Exkluzivní hudební těleso je složeno výhradně z členů violoncellové skupiny proslulých Berliner Philharmoniker, bývají nazýváni jednoduše jako „Dvanáctka“. Vznikli jako nezávislá formace v rámci orchestru a jejich vystoupení se mohou konat pouze v době mimo službu u mateřského tělesa. Zajímavostí je, že do smluv s pořadateli museli implementovat zvláštní doložku: pokud by je, byť neočekávaně, Berlínská filharmonie v době konání vystoupení potřebovala někde jinde, orchestrální povinnost má přednost. Tudíž každé uskutečněné vystoupení Dvanáctky se dá považovat za malý zázrak! A toho jsme měli čest být ve slavnostních prostorách Pražského hradu účastni.
Program koncertu byl velmi pestrý a zajímavý, obsahoval skladby od klasických mistrů (Antonín Dvořák, Giuseppe Verdi nebo Claude Debussy), ale také od moderních autorů (Stephan Koncz, Jerry Goldsmith nebo Ástor Piazzolla). Zvláštní pozornost si zaslouží úpravy některých skladeb pro dvanáct violoncell, které provedli sami hráči a výsledkem byly originální a svěží interpretace, které ukázaly nové možnosti tohoto nástroje.
Bruno Delepelaire upravil pro tento soubor Dvořákův Slovanský tanec č. 8, g moll (Furiant), kterým slavnostní večer začínal. David Riniker upravil jednu ze Čtyř písní, op. 82, od stejného skladatele, s názvem Kéž duch můj sám. První část uzavřela originální skladba rakouského violoncellisty a skladatele Stephana Koncze, který je taktéž členem Dvanáctky. Byla to swingová verze Dvořákovy slavné Humoresky, op. 101.
Po prvních třech skladbách došlo k slavnostnímu ceremoniálu. Slova se ujal Jan Simon, intendant Akademie klasické hudby a předseda Rady akademiků, která vítěze každým rokem určuje. Panochovo kvarteto působí již na pět desítek let v nezměněné sestavě Jiří Panocha, Pavel Zejfart, Miroslav Sehnoutka a Jaroslav Kulhan. Cena má podobu skleněné plastiky violoncella a byla vyrobena ve sklárně Moser podle návrhu akademického architekta Jiřího Pelcla. Panochovo kvarteto bylo zvoleno proto, že po celou dobu šíří po nejproslulejších hudebních domech světa pozoruhodné dílo Antonína Dvořáka, a to na téměř všech ze 3000 koncertů, jež za svou kariéru odehráli. Také nahráli dvanáct CD s Dvořákovými skladbami. Cenu oceněným předal filantrop Karel Komárek společně s Robertem Kolářem, ředitelem Akademie klasické hudby.
Druhá polovina hudebního vystoupení navázala meditativní a klidnou Verdiho duchovní skladbou Ave Maria, která je založena na enigmatickém chorálu. Poté jsme se pomyslně přenesli do Francie v úpravách šansonů Sous les ponts de Paris a Fleur de Paris, kde posluchače zaujaly pasáže hrány jakoby flašinetem či pouličními hudebníky, některé části mohly dokonce evokovat návštěvu Moulin Rouge s kankánovými tanečnicemi. Atmosféru zklidnila Debussyho poetická a impresionistická skladba Svit luny, která evokuje procházku noční krajinou osvětlenou měsícem. Debussy zde používá různé harmonické a rytmické prostředky, jako jsou paralelní akordy nebo synkopace, k vytvoření iluze měnícího se světla a stínů, což vystihla i aranž Wilhelma Kaiser-Lindemanna. Luskání prstů bylo zakomponováno do radostné Gershwinovy písně Clap Yo‘ Hands z filmu Funny Face (1957). Skladba Caravan Dukea Ellingtona patří k slavným jazzovým standardům, používá orientální motivy a harmonie. Byla provedena v zajímavé, až lehce ambientní úpravě Wilhelma Kaiser-Lindemanna. Následovaly opět melodie známé z filmů, a to dramatický a sugestivní Základní instinkt, romantická píseň As Time Goes By z filmu Casablanca, přítomné děti nejvíce potěšila skladba z filmu Růžový panter, kterou složil Henry Mancini. Následoval tradiční afroamerický spirituál Nobody Knows the Trouble I’ve Seen, smutná a hluboká píseň z období otroctví. Po temperamentní a taneční skladbě Die 12 in Bossa Nova ukončila program večera majestátní Fuga y misterio od Argentince Ástora Piazzolly v úpravě José Carliho, která kombinuje prvky klasické fugy s prvky jazzu a lidové hudby. Tato skladba je součástí operety María de Buenos Aires.
Dvanáctka v Praze hrála ve složení Bruno Delepelaire, Stephan Koncz, Dietmar Schwalke, Nikolaus Römisch, Uladzimir Sinkevich, Olaf Maninger, Martin Menking, Knut Weber, Rachel Helleur-Simcock, Moritz Huemer, Solène Kermarrec a Martin Löhr. Vzbudila nadšení a dlouhé ovace. Jako přídavky violoncellisté zahráli aplaudujícímu publiku skladbu z filmu Tenkrát na Západě a Moonlight Serenade od Glenna Millera.
Koncert byl plný emocí, dynamiky a virtuozity, hráči zde využili různé techniky hry na violoncello, glissanda, pizzicata, tremola či perkusivní efekty. Patřil k zážitkům, které se každému z přítomných posluchačů jistě nesmazatelně vryly do paměti.
12 violoncellistů Berlínských filharmoniků
29. listopadu 2023, 19:00 hodin
Španělský sál Pražského hradu
Program
Antonín Dvořák: Slovanský tanec, op. 46, č. 8 (úprava Bruno Delepelaire)
Antonín Dvořák: Čtyři písně, op. 82, č. 1 „Kéž duch můj sám“ (úprava David Riniker)
Stephan Koncz: Dvořák Swing
Giuseppe Verdi: Quatro Pezzi Sacri – Ave Maria
Vincent Scotto: Sous les ponts de Paris (úprava Wilhelm Kaiser-Lindemann)
Henri Bourtayre: Fleur de Paris (úprava Ludwig Quandt)
Claude Debussy: Svit luny (úprava Wilhelm Kaiser-Lindemann)
George Gershwin: Clap Yo’ Hands (úprava Michael Zigutkin)
Duke Ellington: Caravan (úprava Wilhelm Kaiser-Lindemann)
Jerry Goldsmith: Základní instinkt (úprava David Riniker)
Herman Hupfeld: As Time Goes By (úprava Wilhelm Kaiser-Lindemann)
Henry Mancini: Růžový panter (úprava Wilhelm Kaiser-Lindemann)
Nobody Knows the Trouble I’ve Seen (spirituál) (úprava Wilhelm Kaiser-Lindemann)
Wilhelm Kaiser-Lindemann: The 12 in Bossa Nova
Ástor Piazzolla: Fuga y misterio (úprava José Carli)
Účinkující
12 violoncellistů Berlínských filharmoniků ve složení Bruno Delepelaire, Stephan Koncz, Dietmar Schwalke, Nikolaus Römisch, Uladzimir Sinkevich, Olaf Maninger, Martin Menking, Knut Weber, Rachel Helleur-Simcock, Moritz Huemer, Solène Kermarrec a Martin Löhr
