Kompoziční portrét k narozeninám Jana Vičara

  1. 1
  2. 2
Kompoziční portrét k autorovým narozeninám. Tak znělo zadání koncertu k 70. narozeninám skladatele a pedagoga Jana Vičara, který proběhl v kapli Božího těla Uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci v pondělí 14. října 2019. Klavír v rozličném komorním hávu rozezněli Marek Keprt, Marie Wiesnerová a Lukáš Michel. Stejně podstatnou roli však měli i další interpreti, kteří nastudovali kompozice Jana Vičara, jenž si slavnostní okamžik nenechal se svou rodinou ujít.
Jan Vičar (zdroj janvicar.cz)

Nepatřím k těm, kteří zažili výuku Jana Vičara na jeho bývalé Alma Mater v Olomouci, kde se výraznou měrou podílel na vybudování katedry muzikologie. Naštěstí jsem pana profesora zažil alespoň pohostinsky, když přijel přednášet na Pedagogickou fakultu Ostravské univerzity. Vždy to byl velký zážitek a poutavé vyprávění plné zajímavých životních zkušeností a reflexí. Jako pravidelný návštěvník koncertů v Moravskoslezském kraji jsem občas slyšel Vičarovu tvorbu, nezapomenutelná byla zejména kreace mezzosopranistky Barbory Poláškové v jeho Žítkovské bohyni. Ovšem průřez skladbami s majoritním zastoupením klavíru z dílny tohoto skladatele se nepoštěstí slyšet každý rok. Zkrátka, 70 let má člověk jenom jednou. I proto jsem si nenechal tento unikátní koncert ujít.

Kaple Božího těla se nejprve oděla do východních barev. Nippon no Shiki alias Japonský rok je skladbou, jež má kořeny v roce 1979. Tehdy Vičar procestoval Japonsko autostopem a do své kompozice, určené sólovému sopránu, decentně preparovanému klavíru a příčné flétně, vtělil své hudební i cestovatelské zážitky. Pětidílný cyklus nabídnul tradiční japonismy à la pentatonika, glissanda, melodické ozdoby. Všechno tak nějak mechanicky, bez inklinace k duchovnímu podtextu japonské kultury. Okouzlení Vičara Japonskem je ryze smyslové a muzikantsky jadrné. Velice náročné vokálně-instrumentální party obdivuhodně ztvárnily sopranistka Terezie Švarcová, flétnistka Jana Jarkovská a klavíristka a cembalistka Marie Wiesnerová. Morgenstern Ensemble, jak se nazývá jejich trio, nastudovalo Vičarovu kompozici s péčí a mimořádnou brilancí.

Z volného cyklu 12 Přeludyí (2000), které podle Vičara chtějí být „výkladovým a mystifikačním slovníčkem“, zazněly čtyři části v podání klavíristy Lukáše Michela. Ostravský pianista soudobou hudbu hraje pravidelně a znamenitě, což před pár lety potvrdil také na svém profilovém albu s klavírní tvorbou Klementa Slavického. Také v Olomouci Michel dokázal posluchače oslovit emocionální intenzitou svého pojetí, barvitostí úhozové palety a velkorysou dynamickou škálou. Jako jediný z klasických muzikantů toho večera také hrál zpaměti, což je dnes spíše vzácností než interpretačním standardem. Hudebně jsou Přeludya zvláštní směsí nápadů na hraně klasického a populárního žánru, což je – jak se později ukáže – skladatelova libůstka a cílená specializace.

Koncert k narozeninám J. Vičara 2019 (foto Petra Kožušníková)

Kompozice s matematickým názvem 3+1 pro těremin, trubku, violoncello a klavír vznikla v létě roku 2016 a její výraz byl nesen v rovině zvukového a strukturního hledačství. Jednalo se patrně o nejprogresivnější dílo, jež během koncertu zaznělo, byť zdaleka ne všechny nástroje dostaly rovnocennou šanci a příležitost. Zejména využití těreminu bylo s ohledem na jeho invenční využívání v neklasických (kupříkladu rockových žánrech) poněkud prvoplánové a nemělo analogii v širokých možnostech uplatnění, jak je známo z díla Oliviera Messiaena, André Joliveta a dalších novátorských autorů. 3+1 ztvárnil soubor Lichtzwang, jehož členy jsou Eva Balcárková (těremin), Jan Přibil (trubka), Jiří Fajkus (violoncello) a Marek Keprt (klavír). Klobouk dolů před tímto kvartetem muzikantů – ačkoli se hudební sémantika Vičarovy skladby místy nevyhnula trivializaci, nikdy nezapře důkladné nároky a požadavky na instrumentální zručnost a hudební inteligenci. Provedení této skladby bylo rovněž znamenité.

V následující kompozici Uspávanky pro housle (2007) našel Jan Vičar pevnou půdu pod nohama v moravském folkloru, konkrétně v jeho odvozeninách z repertoáru folklorní zpěvačky Zdeny Hovorkové. Kontrapozice dvou nepříbuzných tónin a kontrastní hudební bloky zapůsobily jakousi křehkou poezií, jejíž hudební metaforiku zdařile ztvárnil talentovaný houslista Matouš Pěruška za sofistikované a přesné spolupráce pianistky Marie Wiesnerové.

Dámy z tria Morgenstern Ensemble se ještě jednou vrátily v triptychu De astris somniamus pro soprán, flétnu a cembalo (2015, 2018). Skladba částečně vznikla přepracováním původní flétnové sonáty a přikomponováním dalších dvou částí na verše Vergiliova eposu Aeneis a báseň Lubora Kysučana, jež je věnována památce vědce Stephena Hawkinga. Triptych přesvědčil výborně traktovaným sopránovým sólem, tajemnými prostřihy cembala i vzrušenými interjekcemi flétny vynikající Jany Jarkovské. Velmi sugestivní kompozice, která se opravdu podařila a našla opět báječné interpretky.

Koncert k narozeninám J. Vičara 2019 (foto Petra Kožušníková)

Závěr koncertu vyústil do bujaré a nespoutané oslavy improvizace a jazzu. Jak bylo naznačeno v úvodu, Vičarovo koketování s jazzovým a rockovým žánrem se odrazilo také kompozičně v takzvaných Rozpomínkách, které se vztahují ke konkrétní neorenesančně-romantické vile v Olomouci, v níž se skladatel narodil a dlouhá léta tam bydlel. Rozpomínky spatří světlo světa také na CD s názvem Písně starého blázna, které se původně mělo na koncertě pokřtít, ale bohužel se to nestihlo. Posluchači si mohli vychutnat dva „hudební úlety“, jak sám Vičar tato svá populární dílka přezdívá. Na koncertě zazněly jeho Rozpomínky Ž a M v podání jazzového kvinteta ve složení Petr Chadima (tenorsaxofon), Jan Přibil (trubka), Ludovít Kotlár (klavír), Peter Korman (kontrabas) a Kristian Kuruc (bicí).

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na