Čtenáři Opery Plus blogují
Když v roce 2008 Národní divadlo odpremiérovalo komorní operu-proces o Miladě Horákové Zítra se bude…, stala se z toho diskutovaná divadelní událost. Důvodů bylo patrně víc – hudební představení v komorním prostoru divadla Kolowrat, téma pro operu minimálně překvapivé, pozoruhodná hudba soudobého filmového skladatele Aleše Březiny, využití autentických nahrávek dobového rozhlasového vysílání, nevšední jevištní ztvárnění, obsazení dnes už legendární Soni Červené… Dalších důvodů úspěchu byla jistě ještě celá další řada. Není proto divu, že Březina se na svůj úspěch rozhodl navázat další „operou“ podobného typu, jaký mu už jednou přinesl úspěch. Jako předloha tentokrát posloužily události kolem takzvaného číhošťského zázraku a následného umučení kněze Josefa Toufara. Premiéra proběhla opět v divadle Kolowrat, použity byly opět dobové materiály, na jevišti, tak jako v případě Zítra se bude…, září Soňa Červená, které opět zdatně sekunduje kontratenorista Jan Mikušek (tentokát coby oběť, posledně to byla Červená) – a také herec Vladimír Javorský. Dalo by se předpokládat, že úspěch se bude opakovat.
V úterý 23. února jsme navštívili (na Nové scéně, kam byla inscenace přenesena) jednu ze dvou repríz, které Národní divadlo v rámci aktuální sezony nabízí. A rozhodně jsme neodcházeli zklamáni – na Toufarovi se podílel odlišný inscenační tým než v případě Zítra se bude…, takže se nevstupovalo do té samé řeky. A pokud ano, vstoupil do ní tentokrát vyjma skladatele někdo úplně jiný – konkrétně operou nepolíbený režisér Petr Zelenka, scénograf Nikola Tempír, kostýmní výtvarnice Vladimíra Fomínová a v neposlední řadě skvělý dirigent Jiří Štrunc. Představení je ale i přesto jakoby do série, i když nic nekopíruje ani nevykrádá. Důležitá je opět především hustá atmosféra, která je tvořena jedinečnou hudbou i její interpretací (mimo hlavní stars musím zmínit i výborné, občas až nepříjemně čistě zpívající členky Kühnova dětského sboru, které oproti Zítra se bude… dostaly větší prostor), využitím dobových obrazových, zvukových i filmových materiálů. Režie striktně dělí postavy na dobro a zlo, kromě Jana Mikuška (Toufar) všichni za hodinu, což je délka představení, vystřídají několik kostýmů.
Za skvělý nápad považuji promítání agresivního komunistického minifilmu na stěnu, před kterou stojí Soňa Červená alias Gottwald, a film se tak částečně promítá i na ni, což násobí divadelní účinnost protináboženských hlášek a hesel, které se v tu chvíli derou z jejího hrdla. Toufarovo mučení za scénou připomnělo druhé dějství Tosky, těžko říct, zda jde o záměr či náhodu.
Čtyřčlenný „orchestr“ (housle, basklarinet, klávesy, bicí nástroje) diriguje Jiří Štrunc se zjevným zaujetím pro celou věc.
Za zmínku rozhodně stojí i programová brožura k inscenaci, která tentokrát za těch pětašedesát korun určitě stojí. Je v ní nejen kompletní libreto, ale i rozhovory s autory opery, kteří zde zajímavě hovoří o všemožných úskalích, která přípravy Toufara provázela, o svých tvůrčích postupech, a divák má tak možnost nahlédnout do zákulisí.
Komorní opera Toufar je počin, který rozhodně stojí za vidění! Kdo viděl Zítra se bude…, jistě se bude těžko bránit srovnávání (Toufara také bohužel trochu pohřbívá prostor Nové scény, kterému dle mého chybí ta správná divadelní atmosféra)a „nováčci“, kterým nevadí moderna, by se klidně mohli dostat do uměleckého tranzu 🙂
I váš text v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
