staatskapelle Dresden, Andreas J. Hirsch