Koncert Brno Contemporary Orchestra bude mít tlumočníka do znakové řeči

Krátká a zábavná má být znějící socha Pendulum Music z roku 1968 od Steva Reicha. Jsou to čtyři obyčejné mikrofony pověšené nad čtyřmi obyčejnými reproduktory. Když se mikrofony rozhoupou, tak při přeletu nad reproduktorem sami sebe rozezní. Kinetická energie se na kyvadle předává a ztrácí a tak se jednotlivé kmity mění a rozcházejí až začnou všechny mikrofony společně hučet zastavené nad položenými reproduktory, a to je konec. Nic víc a nic míň než akce, která vyvolává reakci.

O skladatelích se většinou píše, že od dětství byli vedeni k hudbě, nejinak tomu je i u Helmuta Oehringa a to i přesto, že oba jeho rodiče jsou neslyšící. Není to paradox, protože je zjevné, že znaková řeč u neslyšících má k hudbě či k jejímu zápisu mnohem blíž, než běžné písmo a text u slyšících. Je mnohem více imaginativní, otevřená a nespoutaná v zažitých představách. Zní mnohem svobodněji. Kompozice Helmuta Oehringa jsou plné expresivity, jsou technicky náročné a veskrze virtuózní, ale nic z toho není slyšet, jsou jakoby tiché, nikoliv však intenzitou, ale absencí zbytečného žvástu. Partitura kompozice Polaroids z roku 1996 je skutečným intermediem, jež je tlumočeno do světa hudebních zvuků a zároveň do metajazyka znakové řeči, kdy obé je stejně nejednoznačné. V roli sopranisty vystoupí Petr Pytlík a v roli vypravěčky Veronika Slámová.

Petr Kofroň, u příležitosti potencionálních stých narozenin Johna Cage, vytvořil Imaginární symfonii, ve které očekává panický poslech ale již nikoliv zvuků, ale hudeb, které nás obklopují. Hudba se proměnila v hluk, jak píše Kundera, ale také se může proměnit v hudbu, jak dokazuje Kofroň.

Slovo „vida“ se v čeština používá jako citoslovce prozření, a tak je můžeme nahradit slovy jako „ejhle“ či „hle“. Zůstaňme však ve Vidě: „Důmyslné lidské výtvory jsou většinou určeny k užitku nebo k obdivu. Často zapomínáme, že pod nimi existuje hlubší podklad, na kterém jsou všechny založeny. Ten se neřídí cíli užitečnosti nebo poutání pozornosti, má svá vlastní pravidla: plynulost toku, vrstevnatost a schopnost sebeorganizace.“ napsal Edgar Mojdl o své kompozici Splavné proudy, která byla napsána přímo do prostoru Vidy pro BCO. A pokračuje: „Skladba Splavné proudy se snaží inspirovat těmito pravidly, plout v hudebním prostoru a vyhnout se užitečnosti a atraktivitě – chce vystihnout plynulost a absenci hierarchie. Když totiž zkoušíme v myšlenkách měnit u různých dějů měřítko časové i velikostní, zjistíme, že všechny proudy jsou v zásadě splavné.“ „Vida, konečně jsem to pochopil, bylo to tak snadné…“, píši já, coby budoucí posluchač, doplňuje Viktor Pantůček, dramaturg BCO a pokračuje: „Ještě před pár měsíci byla předpona „inter“ nejhojněji využívána právě ve spojení s akcí (aktivitou) a poměrně hojně též s disciplínou či nacionalitou. Nyní se však zdá, že vzrušujícím prostorem není interakce, ale inter ve spojení s latinským légére (tedy znát, poznávat, číst, vědět) a přívlastkem umělá (umělá inteligence). Vždycky mě napadalo srovnání se stavebnicí LEGO, i když původ názvu je z dánského LEG GODT (dobře si hrát), se kterou je též možné vytvářet úžasná díla, ale nikdy nepřekročí to, že jsou z nepřeberného množství umělých kostiček, ale možná to chce jenom, aby interakce byla dostatečně imaginativní.”