Koncert číslo 2570
Český spolek pro komorní hudbu je úctyhodná instituce, existující od roku 1894, o dva roky déle než Česká filharmonie. Vznikl za předsednictví mecenáše Josefa Hlávky na podporu koncertní činnosti tehdy začínajícího Českého kvarteta a zpočátku pořádal čtyři koncerty ročně. Do konce umělecké činnosti Českého kvarteta v roce 1933 se uskutečnilo pět set osm koncertů, z toho tři sta sedmnáct připadlo právě tomuto souboru. Dramaturgii dlouho dominoval kvartetní repertoár. V roce 1961 se uskutečnil tisící koncert, v roce 1997 dvoutisící. Koncert Kateřiny Javůrkové, Karla Košárka a Josefa Špačka, kteří hráli druhou lednovou středu sami i společně, nese v análech Českého spolku pro komorní hudbu pořadové číslo dva tisíce pět set sedmdesát.
Jednoznačným vrcholem večera bylo Trio Es dur pro lesní roh, housle a klavír Johannese Brahmse. Skladba romantická, příjemně melodická, zaobleně měkká, v níž jsou housle s hornou chvílemi v dialogu, chvílemi hrají spolu, skladba, v níž klavír polohlasně muzicíruje, skladba, v níž je nastavena pěkná zvuková a barevná rovnováha a v níž opravdu nikdo z trojice nedominoval. Inspirací byla skladateli příroda, ostatně odkazuje tam i lesní roh jako nástroj evokující atmosféru lovu. Krásnou náladu přináší elegická třetí věta, o níž se hovořívá jako o nénii, pohřební písni. Skladba ostatně vznikla v roce 1865, roce úmrtí Brahmsovy matky. Tam, kde Brahms popustil uzdu zatěžkanosti a údernosti (to je zejména případ druhé scherzové věty tria), přiblížila se interpretace způsobu, jakým tento večer byl vykládán Beethoven.
Od něj nejprve zazněla Sonáta F dur pro lesní roh a klavír, kterou napsal pod dojmem z virtuózní hry Jana Václava Sticha-Punta, hudebníka pocházejícího ze Žehušic na Kutnohorsku, proslaveného tehdy už v řadě evropských zemí. I když šlo o úvodní skladbu večera, dalo se od Kateřiny Javůrkové čekat přece jen asi ještě o něco víc interpretační jedinečnosti a tónové vymazlenosti. Totéž vlastně platí i o Beethovenově Sonátě Es dur pro housle a klavír, kterou hrál Josef Špaček před přestávkou. Není co vytknout, ale šlo o běžný výkon. A od obou sólistů bychom čekali – a to v jejich případě náročně pokaždé – ještě o něco víc.
Že se nemusí vždycky všechno stoprocentně dařit, což je více méně pochopitelné, platilo nicméně tentokrát o Karlu Košárkovi. V obou sonátách byl díky výraznému charakteru klavírního partu komorním partnerem určujícím celkové vyznění. Cítil Beethovena v rychlých větách v proměnách výrazu a dynamiky zbytečně kontrastně, úhozově dost tvrdě… a celkově v dynamice odpovídající v horní polovině mnohem větší prostoře, než jakou je intimně působící Sukova síň. A bylo možné zaslechnout i nejistoty, nedokonalosti a překlepy. Podobně vyhroceně, to znamená v některých místech neuspokojivě, zahrál Karel Košárek od Beethovena i své sólové číslo, 32 variací na vlastní téma – sled brilantních, proměnlivých, vynalézavě stylizovaných transformací zajímavé hudební myšlenky.
Podvečerní koncert měl zajímavý program, který se v duchu nejlepších tradic Českého spolku pro komorní hudbu naštěstí neohlížel na současný trend potlačovat údajné elitářství. Aby to však byl program ve výsledku nevšední, mimořádný a výjimečný, muselo by být v přípravě a provedení přítomno ještě víc dokonalosti.
Hodnocení autora recenze: 65 %
Český spolek pro komorní hudbu
Kateřina Javůrková (lesní roh)
Josef Špaček (housle)
Karel Košárek (klavír)
10. ledna 2018 Sukova síň Rudolfinum Praha
program:
Ludwig van Beethoven:
– Sonáta F dur pro lesní roh a klavír op. 17
– 32 variací c moll pro klavír na vlastní téma WoO 80
– Sonáta Es dur pro housle a klavír op. 12 č. 3
Johannes Brahms: Trio Es dur pro lesní roh, housle a klavír op. 40
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]